Lenka Lichtenberg zhudebnila babiččinu poezii psanou v Terezíně. Album získalo nejvyšší kanadskou hudební cenu Juno Award
Lenka Lichtenberg je pražská umělkyně žijící v Kanadě. Její nejnovější album Thieves of Dreams vychází z básní, které její babička napsala v koncentračním táboře Terezín během holocaustu, a které objevila v roce 2017 mezi věcmi své matky. Stalo se vůbec prvním českým albem, které získalo nejvyšší kanadskou hudební cenu Juno Award.
Teď poprvé tyto písně představila českému publiku na koncertě v Maiselově synagoze v Praze. Znala básně už předtím, než je objevila v matčiných věcech?
"Mám letmou vzpomínku na to, jak se máma jednou zmínila, že existují nějaké básně, ale nikdy jsem je neviděla, nikomu je neukázala. Takže když jsem je našla, byla to nová věc. Vlastně mě ani nenapadlo, že tím myslela právě tohle, protože se o tom zmínila před desítkami let. Mám svoji teorii, proč se to nikdy nesnažila ukázat světu. Jejich vztah nebyl ve skutečnosti tak skvělý. Možná si nemyslela, že jsou dobré, nebo možná dobré byly a ona to nechtěla přiznat. Kdo ví? Takže to pro mě bylo všechno obrovské překvapení."
Nechtěla jsem, aby se básně ztratily podruhé
Věděla jste hned, že je chcete zveřejnit? Že chcete, aby hlas vaší babičky byl slyšet?
"Hned ne. Nejdřív jsem jen poslouchala a nechala se unášet silou slov. Těch básní je 65 a řekla bych, že 80 procent z nich je v mých očích opravdu krásných. Takže jsem jen četla a přemýšlela: Panebože, to je opravdu krásné. Ale nezdá se to jenom mně? Možná jsem zaujatá, protože je to moje babička. Tak jsem to dala přečíst pár dalším Čechům, kterým věřím, a všichni říkali: To je nádhera. A pak jsem začala přemýšlet, co s tím udělat. Říkala jsem si, možná by to mělo jít do Jad Vašem, nebo do některého z těch muzeí holocaustu. Nemohla jsem se rozhodnout. Asi po roce jsem si řekla: Ne, když to udělám, tak budou ležet někde za sklem, nikdo je nebude pořádně číst a budou ztracené podruhé. Jaký to má smysl? Dalším krokem bylo vymyslet, co s nimi udělat, pokud chci, aby zůstaly naživu. A protože jsem hudebník, přirozeným krokem pro mě bylo přemýšlet v hudebních termínech. Jak je mohu prezentovat způsobem, který je pro mě jako pro hudebníka přirozený? Chvíli mi trvalo, než jsem se k němu dopracovala."
Můžete nám říct něco víc o své babičce? Jak se dostala do Terezína? Kdy byla rodina poslána do ghetta?
"Babička s manželem Richardem a mojí maminkou Janou Renée Friesovou byli deportováni do Terezína 23. prosince, den před Vánocemi v roce 1942. Odjeli z domu v Josefově, pak museli do sběrného místa v Hradci Králové a odtud byli spolu se stovkami dalších lidí naloženi do transportu do Terezína."
Pro babičku byly básně asi forma úniku
Proč myslíte, že vaše babička napsala tyto básně? Co pro ni psaní znamenalo? Myslíte si, že to byl způsob, jak alespoň na chvíli uniknout do jiné reality?
"Myslím, že to je přesně ono. Také měla opravdu ráda literaturu. Z dětství si ji pamatuji tak, že jsme byli pořád v knihovně. Každý den mě brávala do knihovny, aby si koupila nějaké knihy pro sebe. Pořád četla a myslím, že to byla její celoživotní vášeň. Takže znalost literatury a poezie měla hlubokou. Nevím, jestli a co psala před holocaustem, ale mám podezření, že psaní používala jako způsob, jak si vytvořit svůj vlastní malý svět, kde měla všechno pod kontrolou a kde byla v bezpečí. Člověk nikdy nevěděl, co přijde další den. Byli ve velkém nebezpečí opravdu pořád. Takže to byla, myslím, určitá forma úniku, nehledě na to, že se tímto způsobem zjevně ráda vyjadřovala.
