Měsíc poté

r_2100x1400_radio_praha.png

První měsíc nového roku i tisíciletí máme za sebou. Na Čechy čekala od 1. ledna řada různých novinek, zasahujících bezprostředně do života běžného občana. Jaké zkušenosti s některými z nich zatím občané získali, tuto otázku si položil Zdeněk Vališ.

Nový Zákoník práce je plný dobrých úmyslů. Například chce chránit pracující před vykořisťováním a povoluje pouze 416 hodin přesčasů ročně. Po čtyřech hodinách práce musí navíc následovat půlhodinová přestávka. Zkrátka tak tomu je v oné civilizované části Evropy, o kterou Česko tolik usiluje. Má to ale háček. Co má dospělým lidem, svéprávným občanům, nějaký zákon nakazovat, kolik hodin smí a nesmí pracovat, když sami chtějí?

A tak už se prý v lednu objevily pokusy samotných pracujících zákon obejít. To se vytvoří třeba družstvo lékařů, coby právnická osoba. Členové družstva jsou zaměstnanci nemocnice. V ní nemohou překročit podle nového zákona limit přesčasových hodin. Vykonávají tedy práci navíc v rámci družstva, které ji pak nemocnici fakturuje. Údajně to ale není po právní stránce zcela v pořádku. Nebo jiný příklad. Na nový Zákoník práce zřejmě doplatí děti ve velkých městech. Zjistilo se, že asi nebude možné organizovat školní výuku takzvaně v přírodě. Až dosud byly školy v přírodě u dětí i rodičů velmi populární. Děti odjely na týden či dva týdny do nějakého rekreačního zařízení, kde se normálně učily, ale mohly dělat také pravidelné procházky v přírodě a nadýchat se čistého vzduchu. Nyní už by s nimi do školy v přírodě musel odjet dvojnásobný počet pedagogů a doprovodného personálu, aby měli všichni zaručenu zákonem stanovenou dobu odpočinku.

Paragrafů regulujících život občanů ale přibylo víc. Bez autosedačky nemohou od 1. ledna vyjet na silnice řidiči, kteří přepravují dětské pasažéry. A výsledek? Mnozí taxikáři prý nechtějí vozit matky s dětmi. Zato jiná, s napětím očekávaná novinka, se začíná docela ujímat. Od začátku roku mají totiž chodci na přechodech prakticky absolutní přednost před vozidly. A ukazuje se, že čeští řidiči přece jen nejsou takovými agresivními hulváty, jak se traduje. Alespoň většina z nich je dnes skutečně mnohem ohleduplnější k chodcům na přechodech. To je docela příjemné překvapení.

Na vlastní kůži zatím ale neměli Češi možnost přesvědčit se o výhodnosti krajského zřízení, které rovněž vstoupilo v život začátkem roku, a představuje významnou správní revoluci. Více než polovina ze 14 krajů se v lednu zviditelnila hlavně tím, že není spokojena se svým názvem, který určuje ústavní zákon. Ten jako klíč k pojmenování nových regionů zvolil jména města. Kritici by chtěli názvy zeměpisně širší. Měly by prý charakterizovat území kraje. Nejde přece dráždit lidi třeba ve Znojmě či Břeclavi nějakým Brnem. Také Jihlavští považují od začátku za průšvih nazvat Českomoravskou vrchovinu Jihlavským krajem. Nevadil by jim například název Českomoravský kraj. Budějovický kraj je zase vnímán především jako jižní Čechy a z toho vyplývá i snaha o přejmenování. Současné zákonné názvy se naopak líbí v Liberci, Karlových Varech či ve Zlíně. Liberecko se vrátilo k původnímu názvu. Karlovy Vary v názvu kraje jsou považovány za vhodné, protože lázně mají svou prestiž a vytvářejí dobrý obrázek o celém kraji.

Představitelé krajských rad se shodují v tom, že názvy byly to poslední, co vládu a parlament před čtyřmi roky zajímalo. Tehdy šlo hlavně o to překonat odpor k územněsprávní reformě, který projevovala hlavně ODS, a nekomplikovat diskusi otázkou názvu kraje. Nyní by ovšem podle mnohých krajských představitelů měl parlament změnit ústavní zákon. Jiné starosti než představitelé krajů měli zřejmě v lednu mnozí občané. Pokud si chtěli zatelefonovat na krajský úřad, pak měli v mnoha místech smůlu. V telefonním seznamu čísla ani adresy ještě nejsou a často je nezná ani informační služba Českého Telecomu. Nový stupeň státní správy tak i po měsíci svého faktického fungování zůstává před velkou částí veřejností, jíž má sloužit, důkladně utajen.