Malostranská vodárenská věž se zapsala do skautské historie

Nejmenší z historických vodárenských věží v Praze má sice v názvu starobylou pražskou čtvrť, ve skutečnosti však stojí na Smíchově. Není to ale jediná překvapivá skutečnost za dobu její více než 500leté existence.

Malostranská vodárenská věž v roce 1606|Reprofoto z knihy Klenot města od Jaroslava Jáska, nakl. VR-ATELIER

O tom, kde se nacházela nejstarší vodárenská věž na Malé Straně, neexistují písemné doklady, ale na jednom z prvních panoramatických vyobrazení Prahy, tzv. Vratislavském prospektu z roku 1562, je zachycena v místě Sovových mlýnů věž, která mohla plnit funkci zásobování vodou.

Dalším místem, kde už v 16. století stála dřevěná vodárna s věží, byl Petržilkovský ostrov u levého břehu Vltavy. Mlynář a pekař Jan Petržilka získal v roce 1483 povolení ke stavbě Kartouzského mlýna, který vyrostl na místě husity vypáleného staršího mlýna u kláštera kartuziánů. Bylo jen otázkou času, kdy se objeví na tak příhodném místě i vodárna. Dohoda o její výstavbě pochází z roku 1502 a mlynář Petržilka byl ustanoven prvním správcem. Nebyla vysoká, a tak dokázala zásobovat Malou Stranu jen po úroveň horní části Malostranského náměstí. Umístění mimo městské opevnění, a navíc na Smíchově, se může zdát překvapivé. Věž před hradbami byla mnohem více ohrožena při vpádu nepřátelských vojsk. Praktické důvody zvítězily v tomto případě nad strategickými. K Petržilkovskému ostrovu přiléhal Šítkovský jez, na jehož druhém konci stála už několik let vodárna, a tak proč nepostavit podobné dílo i na protějším břehu.

Petržilkovský ostrov, na kterém stojí Malostranská vodárenská věž, je se svými rozměry 60 x 10 m nejmenším vltavským ostrovem v Praze. Původně byl výrazně větší, dnešní podobu získal po výstavbě plavební komory v letech 1911–⁠1922. Stejnou plochu má také Ptačí ostrov, který vznikl po povodních v roce 2002 mezi Císařským ostrovem a zoologickou zahradou.

Plán vodovodní sítě Malé Strany z roku 1684. Z vodárenské věže vedly všechny řady před rozvětvením Karmelitskou ulicí, výjimkou byl odpadní řad přinášející užitkovou vodu do zahrad hraběte Slavaty na Smíchově. Voda kromě domů zásobovala 57 kašen a stojanů|Reprofoto z knihy Klenot města od Jaroslava Jáska, nakl. VR-ATELIER

Renesanční věž, kterou vidí dnešní návštěvník centra Prahy, byla postavena v letech 1582 až 1596. Měla od začátku šachtové vytápění, a tak v ní nezamrzala voda a zároveň se vyhnula ničivým požárům. Po třicetileté válce se na její rekonstrukci podílel známý architekt Carlo Lurago. Nakonec posloužila i Smíchovu, na jehož půdě stojí. Od roku 1865 dodávala vodu do dvou tamějších obecních kašen. Záhy však přišla doba velkých změn, Smíchov potřeboval vlastní vodárnu a zdálo se, že dny Malostranské věže jsou sečteny. V roce 1880 přišla o vodojem a v září 1886 skončil provoz vodárny. Distribuční systém, který sloužil po tři století, byl přepojen na potrubí z vodárny v Podolí. O záchranu věže se nakonec zasloužil stavební rada a známý mecenáš Josef Hlávka.

Patrně největším sponzorem provozu Malostranské vodárenské věže byl Albrecht z Valdštejna. V době, kdy si budoval na Malé Straně svůj velkolepý palác se zahradou, potřeboval velké množství vody. Uhradil jednorázový příspěvek, který dle smlouvy zajistil rodu Valdštejnů, že už nikdy nemusel platit vodné. Traduje se, že poslední soukromá majitelka paláce Marie hraběnka Waldstein-Wartenberg (1852–⁠1955), kterou nechal komunistický režim dožít v části znárodněného objektu, se na tuto smlouvu odvolávala a ministr kultury Václav Kopecký neuspěl v roce 1954 s žádostí, aby alespoň přispěla na poplatky za vodu.

Malostranská vodárenská věž|Foto: Miloš Turek, Radio Prague International

V letech 1937–⁠1948 se v bývalé vodárně scházeli skauti z Foglarova 2. pražského oddílu. Tedy s výjimkou období německé okupace, kdy byla jejich klubovna v listopadu 1940 zapečetěna. Spisovatel Jaroslav Foglar se do ní krátce po Novém roce s několika skauty vloupal, aby zachránil oddílové kroniky a sešity časopisu Čigoligo. Organizaci Junák nepřáli ani komunisté, po jejich nástupu k moci se zde scházela „socialistická“ mládež na vodácké základně.

Dnes se ve 34 m vysoké věži nalézají kanceláře podniku Vodohospodářský rozvoj a výstavba. Od roku 1990 je věž propojena prosklenou lávkou nad plavebním kanálem s administrativní budovou v Nábřežní ulici. Kromě schodiště se dovnitř vešel i výtah pro jednu osobu. Přízemí bylo upraveno na zasedací místnost. Ředitelská kancelář v nejvyšším (sedmém) podlaží se kromě hezké vyhlídky může pochlubit potrubní poštou, která ústí do místnosti sekretářky. Veřejnost sem může zavítat jen při mimořádných příležitostech.