Lenka Pichlíková - Burke: Jdu do těch nejchudších čtvrtí a hraju i pro děti, které si jinak divadlo dovolit nemohou

Lenka Pichlíková - Burke

Šest týdnů strávila na návštěvě v Česku Lenka Pichlíková - Burke, americká herečka českého původu. Krátce před odletem navštívila i Český rozhlas a jak prozradila v rozhovoru pro Radio Praha, poprvé stála na jevišti už v devíti letech. Tehdy hrála v Divadle Jiřího Wolkera, kam později nastoupila do svého prvního angažmá.

"Tam jsem hrála v Tučňácké pohádce malého tučňáka a moje slovo na jevišti bylo brr, protože mi bylo zima. To byla moje první rolička. Pak jsem začínala v menších televizních rolích. Větší pak byla role slepé dívky v televizním filmu Chvíle pro píseň trubky. Byl natočený v roce 1980 a oceněný první cenou na festivalu v Cannes, Zlatou nymfou. Hodně jsme hrála v koprodukcích v Německé demokratické republice, byly to seriály i filmy."

Když jste nastoupila do angažmá, tak jste byla v zajímavých divadlech, ať už to bylo Divadlo Na zábradlí, Činoherní klub, Divadlo na Vinohradech, hostovala jste v Národním divadle. Jak vás přijali jako začínající herečku?

"Nikdy nezapomenu na úžasné kamarádství a schopnost podělit se o divadelní zkušenost, na přátelství Ivy Janžurové. Ještě mám schovaný malý dopis, který mi napsala k premiéře Rozmarného léta, kde jsem hrála roli Anny. Potom jsem hrála také po boku Josefa Bláhy a pana Brodského v představení Vstupte!, což byla úžasná herecká zkušenost. Nikdy nezapomenu, jak se za mě zasadili v Činoherním klubu Petr Čepek a Jana Břežková, když se jednalo o tom, jestli v divadle zůstanu nebo ne. To byla 80. léta a můj otec podepsal Chartu 77. V divadle jsem nakonec nezůstala. Měla jsem tam roli v muzikálu, ve kterém jsem tenkrát zaskočila za Libušku Šafránkovou, která tehdy čekala miminko. V roce 1980 jsem byla povolána do kanceláře Československé televize a pan Janota mi řekl, že nějaká žena z Divadla Na zábradlí poslala dopis s dotazem, že dcera disidenta může být viděna v televizi. Jasně mi řekl, že musím dát šanci dalším herečkám a to po dobu deseti let. To znamenalo, že bych deset let neměla hereckou práci. V létě jsem jela na do Vídně na návštěvu své kamarádky z dětství. Tehdy jsme cestovali do Benátek, kde jsem se setkala a zamilovala do svého muže, se kterým žiju 34 let. Máme spolu dva syny, a žijeme v Connecticutu v USA. Oba vystudovali univerzity a jsou mladí podnikatelé. Bojí se vstoupit do oblasti kumštu."

Začala s pantomimou, dnes učí na dvou univerzitách

V roce 1981 se Lenka Pichlíková provdala, ale možnost legálně emigrovat dostala až rok po svatbě. Začátky byly složité. Uměla německy, rusky, na gymnáziu se učila latinu, ale nikoliv anglicky. Proto ani nepomýšlela na to, že by v Americe pokračovala jako herečka.

