Kůň a jezdec jedno jsou

"Když se mě budete chtít zbavit, budete mě asi muset zastřelit" - slova, která pronesl jezdec, žokej a trenér Josef Váňa ke své nezdolnosti v jezdectví. Tento osminásobný vítěz Velké pardubické steeplechase už mnohokrát padl zraněn, ale vždy se z toho vyhrabal, aby o mnoho let mladším rivalům ukázal, jak se pracuje z koněm, jak se bojuje o příčky nejvyšší. Právě on a jeho kůň posledních let - Tiumen - jsou hlavními aktéry dnešní sportovní rubriky.

Osminásobný vítěz Velké pardubické steeplechase Josef Váňa, foto: ČTK

V historii Velké pardubické steeplechase bylo několik výjimečných koní. Dva z nich - Železníka a Tiumena - úspěšně trénoval a jezdil Josef Váňa. S Železníkem vyhrál nejtěžší dostih starého kontinentu čtyřikrát - v letech 1987, 1988, 1989 a 1991, s Tiumenem dosud od roku 2009 kraloval třikrát. Majitelem tohoto anglického plnokrevníka, hnědáka valacha rodem z Polska je Ivo Köhler, který před kamerami České televize takto reagoval na otázku, kdy v něm poznal mimořádného koně:

"To se nedá říct, kdy jsem to poznal, to se nedá poznat. To poznáte až v průběhu jeho dostihové kariéry. Začal jsem to tušit po vítězství v italském Meranu, když jsme ho přesměrovali do Pardubic. Tam naznačil slušné vlohy, i když v prvním dostihu byl zdržen kvůli pevnější dráze, ale další start už tuším vyhrál a další kategorii byl druhý. Tam už jsme mohli mít ambice a říkat si, že je to nadějné, že ho můžeme dál chystat výš a výš."

I Josef Váňa je přesvědčen o výjimečnosti svého svěřence a dostihového partnera, i když, jak sám řekl, vše neprobíhá tak hladce, jak by se mohlo zdát:

Váňa a Tiumen, foto: ISIFA / VLP / Divíšek Martin

"Teprve tenhle rok neměl v průběhu sezóny vůbec žádný šrám, žádné problémy, ale dva roky předtím, když vyhrál po prvé, tak ještě šest neděl před startem ve Velké pardubické pan doktor přikázal konec sezóny, zaparkujte ho! Já jsem tenkrát koně do Velké pardubické neměl, tak jsem si řekl, že to sním zkusím. A holt se mi podařilo během krátké doby jeho zranění - měl poraněné kopyto - dát dohromady a začali jsme narychlo trénovat. Nakonec to bylo krásné zadostiučinění, že jsme se v krátké době byli schopni připravit tak, že jsme před třemi roky Velkou pardubickou vyhráli. Tento rok jsme si dost věřili, protože celý rok nebyl žádný problém a dokonce se mu podařilo vyhrát i kvalifikační předzkoušku před Velkou pardubickou. Tím se pasoval do role favorita, a pak už to bylo o tom si s tím poradit, nenechat se vyvést z míry tím, že je favorit. Já jsem v životě měl to štěstí, že jsem těch favoritů jezdil už tolik, že mě ani nenapadlo dělat z toho nějaký problém. Jsem rád, že se nám to podařilo, i když to letos bylo opravdu těžké. Loni, kdy Tiumen byl na Irské lavici skoro poslední, tam byl s koňmi, letos měl takových 30, 40 metrů ztrátu. Jelikož se Velká pardubická už jezdí od startu do cíle téměř na plný plyn, tak jsem se začal bát, že to, pokud to kluci rozjedou, nestihneme. Naštěstí ale Honza Korpas s Bremen Planem firovat nechtěl, Pepča Bartoš, který se dostal na špici, nechal Sixteen cválat tak, jak ji to vyhovovalo, a proto zaběhla tak nádherný dostih díky perfektnímu odhadu tempa Pepčou Bartošem, a mně to vyhovovalo, protože jsem měl šanci se dostat do těchto koní zpátky. Bez toho, aniž by Tiumen ztratil hodně sil."

Josef Váňa tvrdí, že si s Tiumenem velmi dobře rozumí i beze slov:

"Nabízí se srovnání Železník s Tiumenem. Železník byl kůň, který byl schopný ve středu před Velkou pardubickou s malou holčičkou neskočil šedesáticentimetrovou překážku, a v neděli vyhrát. To by Tiumen nikdy neudělal. Tiumen je takový oddaný koník, s tím problémy nemá. Za tři roky, co s Tiumenem spolupracuji víc než s jinými koni, protože mám to štěstí, že ty větší práce ho jezdívám já, i když ty menší ho jezdí kdokoliv ze stáje a mohou na něm jezdit i malé děti, jsme si ale spolu vypracovali takový vztah, že já si něco myslím, a on mi čte myšlenky a dělá to. Je to tzv. kůň na myšlenku. Kluci, kteří mají takovou možnost jako já jezdit takové koně - ono jich pár takových je - ví, o čem mluvím. Těžko se to laikovi vysvětluje, ale my žokejové říkáme, že to je kůň na myšlenku, že vás prakticky poslouchá, i když s ním nemluvíte. To znamená, že vám čte myšlenky."

