Lenka Baratoux: Afričané dokonale ovládají umění života “tady a teď“
Geoložka z Prahy už 15 let zkoumá zemskou kůru a nerostná ložiska v západní Africe. Jak se jí žije v Pobřeží Slonoviny a co výzkum přináší jí i místním? Více v seriálu Češky v Africe.
Na geologických projektech v západní Africe pracuji už téměř patnáct let. Od roku 2006 dělám na projektu, který ve třinácti zemích západní Afriky zkoumá, jak vznikla zemská kůra a různá ložiska surovin, jako třeba zlato, nikl, železo nebo hliník. K práci v Africe jsem se dostala víceméně náhodou během mého post-doktorálního výzkumu, ale během těch let mi opravdu přirostla k srdci.
Nyní s manželem a dvěma dětmi žijeme v Abidžanu, hlavním městě Pobřeží Slonoviny, předtím jsme žili 4 roky v Senegalu. Můj manžel je také vědec, seznámili jsme se během mého ročního pobytu na Erasmu ve Francii, kde jsme se i usadili a oba pracujeme ve francouzské vědecké instituci Institut de Recherche pour le Développement. Vědecká spolupráce mezi Francií a západní Afrikou je dlouhodobá a musím říct, že za tu dobu, co tu vedeme naše projekty, jsme si vybudovali pevné vztahy i důvěru s kolegy. Kromě práce v terénu pracujeme i na místní univerzitě, kde naše zkušenosti předáváme dále, například s africkými kolegy vedeme diplomové a doktorské práce místních studentů.
Baví mě zkoumat
Na geologii mě baví to zkoumání a miluji práci v terénu. Dostanu se na venkov i do tak odlehlých míst, kam nejezdí ani lidé z neziskovek. Aplikace našeho výzkumu je vesměs teoretická, ale snažíme se pomoci i na praktické úrovni.
Spolupracujeme s místní vládou, které naše poznatky pomáhají v šetrnější a účelnější správě nerostných zdrojů, v ideálním případě úpravou různých zákonů a vyhlášek. S našimi studenty například vyvíjíme metody pro monitorování ilegální těžby zlata pomocí satelitních snímků. V současné době se africké vlády snaží tento typ těžby do určité míry legalizovat a tím nad ním získat větší kontrolu. Obrovské množství peněz totiž teče ven ze států a místní z bohatství nic nemají. Ilegální zlatokopové navíc používají i drastické metody těžby, běžně se třeba používá rtuť nebo kyanid.
Za ta léta, co v západní Africe působíme, je vidět, že se věci pomalu dávají do pohybu – znalosti, přístup místních vlád k ložiskům i péče o životní prostředí. Před dvaceti lety to bylo úplně jinak, ale nyní se země od sebe navzájem inspirují a vlády začínají chtít tyto otázky řešit, možná i proto, že problémy spojené s ilegální těžbou zlata narostly do takových rozměrů, že už se nedají úplně ignorovat.
Energie se mi vrací díky studentům
Na Africe mám ráda i styl místních, je to tady víc v pohodě. Evropa je hodně svázaná různými pravidly a člověk má občas pocit, že lidé pomalu ztrácejí selský rozum. I průběh pandemie je v Západní Africe relativně v klidu, kdybyste nečetli zprávy a nemuseli mít v obchoďáku roušku, tak ani nevíte, že nějaká je. Proč tady pandemie nevypukla navzdory loňským prvotním předpovědím, je doteď pro všechny záhadou.
Jakožto vědcům se nám vynaložená energie vrací hlavně díky našim vysokoškolským studentům. Je skvělé, když náš student po několika letech obhájí doktorát a pokračuje v naší práci. Studenti často pocházejí z relativně chudých poměrů a díky své píli se vypracují. Pro jejich rodiny (i pro nás!) je pak neuvěřitelně dojemné, když získají místo na univerzitě. Jelikož je Pobřeží Slonoviny frankofonní země a nese si s sebou dědictví sociální Francie, tak tu poplatky za školné na magisterské a doktorské studium nejsou tak vysoké jako v anglofonních afrických zemích. Semestr na univerzitě stál až do loňského roku kolem sto padesáti eur, takže studium bylo dostupné i studentům z chudých poměrů. V loňském roce univerzita v Abidžanu zvýšila cenu na sedm set padesát eur za rok doktorského studia, což je stále o hodně levnější než třeba v Ghaně, kde se poplatky pohybují v řádu několika tisíc eur.
Na studia se obvykle složí celá rodina, často se dají získat různá stipendia a studenti samozřejmě musejí mít hodně levný životní styl, co se týče bydlení a jídla. Často také funguje to, že bydlí u bohatých příbuzných, rodiny jsou tu hodně široké, a tak se většinou najde nějaký vzdálený strýček, který si žije lépe v hlavním městě. Doktorandi v Pobřeží Slonoviny vlastně řeší podobné problémy, jak ti čeští, co se týče výdělků a nutnosti žít skromně. Ještě před deseti lety byla situace horší, ale nyní je nástupní plat na univerzitě srovnatelný s Evropou, a pokud srovnáte nástupní plat a životní výdaje mezi Abidžanem nebo Dakarem s Paříží, tak budete mít lepší životní standard v Africe. Na rozdíl od Česka má třeba většina kolegů svůj dům. Hypotéky tu neexistují, staví se po etapách, ale život ve vlastním bez tíhy hypotéky se počítá.