V jejích básních se objevuje celá škála emocí. Zajímavé je, že spousta básní je o vztahu s manželem, takže měla ještě prostor přemýšlet o manželství, o vztazích, o romantických věcech. Ale v určitém okamžiku vlastně ztratila naději a víru, ale to se projevuje jen v několika jejích dílech. Ale pokud mohu říct, z toho, co jsem četla, naděje je převládající pocit, který z těch textů mám. Nevím, kde se to v ní vzalo. Myslím, že byla opravdu nesmírně houževnatá. Zajímavé také je, že se tam hodně zmiňuje o Bohu, přitom já jsem ji nikdy mluvit o Bohu neslyšela. Možná, že potom ztratila víru, ale Bůh je určitě zmíněn nejméně patnáctkrát nebo dvacetkrát na různých místech."
Jedna z nejtemnějších písní se jmenuje Chci tě proklít, hořký světe. Můžete nám o ní říct něco víc?
"Myslím, že ta píseň je hlavně o zradě, když říká: Chtěla jsem tě proklít, hořká země, protože jsi tak podivně naložila s mou vírou v mé naděje, protože jsi lhala. Mluví k zemi, kterou milovala a kterou milovala její rodina, a která to dovolila. Fascinující na téhle písni je konec, kde přichází zvrat a říká: Chtěla jsem tě proklít, ale neudělala jsem to. Místo toho se modlím a cítím se zase lehčí a je to proto, že stromy kolem mě kvetou. Pro mě je to velmi zajímavá cesta od toho, že byla tak zrazená, a pak najednou mluví o kvetoucích stromech a necítí se zahořklá."
Uvědomila jsem si, že jsem babičku neznala
Ještě jedna píseň, o které bych ráda mluvila, je ta závěrečná. Obsahuje nahrávku hlasu vlastní matky. Proč jste se rozhodla tuto nahrávku do písně zakomponovat?
"Protože, jak už jsem se zmínila, jejich vztah nebyl dokonalý, a tohle byl způsob, jak je sblížit. Mohla jsem spojit babiččinu báseň, matčin hlas, který četl z jejího deníku, a svou vlastní hudbu a zpěv. Najednou jsme tři generace na jednom místě ve stejnou dobu, což je pro mě pozoruhodné. Takže to pro mě bylo výjimečné. Je slyšet, jak se mamince láme hlas, když vypráví příběh o posledním zamykání dveří a posledním předání klíče nacistickému důstojníkovi. Když to popisuje, tak se mezi jednotlivými slovy zhluboka nadechuje. Je to pro ni zjevně velmi emotivní okamžik a myslím, že to je jádro té písně. Takže jsem všechno ostatní napsala kolem tohoto konkrétního prvku, kterým je její hlas a její popis těchto okamžiků. Přišlo mi jedinečné."
Co jste se během vzniku alba dozvěděla o ženách ve vaší rodině?
"To, co jsem se dozvěděla, je vlastně celá pointa mé hry o ní, a to, že jsem ji vůbec neznala. To je moje poslední věta ve hře. Po všech těch letech jsem si uvědomila, že žena, kterou jsem považovala za svou babičku, je někdo jiný a že ji vlastně vůbec neznám. A to je pravda. Protože tak, jak jsem ji znala jako dítě, byla velmi lehkovážná, velmi zábavná, společenská, roztomilá, běhala, hrála tenis, pořád kouřila. Neměla v sobě nic z té hloubky a melancholie. Prostě to tam nikdy nebylo. Její poezie opravdu ukázala úplně jinou stránku, kterou bych nikdy nepoznala, nebýt těch básní."
