Ludvík Salvátor z brandýského zámku je na Malorce populární jako u nás Karel IV.
Když jsme se minulý týden procházeli po chodbách brandýského zámku, mnozí z vás si možná říkali, že tam chybí jedno jméno. A to jméno člověka, který na zámek přivezl unikátní sbírky z celého světa. Byl jím Ludvík Salvátor Toskánský, cestovatel a vědec z toskánské větve Habsburků. V Česku ho mnoho lidí nezná, nesmírně populární je však na Malorce, kde potomci jeho tajemníka dodnes opatrují jeho usedlosti.
Habsburkové odešli z Itálie roku 1859 během bojů o sjednocení země a útočiště našli právě na Brandýském zámku. Jako třináctiletý sem tehdy přišel i Ludvík Salvátor Toskánský. Jak uvedl Milan Novák z brandýské radnice, zámek ctil jako rodové sídlo, pořádal tu své sbírky a udržoval společenské kontakty. Přesto to byl především vědec a cestovatel. Vlastnil sedmnáct usedlostí na Malorce, jednu v Egyptě a loď Nixe.
"Byl uznávaným vědcem, členem 4 evropských akademií věd, 24 vědeckých společností, byl prezidentem několika Geografických konferencí. Byl uznáván nikoliv proto, že byl arcivévodou rakouským, ale skutečně pro svoji práci. On dokonce to arcivévodství tajil, vystupoval pod pseudonymem hrabě Neudorf. Tak také posloužil jako předobraz pro svého známého spisovatele Julese Verna, který podle něj zpracoval postavu Matyáše Sandorfa, aneb nového hraběte Monte Christa."
To byl Ludvík Salvátor Toskánský. Své sbírky vozil a posílal právě na brandýský zámek, který tak na konci Rakousko-uherské monarchie obsahoval ucelené kolekce velké umělecké hodnoty.
"Byla tu kolekce etruských bronzů, římských amfor, řeckých váz přes horniny, minerály, přírodovědné sbírky, vycpaniny, mapy, včetně velké toskánské knihovny, kterou sem přivezli už za Leopolda II.. Velkou zajímavostí Brandýsa byl také fakt, že tady byl uložen celý rodinný archiv toskánských Habsburků. Byly tu písemnosti rodinné, korespondenční, ale i řada dokumentů, jako je například dopis Napoleona Bonaparte, rukopis ústavy, kterou chtěl zavést Petr Leopold. Je to vlastně nejstarší ústava ne evropském kontinentě a to vše bylo součástí archivu, včetně seriálu krásně ručně malovaných map Toskánského kraje."
Dnes jsou unikátní sbírky v Národním muzeu v Praze. Knihovna byla vrácena na brandýský zámek a archiv toskánských Habsburků je opatrován v Národním archivu v Praze.
Ludvík Salvátor dopsal na brandýském zámku i své dvě poslední knihy. Během života jich vydal na 60 a shrnul v nich své poznatky. Byl neuvěřitelně jazykově nadaný. Mluvil dvanácti jazyky. Už když přijel ve svých třinácti letech na Brandýský zámek, uměl italsky, německy, rychle se naučil česky, dobře zvládal latinu a řečtinu.
Když začala první světová válka, musel se Ludvík Salvátor, na základě rozhodnutí císaře Františka Josefa, jako všichni rakouští občané, vrátit do hranic své vlasti. Tehdy opět zajíždí na brandýský zámek.
"Sem přišel asi v roce 1915 v doprovodu 25ti členné družiny. To byla velice barvitá společnost. Tam byl Arab, Francouzi, Němci, Angličani, Malorčani, jeho tajemník Antonio Vives byl Malorčan. Společně se jim strašně stýskalo, protože tady se válely po obloze mraky, pršelo a oni vzpomínali na slunnou Malorku, kde zůstala v přístavu zakotvená jeho loď. Ludvík Salvátor bohužel stesk nepřežil a ještě na podzim roku 1915 na Brandýse skonal. On trpěl vzácnou nemocí elefantiazis, lidově se jí říká sloní noha, kterou se nakazil někde při svých cestách po světě. Přijel pan profesor z Prahy, rozhodovali se o operaci, ale Ludvík Salvátor pak dostal vysoké horečky a už k tomu nedošlo, zemřel 12. října 1915 na brandýském zámku."
Právě kvůli svému onemovnění se Ludvík Salvátor posledních šest let nemohl setkat se svou druhou ženou Catalinou Homar, která byla dcerou truhláře. Na Malorce byla neomezenou paní Salvátorových statků a ty se pod jejím vedením skvěle rozvíjely. Poslední z cest, na které Ludvíka Salvátora doprovázela, byla pouť do Svaté země v roce 1899. Zemřela v šestatřiceti na lepru a Ludvík jejich vztah popsal v knize 'Catalina Homar' vydané v Praze. Zemřel však bez potomků a tak brandýský zámek i veškeré své jmění odkázal věrnému komorníkovi Antoniu Vivesovi, který s rodinou na Brandýse pobýval.
"Antonio Vives se přes noc stal nesmírně bohatým člověkem, ale vůbec neměl možnost bohatství využít, protože Ludvík Salvátor tu nechal celou skupinu bez prostředků. Závěť byla zavřená na jeho lodi na Malorce, což nikdo nevěděl. Takže po jeho smrti nejdříve nastalo pátrání po závěti. Ta byla v roce 1916 otevřena na rakouském velvyslanectví v Madridu. Proběhlo vše, co proběhnout mělo, ale nestalo se to do konce války a v roce 1918 Antonio Vives v naprosté chudobě a ve velikém stesku po Malorce, tak jako Ludvík Salvátor, tady v Brandýse zemřel."
Teprve až dědicové Antonia Vivese mohli dědictví převzít. Mezitím se však nakupily dluhy navýšené o právní služby a poplatky. Nakonec byli nuceni prodávat. Brandýský zámek koupil v roce 1917 za 8 miliónů korun císař Karel I., který měl, tak jako mnozí jiní Habsburkové, Brandýs v oblibě. Ačkoliv byl majitelem mnoha zámků včetně vídeňského Schönbrunnu, koupil si zámek do svého osobního vlastnictví. Po válce dokonce žádal Československo, aby mohl na Brandýsu žít, ale nebylo mu vyhověno.
Milan Novák se v rámci své studijní cesty vydal na Malorku, kde se setkal s potomky tajemníka Antonia Vivese, kteří se o památku Ludvíka Salvatora starají. Dá se říct, je tam stejně populární, jako u nás Karel IV.
"Oni to skutečně spravují s takovým svátostným pocitem. My¨, když jsme tam byli, tak jsme se ptali, co je na jedné skříni za mapy a oni říkali: my nevíme, ty jsou tam tak, jak je tam položil Ludvík Salvátor. Takže oni sto let jenom sfoukávají prach z těch věcí, tak aby památka Ludvíka Salvátora nebyla porušena."
Jak dodal Milan Novák, který je i spoluautorem knížky o Ludvíku Salvátorovi, když ji psali, měli docela obavu, aby jeho postava nevypadala jako druhý Jára Cimrman. Když totiž dali dohromady všechny obory, ve kterých působil, začínal se mu velmi přibližovat, na rozdíl od něj je to však skutečná postava a vynikající vědec.