Dobrá vůle hledat řešení a nezamotat se v předpisech
Na univerzitě i celkově v Africe nejvíc bojuji s termíny, které jsou tady prostě flexibilní. Na druhou stranu je tato flexibilita příjemná, protože když máte problém, tak to nevadí, protože se nějak společným úsilím vyřeší. Lidé mají dobrou vůli hledat řešení bez toho, aby se zamotali v různých nařízeních a nesmyslných předpisech (kdo jste někdy zažil francouzskou byrokracii, tak určitě víte, o čem mluvím). Za těch patnáct let už jsem spolu s kolegy organizovala velké množství školení a konferencí a často jsem měla pocit, že jsem to já jediná, kdo je v panice, protože se nestíhá.
Je opravdu neuvěřitelné, kolik se toho dá stihnout za deset nebo dvacet minut před začátkem akce. Před deseti lety jsem z toho byla šílená, ale nyní to už nechávám plavat. Většinou to dopadne dobře a vše se vyřeší, ale když to nedopadne, tak se svět nezboří. Nikdo neumře a při nejhorším to bude trapas, ale nemá smysl se kvůli tomu nervovat. Jako spousta Evropanů v sobě ten pocit perfekcionismu mám hluboko zakořeněný, ale beru to jako příležitost k osobnímu posunu, a to nejen při organizování, ale celkově v postoji k různým životním situacím.
Bohatství některých lidí je až neuvěřitelné
Profesoři na univerzitě mají v Pobřeží Slonoviny srovnatelný život s profesory v ČR, jsou taková vyšší střední třída, která si žije dobře, ale rozhodně nevlastní obrovské majetky. V Pobřeží Slonoviny existuje ale i velikánské bohatství, o kterém má málokdo tušení. Jsou tady neuvěřitelné vily, které v Čechách neuvidíte. Úsměvné je třeba to, že my osobně nemáme auto a do práce s manželem jezdíme na kole. Pro naše kolegy je to naprosto nemyslitelné, protože kolo je pro chudé, zatímco auto představuje statut lidí, kteří jsou na tom lépe.
V Evropě, i pro nás v Africe, je to ale vlastně naopak, protože když si můžete dovolit jet do práce na kole, tak to znamená, že bydlíte relativně blízko práce a tím pádem i v dražší čtvrti, pokud pracujete třeba na univerzitě. Právě chudí lidé bydlí daleko a mnohdy stráví i několik hodin na cestě do práce autobusem nebo autem. Zácpy jsou v Abidžanu opravdu šílené. My to máme do práce pět minut na kole nebo patnáct minut pěšky. Stejně tak daleko to mají i děti do školy.
Volný čas se tu tráví jinak
Trochu oříšek je pro nás přátelství s místními lidmi, které není úplně jednoduché. Máme samozřejmě dobré vztahy s kolegy a studenty, a občas s nimi podnikáme společné víkendy nebo večeře, ale většina našich blízkých přátel jsou cizinci jako my. Existuje stále nějaká kulturní bariéra i to, že každý máme jiný styl trávení víkendů. Místní mají své velké rodiny, které jsou na prvním místě. Tráví tedy hodně času s příbuznými, chodí do kostela, na různé rodinné oslavy nebo párty v tak zvaných „maquis“, pouličních restauracích, kde hlučná hudba v afrických rytmech vyhrává až do brzkých ranních hodin. V Senegalu se nám i několikrát stalo, že naši místní přátelé na poslední chvíli zrušili návštěvu kvůli nějakému pohřbu, kterých mají vzhledem k velikosti jejich rodin každý rok opravdu hodně. My naopak rádi někam přes víkend vyjedeme do přírody, děti rády chodí do bazénu. Turistiku tady nikdo neprovozuje, trochu snad můj kolega, který je geolog a je zvyklý na práci v terénu, jinak v tom lidé nevidí úplně smysl. Co ale máme společného je trávení času u moře (tedy spíše oceánu), sednout si do restaurace, dát si pivko, pečenou rybu, mít kolem sebe spoustu kamarádů a pak se projít na pláži.
Afrika mi do života přinesla intenzivnější pocit vděčnosti a radosti z maličkostí. Do Pobřeží Slonoviny jsme přestěhovali v lednu, uprostřed nejhoršího období pandemie. Stejně jako spousta lidí jsem loňský pandemický rok strávený v Toulouse nesla dost těžce psychicky a rodina ani kamarádi nechápali, proč se stěhujeme v takovém období do Afriky. Když se na to dívám zpětně, tak jsem opravdu ráda, že jsme se takhle rozhodli. Lidé v Africe jsou zvyklí na mnohem horší situace (vzpomeňme třeba na nedávnou epidemii eboly, kterou jsme sledovali v přímém přenosu z Dakaru, ale stačí i taková malárie, která se nad každým vznáší jako všudypřítomná hrozba), takže ten nepříjemný strach, který ochromuje už přes rok celou Evropu, tady prakticky necítíme. Afričané dokonale ovládají umění života “tady a teď“, protože si moc dobře uvědomují, jak je život křehký a že nikdo nejsme nesmrtelný. A tím se od nich můžeme inspirovat.
Související
-
Češky v Africe
Jak se žije ženám s českými kořeny v Africe, co je nejvíc překvapilo, co jim chybí a co naopak v původní vlasti mít nemohou, se dozvíte v naší sérii rozhovorů.
