Martinický palác
Po rekonstrukci byl zpřístupněn Martinický palác - jedna z nejvýznamnějších a nejkrásnějších renesančních staveb v Praze. Jak už napovídá název, jeho majitelem byl známý Jaroslav Bořita z Martinic, který byl vyhozen z okna společně s Vilémem Slavatou. Z vybavení paláce se mnoho nedochovalo. Nejzajímavější jsou sgrafita a unikátní dřevěné stropy.
Palác i osudy rodu Martiniců se poprvé protnuly roku 1580. Tehdy ho koupil Jiří Bořita z Martinic a nechal na jeho zdech udělat krásná sgrafita. Představují scény ze života Josefa Egyptského, Herkula a Samsona. Mimochodem, Bořita bylo původně křestní jméno. Když tento předek získal významné postavení na dvoře českých králů, stalo se jeho křestní jméno součástí jména dalších generací.
"Ten, který proti Ferdinandovi vystupoval nejhlasitěji, získal jako by jednu z nejdůležitějších funkcí v království - purkrabí Pražského hradu. Oproti tomu Jaroslav Bořita, který ho veřejně podpořil, tak získal "pouze" titul purkrabí karlštejnského. Ono to ale mělo drobný háček. Funkce purkrabí karlštejnského přinášela mnohem více statků, a to z velmi prozaického důvodu. Veškerý majetek a veškerý výnos ze statků, které patřily Karlštejnu, šly do kapsy purkrabí karlštejnskému, kdežto výnosy Pražského hradu získal přímo panovník."
"Ve starší literatuře se píše, že to byl takový spontánní akt nekatolíků. V momentu, kdy se pohádali, tak jim vytekly nervy a vyhodili je z okna, nikoliv s úmyslem je zabít. Ve skutečnosti se později našla celá řada archiválií, a ty dokládají, že to byla velmi pečlivě promyšlená vražda, která nevyšla. Bylo nutno to navléknout takovým způsobem, aby na nikoho nepadla konkrétní vina. Pokud by je například probodli mečem nebo dýkou, tak by se celkem bezpečně dalo identifikovat, kdo byl ten, který jim zasadil rozhodující ránu. Ale v tom šíleném zmatku, kdy se tam nahrnulo téměř sto lidí a vyhodili je z okna, tak to prakticky nešlo určit. Když potom ve Vídni před císařskou komisí oba místodržící vypovídali, tak každý z nich uváděl nejenom úplně jiné lidi, kteří je vyhazovali, ale uváděli i úplně jiné lidi, kteří byli v té místnosti. Dokonce uvedli i jména lidí, kteří tam prokazatelně být nemohli, protože byli zrovna v té době ve Vídni."
Jedno křídlo paláce sloužilo v této době pro rodinu Martiniců. Bylo zvykem, že pokoje domácích byly na bezpečném místě - do dvora, zatímco pokoje hostinské směrem do ulice a jak jsem se mohla přesvědčit v Martinickém paláci, ne právě dobře vytápěné. Dnes je tu zhruba sto let starý neorenesanční nábytek, který evokuje dobu, jak to zde mohlo vypadat. Jsou tu i ložnice pánů domu.
Od 17. století byly v paláci pouze kanceláře a byty. O sto let později Martinicové vymírají po meči a Marie Anna z Martinic prodala palác soukromé majitelce Josefě Weitenweberové. Ta palác přebudovala na dalších 26 bytů. Její syn Felix byl však nadšený památkář, sepsal historii paláce a nakreslil jeho nejdůležitější prostory, což velmi pomohlo při rekonstrukci. Další majitelce se zdálo 26 bytů málo a zřídila jich tu rovnou 70. Krásný sál byl rozdělen na dvě patra a přepažen. Posledník nájemník tu byl až do roku 1967. Poté nastala velká rekonstrukce pro potřeby Útvaru hlavního architekta a historici se nestačili divit. Jak říká Stanislav Marchal, objevily se krásné kazetové renesanční stropy.
Dnes palác vlastní soukromá společnost, která umožňuje prohlídky. Turisté tu v bývalé konírně najdou i sbírku automatických hracích přístrojů. Do budoucna mají být v paláci koncerty, recepce a další společenské akce.
