"Mé oči slábnou, ale zůstávají lačné..."
Před dvěma týdny odešel nositel Nobelovy ceny za literaturu Czesław Miłoš, autor poezie velkého duchovního přesahu, próz i esejů. Přestože i jeho poezie našla díky překladům Josefa Mlejnka či Jiřího Červenky cestu k českému čtenáři, v našem prostoru byl přítomen především jako esejista. Několik měsíců před Miłoszovou smrtí navštívil autora redaktor Českého rozhlasu Miloš Doležal (sám výrazná osobnost současné české poezie).
Motiv vaší cesty byl soukromý?
"Ne, ne, byl vyloženě pracovní. S kolegou a kamarádem, překladatelem Jaroslavem Šubrtem jsme loňského podzimu jeli do Polska proto, abychom natočili pro Český rozhlas 3 - Vltava natočili cyklus rozhovorů s polskými intelektuály o smyslu Evropy, o duchovní identitě středoevropanů, o tom, co vstup do unie přinese atd. Jedním z těch navštívených byl také básník Czeslaw Milosz."
"To je samozřejmě zajímavá otázka. Miłosz patřil ke generaci, která se narodila ještě před první světovou válkou, už v mládí, když na Litvě vyrůstal, měl úzký kontakt s francouzskou kulturou, prošel důležitou zkouškou za druhé světové války, kdy povýval ve Varšavě a zažil varšavské povstání, pak prošel exilem... O něm se hovoří jako o svědku 20. století. Takže i s touto jedinečnou zkušeností svět viděl jinak, kriticky. Takových svědků je už opravdu málo. Jedním z nich je možná irský básník Seamus Heaney, taky nositel Nobelovy ceny, člověk taky s venkovskou zkušeností, který dokáže Evropu reflektovat v širších duchovních souvislostech."
Jak se Czesław Miłos díval na rozšiřování unie jako proces Evropu zásadně formující?
"Jeho poslední texty jsou k Evropě velmi kritické, k její administrativní, postmoderní podobě, která nereflektuje kořeny kontitnentu, duchovní teologické podloží a zabývá se jen jakýmsi užitkem. Toho byl vždycky velkým kritikem. Ale abych pravdu řekl, mě taky - a to hlavně - zajímaly jeho názory na literaturu, na poezii, jak on dnes vidí její smysl. Ten rozhovor se pak dostával až k té poezii. A přestože Miłošovi bylo při našem setkání 92 let, byl to člověk velmi naježený, vybroušený, hrdý, jeho názory byly jasné, kritické... Třeba se v tom rozhovoru stavěl proti některým Derridovým myšlenkám, proti veršům svého polského básnického kolegy Rożewicze a zdůrazňoval, že poezie (a myslel tím zřejmě i umění, život) pokud v sobě neobsahuje zárodky naděje, tak nemá smysl. Vzpomínám si, že při tom tehdy držel v ruce hůlku a ťukal s ní do parket, trošku zpupně nebo naježeně, a já jsem si uvědomil, že to je takové volání SOS nebo na poplach."
Kdybychom tedy teď i my přešli k tomu tématu poezie: Má podle Miłosze poezie v dnešním životě stejnou úlohu jako v době jeho mládí?
"On o tom psal i v posledních fejetonech a básních. To je fantastické: Pro někoho může Nobelova cena znamenat jakýsi smrtící polibek, tedy že už dál nenapíše nic, ale on se dál vyvíjel, dál psal. Jeho poslední dvě sbírky jsou plné senzitivity, zájmu o svět, o život, přestože píše, že mu vyhasínají smysly, neslyší, nevidí... On vždycky věřil, že existuje objektivní skutečnost (v rozporu se současným myšlením) a že umění spočívá právě v dotyku s touto objektivní skutečností, která existuje nezávisle na nás. On právě na podzim loňského roku říkal, že poezie je prostor, kde se tyto jemné věci ještě můžou udát. To znamená, on ve smysl poezie věřil, hleděl k ní s očekáváním, ale současně i s ostrou kritikou. Kritizoval třeba Rożewicze za to, že je to básník pouze tragický, nihilistický, katastrofista, což on nesnášel. A také řekl, že zná několik básníků, že ví o několika básnících, kteří v sobě a ve své poezii pěstují jakýsi metafyzický přesah. Živil naději, že poezie má smysl, přestože o ni málokdo stojí.
Takže navzdory těm vyhasínajícím smyslům, o kterých mluvíte, zůstával naprosto přítomný.
"Ano, což bylo naprosto neuvěřitelné, protože člověk zná třeba padesátníky, šedesátníky, kteří brblají, život už balí, a on byl člověk, který v devadesáti psal ve sbírce To, jak sedí někde nad skleničkou whisky, sleduje mladé ženy, údivně se dívá na kosatce... To je famózní a tato generace, která právě v těchto měsících odchází, tak po ní bude obrovská díra."
Myslíte, že Czesław Miłosz nějak ovlivnil českou poezii nebo české myšlení o tomto středoevropském prostoru?
"Jestli Miłoszowa poezie ovlivnila českou poezii, nevím. Překlady existují... Jako básník byl v českém prostředí přítomen, ale jako esejista možná překvapivě víc. Na konci 80. let Andrej Stankovič přeložil jeho známou esejistickou knížku Zotročený duch, která pro spoustu disidentů byla strašně důležitá, posilňující v reflexi říše zla, komunismu. A pak i třeba knížka Rodná Evropa, to jeho zvláštní přemýšlení až z Ameriky o Evropě, o kořenech... Takže si myslím, že přítomnost Czesława Miłosze je spíš přítomnost esejisty než básníka. Ale netroufám si v tomto být soudcem."
