Slavné pražské vily
Dnes si jako pomůcku k našemu cestování nebudeme brát automapu, ale knížku. Jmenuje se Slavné pražské vily a závěrečná kapitola je jakýmsi miniprůvodcem po nádherných stavbách moderní české architektury. Více už Zdeňka Kuchyňová.
Trmalova vila ve Strašnicích, kterou projektoval zakladatel české moderní architektury Jan Kotěra. Vila v sobě spojuje touhu po moderním bydlení, ale zároveň je v ní i jistá nostalgie po životě na venkově. Dnes je v ní zřízeno Muzeum moderní české architektury. Její vily Jan Kotěra byl tehdy nejmladším profesorem na Umělecko průmyslové škole v Praze. Více už spoluautor knihy Zdeněk Lukeš.
"Jan Kotěra vychází z konceptu tzv. anglického rodinného domu, který má velkou vnitří halu se schodištěm. U té Trmalovy vily jsou folklórní motivy. Je to vlastně hrázděnný dům, který je v zahradě a který je také především uvnitř velice pěkně barevně dekorován Kotěrovým přítelem a stálým spolupracovníkem malířem Frölichem, kterému Kotěra potom také navrhl letní domek v Černošicích vlastně ve stejné době v roce 1902."
Trmalovi zde pobývali do roku 1911, kdy dům prodali. Tato rodina pocházela z jednoho z nejstarších českých rodů. František Trmal stál skoro 30 let v čele veřejné obchodní školy Gremia pražského obchodnictva, z níž vybudoval vzorový ústav. Jeho učebnice pak byly základními příručkami obchodního školství v I. republice.
O tom, že se rekonstrukce vily opravdu povedla svědčí i zápisy v návštěvní knize. Jeden z nich tu zanechala i Eva Zárodná, která dnes žije ve Švýcarsku: "Navstěvuji opět známé místo, kde jsem témeř před 40-ti lety krátce pracovala. Žasnu, jaká změna nastala. Trmalova vila se stává opravdovou chloubou a já jsem pyšna, že se nachází právě v mé rodné čtvrti."
Kotěrovy stavby byly na svoji dobu velmi progresivní, moderní. Konzervativní kruhy mu nepřály a tvrdě ho kritizovaly. Po první velké stavbě neměl zhruba tři roky žádnou významnou zakázku a tak navrhoval vagóny pro Ringhofferovu továrnu nebo tzv. Primátorskou tramvaj, která se dodnes zachovala. Později vznikla celá řada jeho pozoruhodných staveb - jako například vlastní dům na pražských Vinohradech.
"Kotěra projektoval například palác Všeobecného penzijního ústavu, také univerzitní budovu právnické fakulty. Původně dělal celý koncept univerzitních budov pro Prahu. Z toho se postavilo jenom torzo, ta právnická fakulta a to až po smrti Jana Kotěry. Stavba byla dokončena až na přelomu 20. a 30. let a Kotěra zemřel v roce 1923."
Žijí ještě dnes Kotěrovi potomci, a zabývají se také architekturou?
"Já znám vnučku Jana Kotěry. To už je starší dáma, která dokonce architekturu také vystudovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a další jeho potomci žijí, pokud vím, v Kanadě."
Další pozoruhodnou vilou je dům podnikatele ve stavebnictví Františka Müllera, který postavil Adolf Loos. Jak uvedla Maria Szadkowska, z Muzea hlavního města Prahy, když se člověk k vile přiblíží, vidí neutrální bílou kostku se žlutými okny. Fasáda však klame a interiér domu je nesmírně zajímavý.
"V domě nejsou patra, ale pouze úrovně. Největší místností je společenská místnost. Je takovým náměstím, kde se schází různí lidé. Ale úplně jiná už je jídelna, tónovaná v hnědé barvě, je klidnější, menší. Stejně tak dámský budoár, který je typickým ženským interiérem po vzoru barokních nebo rokokových budoárů, kde dáma má dvě možnosti vchodů a útěků, kde se může setkat se svými kamarádkami u čaje, u sklenky vína."
Každý interiér je jiný. Naprostým unikátem jsou bohaté šatní skříně, vytvořené sice ve třicátých letech, ale stejně moderní jako ty dnešní. Dům je od roku 2000 zpřístupněn veřejnosti a funguje jako muzeum interiéru Adolfa Loose, který vlastně architektem ve skutečnosti ani nebyl.
"Nikdy architekturu nedostudoval a žil velmi bohémském životem, zajímal se o veškeré oblasti kultury. Rád pobýval v Paříži, ve Vídni, ve Spojených státech, v Čechách. Sám o sobě říkal, že je světoobčan a že je kulturní filozof, nikoliv architekt. Napsal spoustu esejů a článků, které pojednávají třeba o sedění, o módě, o kloboucích a samozřejmě o stavitelství, o památkové péči. Je to osobnost, která se asi rodí jednou za sto let. Ten život by naplnil asi několik životů, jak architektů, tak umělců."
Řadu pozoruhodných vil postavili v Praze také německy hovořící architekti. Zdeněk Lukeš připravil nedávno výstavu, kterou nazval Splátka dluhu. Je symbolickou splátkou dnes už zapomenutým architekům, kteří buď skončili v koncentračních táborech nebo v emigraci jako Židé a nebo byli po válce odsunuti. Zapomnělo se na ně, přestože jsou autory desítek staveb v centru Prahy. Jedním z nich je Josef Casche, přítel architekta Pavla Janáka.
Dalším významným německým architektem té doby byl Friedrich Lehman, autor dostavby tzv. německého domu na Příkopech, což je dnešní Slovanský dům. Po válce, ještě v roce 1946, než by mohl být odsunut, odešel do Vídně, kde se stal později hlavním architektem válkou poničené Vídeňské opery. Takových jmen shromáždil Zdeněk Lukeš na výstavě kolem sedmdesáti.
Poválečné období zasáhlo nejen do osudů německých stavitelů, ale i obyvatel slavných vil. Přišel rok 1948 a s ním znárodnění. Někteří museli vily opustit, jiní mohli zůstat, ale v nedůstojných podmínkách. Dnes se většina vil vrátila původním majitelům, v některých jsou muzea, a pomalu se jim vrací stará krása.
