Kultura
Už druhým rokem - tentokrát v prostředí pražského Činoherního klubu - byly v těchto dnech uděleny Ceny Sazky a Divadelních novin nejlepším divadelníkům a inscenacím uplynulé sezóny.
Celkem bylo předáno pět ocenění. Hlavní - za herecký výkon v titulní roli "Krále Leara" v představení Letních shakespearovských slavností - obdržel Jan Tříska, v dalších čtyřech kategoriích devatenáctičlenná porota složená z divadelních publicistů, kritiků a teoretiků odměnila v oboru činohry Petra Zelenku za autorskou inscenaci "Příběhy obyčejného šílenství" v provedení souboru pražského Dejvického divadla, v oboru hudebního divadla cenu získali Jiří Suchý a Vladimír Franz za libreto a hudbu zpěvohry "Pokušení svatého Antonína" pro Divadlo Semafor, v oboru tanec a balet Lenka Flory za choreografii a režii inscenace "In Bella Copia" (Čistopis) česko-italského souboru Déja Donné, a na alternativní scéně odborná porota ocenila Jiřího Jelínka za "Den divadla DNO" na festivalu evropských regionů v Hradci Králové. Zda měla při výběru laureátů těžkou práci, na to jsem se zeptala Jana Koláře, šéfredaktora Divadelních novin...
"Bitva to byla ve všech kategoriích, jak v hudebním divadle, tak v činohře, baletu, v alternativním divadle. Nebyla pouze v jediné kategorii, a to v kategorii 'herecký výkon bez ohledu na žánr'. Tam všichni kritici do jednoho zvedli ruku a řekli: 'Jan Tříska jako Král Lear'. Víte, české divadlo a české herectví za posledních třicet let poněkud pokleslo. Ve světě herecké nasazení a herecké výkony jsou na úplně jiné úrovni. To, co předvedl pan Tříska, bylo srovnatelné s úrovní českého divadla v šedesátých letech; tak hráli Höger, Pešek, Pivec, Nedbal.., a já si myslím, že to zafungovalo, že jsme viděli něco svrchovaně mimořádného, co v českém divadle bývalo tradicí, a pak to velmi pokleslo. Jan Tříska navázal na herectví šedesátých let, na jeho sílu, energii, 'elanvital' - to tady nemáme. Existuje v německém divadle, v polském divadle, svým způsobem i v maďarském, na rozdíl od České republiky, kde se rozmohl civilizmus, přibližnost; velký patetický výkon nemáme. Pan Tříska přijel a předvedl nám to všem. Právě tím, jak to dokázal, nás ohromil. Vzpomínám, jak ještě v září před vchodem do Nejvyššího purkrabství Pražského hradu stála fronta lidí, která se táhla až za Zlatou uličku. Lidé čekali a pozorovali, zda někdo nepřijde vrátit lístek, aby se mohli jít na představení podívat. Závistivě pohlíželi na šťastlivce, kteří vstupenku měli. To přece o něčem svědčí, a sice o tom, že lidé poznají, kde jde se děje něco vyjímečného, kde jde o zážitek, a jdou tam,"
konstatoval šéfredaktor kulturního čtrnáctidenníku pro divadelníky a jejich diváky Jan Kolář a k výčtu úspěchů dalších oceněných pokračoval...
"Například cena za činohru pro Petra Zelenku. 'Příběhy obyčejného šílenství' je, myslím, nejlepší česká hra za posledních třicet let. Nebo cena za alternativu, udělená panu Jelínkovi z Divadla DNO. To, když jsem viděl, a protože už dost pamatuji, mi připomnělo začátky Jana Vodňanského, Petra Skoumala, Semaforu, Ivana Vyskočila; bylo to prostě něco originálního. Nerad prorokuji, ale tady se toho proroctví odvážím. Myslím, že o Jiřím Jelínkovi ještě mnoho uslyšíme, a že za pár let bude tak známý, jako Jan Vodňanský nebo Jiří Suchý."