Ivo Köhler je přesvědčen, že psychika koně je jedním nejdůležitějších atributů jeho úspěchů:

"Já myslím, že to je nejdůležitější u výkonnosti koně. Je pravda, že jsou koně nervózní a jsou dobří, ale vždycky ti největší šampióni, ať je to v rovinových dostizích nebo v překážkových, jsou charakterní koně. Pod tímto pojmem se myslí nezákeřní, psychicky stabilní, nepotí se, nejsou nervózní. To jsou většinou ti šampióni šampiónů. Podle mého mínění je psychika koní sedmdesát procent jejich výkonnosti. Všechno můžete ovlivnit, snažíte se o to, ale pak někde zafouká vítr víc, a ten kůň před startem začne být nervózní a už se nesoustředí na dostih, ale vymýšlí, co se bude dít. U Tiumena je úžasné, že se nenechá rozhodit ničím."

Josef Váňa dostal v domovských Chyších dřevěnou figuru koně, foto: ČTK

Přes nesporné dlouhodobé jezdecké úspěchy Josefa Váni se najdou závistivci, kteří tvrdí, že tento skoro devětapadesátiletý jezdec vyhrává proto, že u nás nejsou dobří mladí jezdci. Nad takovou argumentací se vítěz letošní Velké pardubické steeplechase jen pousměje:

"No tak to určitě ne, protože shodou okolností současné složení našich překážkových jezdců je určitě jedno z nejlepších v Evropě. Samozřejmě jsou specialisté v Anglii či Francii, ale v dnešní době naši kluci, ať je to Bartoš, Andrés, Mátl či Myška, jsou zváni do světa, přejí si je zahraniční trenéři. Konkurence je u nás obrovská. Pepča Bartoš je kapitola sama pro sebe, vynikající žokej, chválený na celém světě. Já bych to tedy takto neviděl, že nejsou žokejové. Oni ještě jsou, ale nebudou, protože populace mladých lidí v dnešní době se spíše soustřeďuje na počítače. Nejdou do přírody, nejdou k těm zvířatům. Když jsme kdysi dávno zakládali ve Světlé Hoře jezdecký oddíl, tak jsme tam měli asi stopadesátičlennou základnu, 150 mladých dívek, sem tam přišel i nějaký kluk. A stejné to bylo i u nás v Chýši. Paní se vždy přes zimu rozhodla, že naučíme pár mladých adeptů jezdit na koni. Když jsme začínali před dvaceti lety, tak jich přišlo třeba i 15, v dnešní době nepřijde nikdo! Myslím, že tady je problém. A pak je další ještě v tom, že se populace mění. Já jsem své syny celý život nutil, že nesmí pít coca colu, nesmí jíst sladké, jen kuřecí maso, aby byli malí. Dnes je populace o 20, 30 centimetrů vyšší než tomu bylo před dvaceti lety. No a dostihový jezdec musí mít váhu, a těm vysokým klukům se s tou váhou bojuje těžce. Věřím tedy tomu, že budeme muset zvednout váhy v dostizích, aby se ti mladí kluci mohli najíst, no."

Pokud jde o slavný dostih v Pardubicích, Josef Váňa i Ivo Köhler vidí dva momenty, které by bylo dobré změnit - výši dotace, která nyní činí 4 miliony korun, přičemž například v italském Meranu, na mnohem snazším a kratším dostihu, je 10 milionů korun, a účast kvalitních zahraničních jezdců, což mimo jiné souvisí i s výši dotace, a také s podzimním termínem, v němž západoevropští koně zdaleka nejsou ve vrcholné formě. Ta u nich graduje až na jaře. Ivo Köhler na přímou otázku, jak si představuje budoucnost Velké pardubické steeplechase, odpověděl:

"Já bych byl rád, aby byla taková, jako byla před 121 lety a pokračovala dál, což si myslím, že by mělo být, protože je to ojedinělé závodiště v Evropě díky tomu terénu. Všude v Anglii i ve Francii je cross country vlastně nezajímavé, i dotace jsou v cross country nezajímavé, takže Pardubice jsou jediné přírodní závodiště. Myslím si tedy, že to je jako by se někdo zeptal, jak vidíme budoucnost Národního divadla. Každý by to měl vzít tak, že by se o to měl starat už z povinnosti, ne že si budeme hrát na to, kdo je tribuně vidět výš, ale povinnost. A musí se toho také lidi chopit."