Leoš Janáček: Sinfonietta
Hudební dílo plné oslavných fanfár - další neobvyklá česká instrumentační lahůdka ve světovém hudebním menu.
„ A tu jednou zřel jsem město v zázračné přeměně. Nad městem vykouzlena zář svobody, znovuzrození. A třesk vítězných trubek, noční stíny a dech zelené hory a vidění jistého rozmachu a velikosti rodil se v mé Sinfoniettě tohoto poznání z mého města Brna,“ to jsou slova skladatele Leoše Janáčka
Možná by toto dílo ve světě zakotvilo i tak, bez oslavných fanfár, ale je zcela jisté, že právě díky nim se stalo slavné. Je to parádní kousek i pro ty nejvyhlášenější orchestry, byť nejeden z nich těžko chápe zvláštní charakter janáčkovské hudební mluvy a partituru příliš romantizuje. Symfonietu, tedy malou symfonii, s oblibou uvádí sir Simon Rattle, nejslavnější britský dirigent současné doby. Známá jsou jeho provedení s berlínskými filharmoniky, které řídil posledních šestnáct let. Pro zajímavost, Simon Rattle je manželem skvělé české mezzosopranistky Magdaleny Kožené a známe ho i z vystoupení v Praze.
Známé jsou také kreace amerického dirigenta a skladatele Michaela Tilsona Thomase, italského dirigenta Claudia Abbada, nebo Kurta Masura z Drážďan, který vedl nejslavnější symfonické orchestry světa. Janáčkovu Sinfoniettu rád uváděl i Leonard Bernstein.
Partitura jako hold československým vojákům
Skladba vznikla v roce 1926 v atmosféře příprav na sedmý Všesokolský slet. Především jako jakési autorovo díkůvzdání za první léta života v samostatném Československu. Leoš Janáček ale nakonec partituru věnoval vojákům, oficiálně - celé československé branné moci. A ještě jedna oslava je v nich zakódována. Oslava Brna. Ne náhodou tvoří právě Janáčkova Sinfonietta už dlouhou řadu let ikonickou tečku za Brněnským hudebním festivalem, každý rok a pokaždé s jiným dirigentem.
Fanfáry, které tvoří první větu, byly dlouho považovány za velmi atypické a značně moderní. V současnosti získaly zásluhou své poměrně časté protokolární funkce na Pražském hradě nádech jakési oficióznosti. Pro někoho mohou představovat i určité politikum. To ovšem nikdy nebylo Janáčkovým cílem. Inspirací mu byli ranní vojenské fanfáry, ne příliš čistě zahrané, které slyšel při jedné ze svým četných cest do Písku. Tam navštěvoval rodinu Šteslovu, zvláště pak paní Kamilu, svou milenku. Určitá razance vojenských fanfár je z této zajímavé partitury skutečně cítit. Posluchačům Sinfonietty mohou skutečně připadat jakoby falešné, ale to byl právě skladatelův záměr.
Z toho důvodu není snadné Sinfoniettu uvádět, neboť žádné orchestry se nemohou pochlubit takovým počtem hráčů na žesťové nástroje. Lesní rohy, trubky, pozouny, trombony a tuby… Takže pokaždé potřebují výpomoc. A navíc to musí být znamenití hráči. Celé fanfáry se potom objevují ve stejném rozsahu jako v první větě i na konci závěrečné páté věty. Zde se k nim ovšem opět připojí i zbytek orchestru. Fanfáry z Janáčkovy Sinfonietty jsou vskutku strhující. I po tolika letech znějí stále moderně.
Cyklus Hity klasické hudby vznikl na základě projektu Lukáše Hurníka a Bohuslava Vítka Hit tisíciletí vysílaného v minulosti na stanici Českého rozhlasu Vltava. Audioverzi načetli Lubica Bergmanová a Jan Bumba.
Související
-
Hity klasické hudby
Česká klasická hudba je nejen součástí kultury, historie národa, ale doslova české duše. V letošním roce jsme pro vás připravili cyklus známých hitů české klasické hudby.