Mimochodem Jan Vodňanský celý slavnostní večer udílení Cen Sazky a Divadelních novin v Činoherním klubu v Praze doprovázel svým zpěvem; nechyběla ani jeho legendární písnička "jak mu dupou králíci". A Jiří Suchý, jeden ze zakladatelů Divadla Semafor, jak už o tom padla řeč, patří mezi ty, jimž se dostalo uznání. K tomuto ocenění jeho umělecké práce Jan Kolář dodává...
"Semafor byl dlouhá léta docela outsiderem. Měl dobrá představení, ale nebylo to něco, jako svého času 'Kytice', nebo ještě předtím se Šlitrem 'Jonáš a tingltangl'. A tady se po mnoha letech panu Suchému povedlo napsat svrchovaný muzikál, který vlastně otevírá Semaforu cestu někam dopředu. Je to hluboký divácký zážitek. Pokud jde o výkon herecký, o tom jsme si říkali už před chvílí - že pan Tříska nasadil tak vysokou laťku, na níž české divadlo bohužel ještě dlouho nedosáhne; říkám to se smutkem,"
uvedl šéfredaktor Divadelních novin Jan Kolář a nezbývá, než mu dát za pravdu. A jak na výsledek hlasování poroty reagoval Jan Tříska..?
"Já jsem samozřejmě velice rád poctěn tou cenou, a ještě k tomu tím, že to představení, ten 'Král Lear', bylo tak báječně přijato publikem, protože jsem přesvědčen, že právě divácký ohlas mi k té ceně napomohl. Jsem za něj vděčný, vážím si ho, a věřte mi, že jsem z toho nejen nadšen, ale také velice dojatý,"
řekl gloriolou ověnčený Jan Tříska, který si na letní sezónu "odskočil" z Ameriky a jeho skvělý herecký výkon mělo možnost posoudit obecenstvo nejen na pražských, ale také brněnských a bratislavských shakespearovských slavnostech.
Jiřího Jelínka, který dostal cenu za alternativní divadlo, a jemuž šéfredaktor Divadelních novin předpověděl velkou budoucnost, bohužel ve světě zatím moc neznáte. Je to škoda, ale i já věřím, že se s ním vbrzku seznámíte - pro začátek alespoň z následujícího zvukového setkání...
"Ať si z toho krajané v zahraničí nic nedělají, protože nás tady také až tak moc lidí nezná. Ale je to o tom, že se snažíme o nějaké jiné, než klasické divadlo. A pokud jde o cenu, já myslím, že byla udělena hlavně Divadlu DNO, kde já se jenom tak přihřívám. Jsme z Hradce Králové, ale právě proto, že jsme tak strašně alternativní, žádnou stálou scénu nemáme, spíš hodně cestujeme. Například teď budeme hrát v pražském Divadle Na Zábradlí na festivalu 'Next wave (Příští vlna)'. Nejdále v zahraničí jsme byli na Slovensku v Banské Bystrici asi před čtrnácti dny. Bylo to tam moc fajn,"
svěřil se mi Jiří Jelínek. Do třetice jsem se na pocity z udělené ceny zeptala i Petra Zelenky...
"Příjemně se cítím a diváci ať si odpočinou, do Dejvického divadla se stejně nedostanou, pořád je vyprodáno. Můj nový film také nejméně dva tři roky neuvidí, pak ale mohou doufat. Právě teď sbírám plody práce, kterou jsem dělal před dvěma třemi lety,"
odpověděl Petr Zelenka, který určitě, až nadejde onen časový horizont, opět něčím zajímavým své filmové i divadelní fanoušky překvapí.
Tak to bylo k divadelním cenám uplynulé sezóny. A teď se ještě nechte, milí posluchači, pozvat na Pražský hrad na právě začínající mezinárodní hudební festival "Struny podzimu". O letošním, v pořadí už sedmém ročníku, jeho dramaturg Marek Vrabec říká...