"Vzpomínám si, jak mě bolely svaly na obličeji. Člověk používá jiné svaly, když mluví anglicky, a jiné když česky. Bylo zajímavé, že jsem okamžitě dostala zelenou kartu, to by se teď nestalo. Takže jsem měla povolení v Americe pracovat. Pak jsme cestovali do univerzitního městečka v Texasu, které se jmenovalo Nacogdoches, to jsem se učila vyslovovat asi dva roky. Tehdy jsem se zeptala svého muže, jestli bydlí někde blízko vlakového nádraží, protože tam byly slyšet zvuky vlaků. A on mi odpověděl: ne, miláčku, to je zvuk, který vydávají cikády. Páří se jednou za 17 let. Bylo to malé kulturní městečko. Tehdy jsem začala učit pantomimu. To je univerzální světový jazyk, takže nevadilo, že jsem tenkrát neuměla ještě dobře mluvit anglicky. Obrovským zážitkem pro mě byla možnost studovat v USA u Marcela Marceau. Teď jsem docentkou a profesorkou na dvou univerzitách a učím evropské drama, herectví komedii dell´arte a další dramatické umělecké kurzy na státní univerzitě v New Yorku. Na druhé univerzitě učím středoevropské kulturní dějiny. Studenty učím historii přes film, učím o českých autorech, především o Karlu Čapkovi, o Franzi Kafkovi. Mladí Američané se učí o jejich středoevropském kulturním a historickém bohatství. Mám mnoho studentů, jejichž prarodiče, nebo rodiče, nebo oni sami přišli ze střední a východní Evropy do Spojených států jako emigranti."

S Ta Fantastikou na festival v Bardeaux

Lenka Pichlíková - Burke také překládá hry a režíruje. Mimo jiné i Čapkovo alegorické drama Ze života hmyzu. V Americe hrála také například Hildu v Ibsenově hře Stavitel Solness, Mášu v Čechovově Rackovi. Na základě těchto rolí se stala profesionální herečkou v Americe. Sama napsala a úspěšně hraje sedm představení pro jednu herečku, ve kterých vystupují historické postavy. Působila i v mezinárodní divadelní skupině černého divadla Ta Fantastika.

Lenka Pichlíková - Burke | foto: Archiv Lenky Pichlíkové - Burke

"Když jsem přijela do toho malého městečka v Texasu, tak mě za pár měsíců zkontaktoval kamarád a poprosil mě, jestli bych byla součástí jeho skupiny tohoto černého divadla, které se tehdy a ještě dnes jmenuje Ta Fantastika. Nehráli jsme jen v New Yorku, ale jeli jsme do Nebrasky, do Omahy, kde nás přivítalo americké publikum českého původu. Pak jsme byli v Texasu, kde žije víc než milión potomků Čechů a Slováků. Dokonce tam mají pekárny, kde najdete české koláčky, nebo noviny, které byly vydané v roce 1830. S touto skupinou jsem cestovala i na festival do Bordeaux ve Francii."

Zjistila jsem, že často hrajete i pro děti.

"Ano, těm přízvuk nevadí. Ty jdou za srdcem. Stále pro ně hraju. Hraju i pro děti, které si jinak divadlo dovolit nemohou. Jdu do těch nejchudších čtvrtí ve městě Bridgeport ve státě Connecticut, kde bydlíme. Někdy dostanu malý grant z Washingtonu. Na základě tohoto grantu hraju zadarmo. Také jsem realizovala svůj dávný sen nonverbálního představení inspirovaného českou barokní hudbou a hlavně sochami sedmi hříchů od Matyáše Brauna v Kuksu. Před několika lety jsem vymyslela představení pro americké publikum s projekcemi těchto soch. Loni v srpnu jsem toto představení s úspěchem zahrála na festivalu v Kuksu."

Myslíte si, že teď po 34 letech už nemáte český akcent?

"Určitě akcent ještě mám, ale je menší. Teď jsem pracovala na monologu spojeném s hudbou, který trval 105 minut. Když se soustředím na jazyk, tak mi dobří přátelé řekli, že akcent neslyšeli. Ale v běžné řeči, když si nedávám pozor, tak vím, že akcent mám. Někdy lidé hádají odkud jsem. Ptají se: jste z Polska, z Ruska? Mám totiž tu příponu -ová. A já hrdě říkám: ne, já jsem Češka."

Vy jste si nechala obě jména?

"Někdy používám české příjmení, některé dokumenty mám na obě příjmení. Ale většinou mě studenti říkají profesorko Lenko. To mě překvapovalo. Když jsem na začátku byla v New Yorku jako začínající herečka, tak se ke mě velice dobře choval ředitel filmové fakulty na Columbia University František Daniel, který se podílel na založení Sundance Institute, a je přítel Roberta Redforda. Říkala jsem mu pane Daniele. On se rozzlobil a povídal: říkej mi Františku. V Americe se každému říká jménem, není to oficiální, není tam to vykání."

