Kutná Hora - druhá část

Jak jsme slíbili minulý týden, budeme pokračovat v prohlídce Kutné Hory. Připravila Zdeňka Kuchyňová.

Opět se vracíme do Kutné Hory. Při našem minulém putování jsme nahlédli do její dávné historie a navštívili čtvrť Sedlec, kam přišli mniši cisterciáci, kteří zbohatli na nálezech stříbrné rudy. Právě mnichům patřily zdejší pozemky a nechtěli kutnohorských občanům povolit stavbu vlastního chrámu. Spor byl složitý a táhl se skoro 200 let. Nakonec ho musel vyřešit až papež v Římě, který rozhodl ve prospěch kutnohorských. A tak mohl vzniknout největší gotický klenot - chrám sv. Barbory, který kutnohorští postavili na pozemcích pražské kapituly za městskými hradbami. Na jeho stavbě začal v roce 1388 pracovat Jan Parléř, syn stavitele pražské svatovítské katedrály. Původně měla být velikost chrámu dvojnásobná. Protože však jeho stavba závisela na prosperitě stříbrných dolů, nebyl nikdy zcela dokončen. Jak uvedla průvodkyně Zuzana Kocourková, k chrámu se pojí i stará pověst.

"Na místě, kde stojí dneska chrám, stála jenom ze dřeva vyřezaná patronka lehké smrti, patronka všech havířů, svatá panna Barbora. A tuto sochu dal z vděčnosti za svou záchranu ze zasypaného dolu vyřezat jeden horník a k této soše se chodili havíři modlit a byla k ní pořádána i procesí ze Sedlce a z Malína. Chrám údajně stojí tak, že ta soška stála přesně uprostřed stavby, ale není to nijak doloženo. Ta soška se vlastně nikdy nenašla."

Později, během 30-ti leté války přišli do Kutné Hory Jezuité a to v doprovodu vojska, aby zde mohla být provedena tzv. rekatolizace. Část obyvatel se tak přiklonila k římsko-katolické víře, část volila odchod z města. A právě památkou na působení Jezuitů v Kutné Hoře je budova Jezuitské koleje. Její půdorys má zvláštní tvar - jakoby obrácené mísmeno "F". Bylo to na počest císaře Ferdinanda II., který Jezuitům daroval pozemky na její stavbu. Nebyl tu však pro ni vhodný terén, a stavitelé ho museli složitě upravovat.

"Proč Jezuité trvali na tomto místě? Oni byli poměrně ctižádostiví a chtěli tímto místem napodobit královskou stezku v Praze. Jako je v Praze Klementinum, Karlův most a Pražský hrad, zde to měl být chrám svaté Barbory, Jezuitská kolej se svým mostem a dále sídlo českých králů v Kutné Hoře a to byl Vlašský dvůr. Dokládají to i barokní plastiky, které vznikaly poměrně ve stejné době, jako plastiky na mostě Karlově. Tam jich je třicet. Tady jich původně bylo 12 a poslední, socha svatého Jana Nepomuckého sem byla přidána až po jeho svatořečení."

Jezuité přinesli do Kutné Hory i výrazný stavební styl a to bylo baroko. Tímto stylem je postavená i Jezuitská kolej. V její levé věži jsou umístěny čtyři svatobarborské znovy, které původně stály v dřevěné zvonici u chrámu. Jsou z dílny zvonaře Antonína Ptáčka, kterému se před jejich litím zdál zvláštní sen, že mu uklouzla noha a on ve zvonovině zahynul.

"A tak ráno přišel k lití zvonů celý zpocený a celý nesvůj a bál se toho. No a stala se jedna věc, že vlastně do té zvonoviny - nad ní letěl neopatrný kos a ten žhavý kov mu spálil křídla a on do toho zvonu spadl a tam se zapekl a od těch dob má ten zvon, nazývaný skutečně ptáček podle kosa a ne podle jeho zvonaře nejkrásnější zvuk vůbec v Kutné Hoře."

Jezuité, nebo-li také Tovaryšstvo Ježíšovo, působili v Kutné Hoře jako kazatelé, vyučovali na školách a začlenili Kutnou Horu do sítě poutních míst. Při josefínských reformách byl jejich řád zrušen a kolej potom dlouhou dobu sloužila jako kadetní škola. Pak zde našla útočiště armáda a posledních deset let čekala kolej na svůj další osud. V současné době zde Muzeum výtvarných umění plánuje soustředit nejrůznější galerie, internetovou kavárnu. Prostě vše pod jednou střechou. Od Jezuitské koleje je navíc krásný výhled do krajiny. Zdejší procházku si oblíbil Josef Kajetán Tyl a chválu zdejší přírody dodnes slyšíme v naší národní hymně.

Jak už jsem se zmínila, další dominantou Kutné Hory je sídlo českých králů tzv. Vlašský dvůr. Je to jedna z nejstarších budov ve městě, která dostala svůj název podle Italů, nebo-li Vlachů, kteří sem přišli pomoci zpracovávat stříbrnou rudu a také na žádost Václava II. zavést tzv. královské horní právo. Byl to velice důležitý dokument, který např. určoval podíl panovníka na těžbě. Král Václav II. sem do Vlašského dvora soustředil ražbu mincí z celých Čech, čímž zrušil veškeré mincovny, které dříve fungovaly.

"Původně se mince razily výhradně z ryzího stříbra. Oni byly tak bílé, že se jim říkalo zmrzlíci. Potom se zpracovávaly s mědí na mincovní kov. Ražbu prováděl pregéř pomocí matrice a patrice a vždycky přiložením jedné na druhou na ten plíšek vyrazil naráz obě strany mince. Ona to nebyla žádná legrace, protože on za směnu vyrazil až dva tisíce těchto mincí. Pro zajímavost uvádím, že ty mince mu tam podstrkoval jako součást trestu vězeň, protože, kdyby se náhodou ten mincíř netrefil, co by se mlátil do vlastní ruky, že."

Jak dodala Zuzana Kocourková, na paměť ražby mincí se zde dochoval latinský nápis, který v překladu zní "nedotýkej se mně", což měla být výstraha všem zlodějům, aby tento kov zdaleka obcházeli, ale stejně to nebylo nic platné. A Vlašský dvůj má ještě jednu zajímavost. Ve zdejší galerii visí obraz Jana Žižky před Kutnou Horou, který je zapsán v seznamu Unesca.