"Je vystavěn na třech kontrastních řadách: První je nazvána 'Osobnosti klasické hudby' - představí se v ní hvězdy světových pódií v profilových rituálech, druhá je tzv. 'Crossover' (napříč hudebními žánry) a třetí 'Hradní inspirace' (Hrad jako zdroj inspirace). Právě tato řada je zajímavá tím, že přináší nepřenosné originální projekty, určené specielně pro Pražský hrad, který umělce inspiruje, aby přišli s něčím mimořádným a novým. V rámci této řady vystoupí například Eva Urbanová na takzvaném Masarykově hudebním salónu, což je náš pokus o rekonstrukci 'Hudebních večerů T.G.M.' - dle pramenů z archivů Kanceláře prezidenta republiky, ale je tam třeba také koncert violoncellisty Jiřího Bárty, který výtvarně 'zhmotní' hradní architekt Bořek Šípek. V té sérii 'Crossover' bych rád upozornil na několik skutečných zahraničních hvězd, například duo Güher a Süher Pekinel, turecké klavíristky - dvojčata, které vystoupí s programem 'Take Bach', tj. s Bachovými klavírními koncerty v úpravě pro dva klavíry a jazzové trio, což je velice strhující fúze jazzu a klasiky. A samostatnou zmínku rovněž v té 'Crossover' si zaslouží i Roby Lakatos, který se svým ansámblem bude koncertovat v České republice vůbec poprvé. Jde o romského houslistu s rodovými kořeny sahajícími až k baronu Jánosi Bihárimu, legendárnímu houslistovi v době Lisztově. Roby Lakatos je klasicky vzdělán, vystudoval hudební konzervatoř v Budapešti, a tam absolvoval i Akademii. Svou kariéru nastzartoval v jednom bruselském hudebním klubu kde byl později objeven. Tento umělec v Praze představí velmi zajímavý program, sestavený výhradně z filmové hudby. Na koncertu nazvaném 'As Time goes By' podle slavné melodie z ještě slavnějšího filmu z roku 1942 'Casablanca', zaznějí mimo jiné i kusy z filmů 'Řek Zorba', 'Velký blondýn s černou botou', 'Tenkrát v Americe', 'Kubánští kozáci', 'Šumař na střeše' či 'Kmotr',"
uvedl k festivalu "Struny podzimu" dramaturg Marek Vrabec. Violoncellista Jiří Bárta, který vystoupí v bazilice sv. Jiří v zahajovacím koncertu za doprovodu klavíristy Jana Čecha a v dekoracích Bořka Šípka, k svému interpretačnímu záměru právě ve spolupráci s hradním architektem říká...
"Já se těším na tuto naši spolupráci. My už jsme spolu dělali nějaké věci, neboť mne pozval na některé svoje happeningové projekty, ale toto jsem zamýšlel udělat komponovaně jako vizuální pásmo. Posluchači možná znají moji nahrávku 'Reflexe', která, co se týče odborných ohlasů, byla svým složením skladeb z mých dosavadních desek asi nejúspěšnější. Jsou pomalejšího rázu, spíše meditativní, a tak jsem se trochu obával, abych na tom koncertě publikum neuspal. Proto jsem do nich zařadil jednak charakteristické zvuky, které jsem si předtočil většinou právě v prostředí Hradu, a poté jsem Bořka Šípka požádal, aby mi pomohl s tou vizuální stránkou. On je velice kreativní člověk, tak věřím, že to bude určitě zajímavé."
Jiřího Bártu jsem mimo jiné požádala, aby vám představil i svoje nové, v těchto dnech pokřtěné dvojCD, z něhož na zmíněném koncertě předvede ukázky...
"Nahrávka vznikla v rámci supraphonské edice kompletního Dvořákova odkazu komorního díla. Jde o 'Koncert pro violoncello a klavír A dur', který Dvořák napsal ve svých čtyřiadvaceti nebo pětadvaceti letech, a je to vůbec jeho první koncertantní skladba takového rozsahu; dílo typicky mladé, takže se všemi svými půvabnými nedostatky, ale i s tím, proč máme Dvořáka tak rádi: pro jeho naprosto překrásné melodie. Na druhé desce CD jsou pak z kompletního Dvořákova odkazu pro violoncello a klavír jeho 'Polonéza', 'Slovanské tance', 'Rondo', 'Klid lesa' atd. Jsem rád, že jsem to mohl natočit,"
uvedl pro Radio Praha violoncellista Jiří Bárta.
