Masarykův salonní vůz
Dnes se v rámci našich toulek po Česku vypravíme s Jaromírem Markem do jihočeských Českých Velenic. Nepůjdeme ale na prohlídku, ale zamíříme rovnou na tamní nádraží, přesně řečeno tamního železničního opravárenského podniku ŽOS. V tamním Památníku dopravnictví je od roku 1969 umístěn salónní vůz prvního prezidenta T.G. Masaryka.
Tmavomodrý železniční vůz se státním znakem na boku byl uveden do provozu 7. března 1930, v den Masarykových 80. narozenin. Představoval skutečnou evropskou špičku ve výrobě osobních železničních vozů. Kromě unikátních technických řešení je vůz pozoruhodný i z výtvarného hlediska.
"Vnitřní výzdoba vozu, její architektonické pojetí pochází od pražského architekta Alberta Jonáše."
říká Jiří Sedláček z ŽOS České Velenice.
Obložení stěn z australské třešně spolu s řezbářskou výzdobou z pařeného hruškového dřeva vytváří neopakovatelnou atmosféru ústředního prostoru ve voze - salonu. Ten osvětluje mohutný lustr s 86 žárovkami. Salon dělí vůz na část pánskou s ložnicí a toaletou prezidenta, třemi oddíly pro lékaře, tajemníka a kuchaře s komorníkem a na část dámskou s ložnicí prezidentovy choti, toaletou, oddílem dámského doprovodu a prostorem pro zavazadla. Má dvojitá okna, skříň utěsněnou proti prachu i hluku, nezávislé teplovodní vytápění a vodovod. Maximální rychlost vozu byla stanovena na 140 km/h. Masaryk se svým vozem hojně cestoval po republice, ale vyjížděl s ním i do zahraničí.
"Vůz navštívil celou řadu evropských zemích, o kterých je možné se dočíst v deníku, který se díky dobrým lidem zachoval. Vůbec první cesta vagonu byla nejdelší, Masaryk jím jel na dovolenou na Rivieru. Této cesty se zúčastnil i syn Jan a dcera Alice."
Vůz doprovázel Masaryka i na jeho poslední cestě z Prahy do Lán 21. září 1937. Potom jej využíval prezident Edvard Beneš. Salonním vozem se vracel i z exilu 16. května 1945. Během války se českým železničářům dařilo simulováním různých závad zabránit tomu, aby vůz používali i nacisté, a tak zůstával vyhrazen většinou jen tragické osobě prezidenta Háchy. V provozu zůstal vůz do konce roku 1967, kdy nastupovala nová generace modernějších, ale zdaleka ne tak krásných salonních vozů, dodaných z tehdejší NDR. Naposledy byl vůz oficiálně použit 14. až 16. prosince 1965, kdy v něm cestovali ministři zahraničí Gromyko a David. V roce 1968 se zdálo být uchování této jedinečné památky zajištěno - vůz měl být předán Národnímu technickému muzeu. Situaci změnila sovětská okupace. Najednou nebylo pro vůz nikde místo a hrozila mu postupná devastace. Přesto se jej skupině nadšenců podařilo zachránit. Mezi nimi byl i Jiří Sedláček. "V roce 1969 byl zachráněn železničními opravnami v Českých Velenicích a byl vytaven v areálu závodu jako technickou památku. Nebylo to úplně jednoduché, bylo k tomu nutné pár statečných lidí. Pomohla i šťastná shoda okolností. Jinak by se z něj mohl stát kulturní vůz stavebního vlaku, jak se plánovalo a to by byla škoda."
Zachránci použili malou lest. Vůz byl prozatímně deponován v českovelenických dílnách. Nabízela se k tomu určitá příležitost - roku 1969 se připravovala oslava stoletého jubilea opraven. Vůz byl vystaven jako technická památka, aby tak symbolizoval činnost opraven během celého uplynulého století. Ještě jednou byl ale osud vozu ohrožen. V roce 1970 jeho trvalé umístění nedalo některým místním fanatikům z řad KSČ spát. K jeho záchraně snad pomohlo i symbolické krytí zápisem o technické památce do deníku vozu, opatřené razítkem a podpisem ředitele Národního technického muzea.
Odstavený na vedlejší koleji vagon chátral a čekal na zázrak. Znovuzrození se vůz dočkal v na jaře roku 1991. Během krátké doby byl zrekonstruován, veškeré vnitřní zařízení demontováno, opraveno a ošetřeno.
"Vůz byl plně revitalizován a podnikl celou řadu cest s velmi zajímavými a význačnými lidmi. Například doprovázel i vánoční strom, který věnovala na Vánoce 1999 Česká republika Římu. Jeli jím i oba prezidenti, Havel i Klaus."
Masarykův salonní vůz vyjíždí dodnes při významných příležitostech, komerční využití vozu je ale zcela vyloučeno.
