Mise Barbican - fotografie chlapce odhalila zapomenutou záchranu židovských dětí
Záchrana téměř stovky židovských dětí, o které se nevědělo. Její vznik i vzpomínky pamětníků mapuje dokument Mise Barbican. Šlo o letecký most z Československa do Velké Británie, který zorganizovala společnost Barbican usilující o šíření křesťanství mezi Židy. Její mise předcházela transportům sira Nicholase Wintona, který před druhou světovou válkou zachránil téměř 700 českých a slovenských dětí židovského původu.
"My jsme si všimli, že dominantní tváří na té fotce není neznámý pilot, ale ten chlapeček. Stejného chová sir Nicholas Winton, ale údajně v březnu 1939. Tehdy se říkalo i letišti nádraží, takže pokud se někdo dostal k této fotografii, tak si mohl myslet, že to je z nádraží. Sám Nicholas Winton, který poslal do Británie téměř 700 dětí z Československa, začíná datovat svoji pomoc až v březnu 1939, a končí se začátkem války. Asi nikoho nenapadlo, že se jako pomocník, zřejmě bez většího organizačního přičinění mohl pohybovat už u nějaké operace, o níž nikdo nic nevěděl, a byla už v lednu 1939, tedy ještě před okupací."
Co nás při pátrání nejvíc dojalo? Neuvěřitelná vlídnost těch pamětníků
"Po čase se nám podařilo zjistit, že v archivech Muzea holocaustu ve Washingtonu existuje film, který tuto událost zachycuje. Je k tomu přilepená popiska, kde tehdejší kameraman píše, že se jednalo o záchrannou operaci, kde téměř 30 židovských dětí odletělo přes Rotterdam do Londýna, a že to organizovala Mise Barbican. Známe jen příjmení kameramana - Janák. Začali jsme rozkrývat, co to je za instituci. Zjistili jsme, že to je společenství, které bylo založeno na konci 19. století v Londýně, a mělo sloužit ke zprostředkování evangelia Židům. V roce 1938 a 1939 ji řídil konvertující Žid Isaac Davidson, který se stal reverendem. Založil misijní pobočku i v Praze. Na něj se obrátili, alespoň podle svědectví jedné z těch přeživších dívek, rodiče s tím, jestli by mohl pomoci zachránit jejich děti před šířícím se nacismem."
V tom filmu jsou stěžejní výpovědi dvou žen.
"Velmi emotivní byly vzpomínky Ruth Bondy. Byla jednou z těch, které stály frontu na to, aby byly zařazené do nějaké záchranné operace. Ale ta fronta byla velmi dlouhá, byla jí zima, a tak šla domů. Místo cesty letadlem nebo vlakem do Londýna ji čekaly koncentrační tábory, které přežila. Velmi emotivní bylo i setkání s Inge Plickou, která nás přijala s neuvěřitelnou vlídností. Upekla nám koláč a sdílela s námi velmi osobní vzpomínky. Stejně tak Hanna Popper, která nás přijala, přestože si čtrnáct dní před tím zlomila nohu. Byla ochotná s námi jít do leteckého muzea a šplhat tam do letadla po schůdkách, které jsou stejné jako před 80 lety, a nohu měla v dlaze. Vlídnost těch lidí, byla dojemná."
Vše začalo pátráním po fotografii malého chlapce. Co jste zjistili?
"Jednalo se o Hansi Becka, který cestoval jako nejmladší. Proto byl také hodně natáčen a fotografován. Stal se symbolem nejen této letecké operace, ale tím, že se tato fotka vydává v souvislosti s Wintonovými vlaky, tak i těch vlaků. Dostal v roce 1940, přestože byl očkován, a měl lékařskou péči, ušní infekci. Podlehl zánětu spánkové kosti, kterou od toho dostal. Ten jediný z těch dětí, které se dostaly do Londýna, ještě během války zemřel."
Dokument se vydá i do světa
"Mě se dokument moc líbil. Myslím si, že to je téma, které by se mělo dál šířit, aby o něm lidé věděli i po tolika letech. Nejvíc na mě zapůsobil okamžik, když jsem se dozvěděla osud chlapce, který je ikonický pro celé toto téma, jak pro Wintona, tak pro tuhle konkrétní misi. On byl podnětem k tomu, aby to celé vzniklo, a nakonec zemřel. Je mi líto, že to takhle skončilo, na mě to moc působilo."
K tomu, aby se stal průvodcem, a vypravěčem příběhu, přemluvil Jiřího Františka Potužníka kameraman Roman Vávra.
"Jirka má analytické myšlení. Dokáže problém prošťourat, propátrat, ale doposud neměl zkušenost s dramatickým tvarem. Možná i proto si mě přizval do našeho zpočátku dvoučlenného týmu. Od počátku jsem říkal, že musíme vyprávět nějaký příběh s vypravěčem, který za příběhem putuje. Jirka se velmi dlouho zdráhal být ve filmu. Přesvědčoval jsem ho, že je to jeho téma, které vnímá osobně, a emotivně. Tak vytváříme tento příběh."
"Vytvořili jsme plnohodnotnou anglickou verzi, a ještě před odchodem z Prahy se nám podařilo domluvit se s britskou velvyslankyní. Načetla nám v dokumentu pasáže, kde ženy mluví česky. Víme, že Česká televize ten dokument přihlásila do mezinárodní soutěže v Polsku, a že by měly vzniknout i plnohodnotné titulkové verze jak v češtině, tak v angličtině."
