Lapidárium Národního muzea skrývá kamenné skvosty
Dnes se vydáme za krásou kamenných soch a reliéfů. Ty jsou v Lapidáriu Národního muzea. Už samo slovo lapidárium je odvozeno od latinského "lapidus" neboli kámen. A zájemci zde najdou řadu originálů, kterým hrozilo zničení při asanaci staré Prahy nebo byly nahrazeny kopiemi. Více uslyšíte od Zdeňky Kuchyňové.
Nabízí mimo jiné originály soch Matyáše Brauna, které zdobily Karlův most a další historické zajímavosti. Jak uvedl Stanislav Marchal, nejstarší sbírky pochází z doby románské a ranné gotiky, například nejstarší reliéf.
"Pochází z dnes už neexistujícího hradu Oldříš nedaleko Poděbrad. Je to scéna, která zachycuje sv. Petra s klíči. Je považován za nejstarší zachovalý monumentální český reliéf. Unikátní je zcela nezvyklé zobrazení sv. Petra, který nemá jako obvykle klíče 2, ale 3 a má to symbolizovat Petrovu moc nad zemí nebem, ale také předpeklím."
K nejstarším památkám, umístěným v tzv. románském sále, patří fragmenty sochařské výzdoby z krypt Katedrály sv. Víta a Baziliky sv. Jiří na Pražském hradě. Řada exponátů pochází i z budov, které byly například zničeny v době husitského hnutí. Jsou zde staré kachle, které se vyráběly v klášterech, náhrobní desky či románské sloupy a portály.
V lapidáriu jsou i jezdecké pomníky. V Praze se nachází celkem pět jezdeckých pomníků, přičemž tři z nich jsou v Lapidáriu. Je to například socha sv. Jiří. Originál, který vznikl pět let před smrtí císaře a krále Karla IV., odlili z bronzu bratři z Kluže na území dnešního Rumunska.
"Tato socha měla ve své historii dvakrát smůlu a pokaždé to bylo v 16. století. Poprvé při požáru Malé Strany a Hradčan, ke kterému došlo 1541 za Ferdinanda I. K té druhé nešťastné události došlo také na sklonku Ferdinandovy vlády, kdy ještě za otcova života byl korunován českým králem jeho syn Maxmilián II. A uvádí se, že rozjaření, nechci říct opilí hosté té korunovace bohužel poškodili tu sochu natolik, že musela být znovu přelita."
Vedle sochy sv. Jiří stojí v lapidáriu i socha císaře Františka a původní pomník sv. Václava od Jana Jiřího Bendla, který stával na Václavském náměstí až do 19. století, ale podstatně níže, než dnešní Myslbekova socha.
"U toho pomníku byla roku 1848 sloužena ta slavná svatováclavská mše, která jako by předznamenala bouře toho roku v Praze. Koncem 19. století bylo rozhodnuto, že na Václavské náměstí bude umístěna novodobá socha sv. Václava. K tomu skutečně došlo, ale až o několik desítek let později, kdy zde bylo umístěno slavné sousoší od Josefa Václava Myslbeka a originál této sochy byl umístěn do sadů na Vyšehradě. Tam je dnes kopie a originál je od 50. let 20. století tady v Lapidáriu Národního muzea."
Pokud jste pozorně počítali, chybí vám do počtu pěti pražských jezdeckých soch ještě pátá. Tou je největší jezdecká socha - Jan Žižka z Trocnova.
"Zjistilo se, že částečně protéká. Byla proto několikrát rekonstruována, až byla potom v 19. století definitivně zbořena. Štěstí bylo, že podstatná část se dostala právě do sbírek Lapidária. Tady se podařilo rekonstruovat i některé další desky, a tyto desky byly použity při stavbě Michelské plynárny a když se později zjistilo, že pocházejí z té Krocínovy kašny, tak byly umístěny zde v Lapidáriu Národního muzea."
O tom, jak kašna vypadala, vypráví jen známé reprodukce Staroměstského náměstí z 19. století. Stával tam i Mariánský sloup, který by vztyčen dva roky po Vestfálském míru.
"Bylo to osobní poděkování císaře a krále Ferdinanda III.. za záchranu Prahy proti Švédům. Nemělo to nic společného s porážkou v bitvě na Bílé hoře. Přesto 3. listopadu 1918 po vzniku republiky byl Mariánský sloup stržen a přes řadu pozdějších iniciativ už se ho nikdy nepodařilo obnovit. Mimochodem o tom stržení hovoří v jedné básni i Jaroslav Seifert, hovoří o tváři Panny Marie, která dopadla na dlažbu Staroměstského náměstí a vyčítavě se na básníka dívala.Jaroslavu Seifertovi bylo tehdy 17 let, a část životopisců tvrdí, že se osobně podílel na stržení Mariánského sloupu, později toho hořce litoval a proto psal tyto básně. On to samozřejmě píše v takové neutrální rovině, že se tam objevil náhodou a že se na tom aktivně nepodílel."
V lapidáriu jsou dnes trosky tohoto sloupu. Zajímavé je, že část z nich byla poškozena už dříve. Bylo to v 18. století při ostřelování Prahy pruskými vojsky na počátku vlády Marie Terezie. V příštích desetiletích se lidé několikrát snažili Mariánský sloup obnovit. Jeho malá kopie je u Týnského chrámu, další pak u Strahovského kláštera, která byla darována českými exulanty.
Zdá se vám, že v našem vyprávění chybí ty nejvzácnější skvosty z Karlova mostu? Máte pravdu, ale o těch si budeme povídat příště.
