Miloš Ondrášek - český veterinář v Austrálii
Kdo je Miloš Ondrášek? Veterinář, narozený v Brně před 75 lety, autor mnoha časopiseckých článků. Malé pražské nakladatelství Faun je nyní vydalo v brožovaném svazku pod názvem Mezi třemi oceány. Na obálce se praví, že kniha "v krátkých kapitolách zachycuje například podivuhodná zvířata, jako jsou ploskozubci nebo tasmánský ďábel medvědovitý, sloní alkoholismus, ale i trpké zvyky chovat psy na pečínku." Podle Viléma Faltýnka, autora naší pravidelné knižní rubriky, je však tato anotace dost vzdálena tomu, co čtenář v knize skutečně najde.
"Já jsem odjel v roce 1967 do Tanzánie v rámci pomoci Československa africkým státům. A když jsem se na dálku dozvěděl, co se odehrálo v srpnu 1968, tak jsem se rozhodl, že se do republiky nevrátím. A Austrálie mi nabídla přijatelné podmínky, takže jsem do autrálie přijel v lepší situaci, než těch deset tisíc Čechů, kteří v té době se octli v Austrálii.
Vy jste myslím dostal takovou příležitost v profesionální dráze, i v osobním životě poznat několik kontinentů, ve svém oboru mnoho nových poznatků. Jak tu šanci dnes hodnotíte?
"Zdánlivě mi tato příležitost spadla z nebe, ale tak to nebylo. Já jsem se jednak musel připravit na tu práci, kterou jsem vykonával, a bez jakékoliv domýšlivosti musím říct, že jsem musel odevzdat vždycky o něco víc, než domácí člověk. Ta konkurence je ve všech oborech velmi silná. Na to místo v Botswaně se hlásilo 42 uchazečů, z toho 41 Australanů a 1 Čech. A jeli jsem tam dva, jeden Australan a já. Takže tím chci říct, že to vyžadovalo jisté úsilí. Ne úsilí se špičatými lokty, to nemám rád, ale prokázání jistých schopností.
"V severní Austrálii, kam se Australané evropského původu nedostanou, tam se může jen na zvláštní propustku, aby se neovlivňovali původní obyvatelé, tam já jsem nějakou dobu působil a jednou jsem starostu jedné osady Australců poprosil, aby mě vzal na skalní převisy, kde jsou kresby původních obyvatel. Ty kresby se datují, že vznikly před 40 000 lety. A teď jsme byli na takové skále a objevili se tam dva Evropané, jeden muž, který měl vousy po pás, jak Krakonoš, s takovou mladší paní. Ten Australec toho Krakonoše znal a kupodivu se pokusil toho muže se mnou představit, což bylo velmi zajímavé. Člověk by řekl, že je to jednoduchý člověk (nikdy bych neřekl primitivní, já bych v těch podmínkách nepřežil, kde on přežije, tzn. že třeba neumí psát, ale určitě umí věci, které já neumím). Tak když mě představil, a já jsem řekl svoje jméno, tak ten Krakonoš odpověděl česky a zjistil jsem, že je to antropolog z Darwinského muzea. A když jsem se spolu česky bavili, tak ten Australec stál u nás a pokyvoval hlavou, jako kdyby češtině rozumněl. A ta paní, americká antropoložka, nás zblízka poslouchala. Ten Krakonoš mě pak pozval, až budu v Darwinu, abych se za ním podíval do muzea. Tam mi jednou řekl, že Američanka se velmi divila, jak on a já umíme místní jazyk těch Australců. Ona si myslela, že se bavíme místním jazykem. A ten krajan ji přitom nechal, s tím, že tak dobře ovládá jazyk toho místního kmene.
Těch jazyků je mnoho, ale pomalu mizejí. Civilizační vlivy bohužel etnicitu těch lidí velmi ovlivňují."
Pane Ondrášku, zmínil jste, že těch napsaných textů máte ještě hodně. Chystáte nějaký druhý díl své knihy?
"Pro dvouměsíčník Nový Polygon jsem připravil čtyři pokračování mých poznatků z pouště Kalahari. To je můj dsoučasný projekt. Nejsem si ale jist, jestli bych se pustil do druhého dílu podobného knížce Mezi třemi oceány. Ale člověk nikdy neví, třeba abych se ubránil nějaké mozkové skrčenině, tak se do něčeho pustím. Já se stále něčím zybývám. Já odmítám ten výraz, nemám co dělat, nudím se. Třeba svoje čtenáře zase nějak potrestám a napíšu další knížku."
Nakladatelství Faun se zaměřuje na literaturu faktu. V edici Exil vyšla například biografie prvního vyslance při OSN Jána Papánka Aby se nezapomnělo, kniha esejů českokanadského neurochirurga Stanislava Reiniše Dvě věty znuděné jeptišky nebo publikace Miroslava Ivanova Čech v Kanadě o Jiřím G. Cornovi, předsedovi spolku kanadských krajanů.