Vy jste říkala, že jste nejdřív žila v Texasu, kde bylo vedro, a teď jste na severu v Connecticutu. Proč?

"Ano, žijeme v "konouškovi". Já se cítím líp tam, kde jsou čtyři roční období. V Texasu jsme si našli skvělé přátele, dostala jsem tam nové americké vzdělání. Já ale potřebuju trošku zvlněnou krajinu, která mi připomíná Čechy, kde jsem vyrůstala, tu mateřídoušku na louce, jezero, vodu, řeky. V Texasu, když jsme tam žili, nebyly ani chodníky. Tam se nedalo jít po ulici. Tam byly buď dálnice, a nebo člověk musel jít po silnici."

new york  | foto: CC0 Public domain,  Fotobanka Pixabay

Jak to máte dnes daleko do New Yorku?

"Velice blízko. Auto nechám zaparkované doma, seběhnu z kopečka dolů. A vláčkem jsem za 40 minut v obrovském městě. Ale ráno můžu vyběhnout z našeho dřevěného baráčku rovnou na trávu, natrhat si pár malin a potěšit se z přírody. Takže je to pro mě ideál."

Setkáváte se s českými krajany?

"Musím říct, že právě už vzpomínaný František Daniel byl na mě velice laskavý. Také jsem se v Californii setkala s filmovým režisérem Jiřím Weissem. Jinak musím říct, že jsem byla trošičku zklamaná, mám pocit, že lidé z jiných zemí, hlavně ze španělsky mluvících, více drží při sobě. Ale s krajany samozřejmě spolupracuji. Udělala jsem představení k 28. říjnu, ke vzniku republiky. Tento státní svátek se oslavuje v New Yorku v Českém centru, kde jsem hrála své představení. Pak jsem také vystudovala knihovnickou školu, abych se nebála počítačů. Pro České centrum jsem jako dárek částečně zdigitalizovala jejich knihovnu. Také jsem udělala webové stránky, kde jsem zachytila kulturní práci krajanů Čechů i Slováků po Spojených státech. To je stále dostupné. Také jsem v jednání se Sokolem v New Yorku a nabízím jim svá představení pro děti, která jsem schopná zahrát česky i anglicky a jsou to známé pohádky."

Když srovnáváte diváky v Americe a v Česku, v čem se liší?

"České obecenstvo je úžasné. Jdou s hercem, rozumí mu, opravdu ocení výkon. Během návštěvy jsem byla několikrát v divadle. Lidé tleskají, donesou herci květiny, oceňují. V Americe také, ale protože jsou lidé odevšad a kultury se mísí, tak z toho trošičku vznikne takový fotbalový stadion. Oni vstanou ze židle a nejenže tleskají, ale také řvou a pískají, je to neuvěřitelný randál. Radují se stejně, ale vyjádří to jiným způsobem. Není to ten tichý přístup kultivovaný."

Jak si stojí v Americe kultura? Jak je to s financováním divadel?

"Jako všude. Jako příklad bych mohla uvést divadlo ve městečku, kde bydlím, které se jmenovalo Stamford Theatre Works. Já jsem zde pracovala 16 let. Měla jsem možnost zde učit a v létě jsme s dětmi dělali představení. Také jsem pro ně přeložila českou hru o rabbi Löwovi a císaři Rudolfu II. V divadle jsem také hrála, například ve hře Na miskách vah. Takže jsem tam byla režisérka, učitelka i herečka. Ale po šestnácti letech najednou nebyly peníze, takže jsme zbankrotovali. Divadlo se zavřelo. Teď jen do velkého divadla jezdí hosté, většinou je to hudba, koncerty, je to byznys. Proto pro mě bylo potěšující být v Praze součástí letošního duchovního života, především oslav 600. výročí Jana Husa. A čím víc jezdím do Česka, tak si uvědomuji, že musím pochopit všechny změny, kterými tato země prošla, zatímco já jsem žila ve Spojených státech."