Mistrem extraligy jsou hokejisté Pardubic

Hokejisté Pardubic s pohárem, foto: ČTK

Sport bude patřit hokeji. Česká extraliga zná už po čtyřech zápasech vítěze. Mistry se stali hokejisté Pardubic, kteří na titul čekali mnoho let. Budeme sledovat i výpravu dvou Čechů na severní pól. Více uslyšíte od Zdeňky Kuchyňové.

Hokejisté Pardubic s pohárem  foto: ČTK
Hokejisté Pardubic se po šestnácti letech stali počtvrté v historii mistry ligy. Svěřenci trenéra Vladimíra Martince, jenž dovedl Východočechy také k minulému titulu v roce 1989, vyhráli čtvrté finálové utkání nad loňskými mistry ze Zlína 3:2. Celkově Pardubice zvítězily jednoznačně 4:0 na zápasy.

Oporou "pernikářů", jak se pardubickým hokejistům často říká, byl slovenský reprezentační brankář Ján Lašák, který přes mřížku své masky viděl utkání takto:

"Byl to těžký zápas, protože oni k mému překvapení otevřeli hru a napadali nás dvěma až třemi hráči. Byl to otevřený hokej s mnohými šancemi, možná jich dokonce bylo více než v jiných zápasech, různá přečíslení a podobně. Těžký zápas, dlouho nerozhodnutý. Jsem rád, že se nám podařilo zvýšit na 3:1 a pak zuby, nehty udržet stav 3:2 až do konce. To už pak bylo skvělé."

Kapitán Pardubic Jiří Dopita zhodnotil celou finálovou sérii se Zlínem:

Pardubice - Zlín,  foto: ČTK
"My jsme si to trošičku možná, nechci říkat, zkomplikovali, protože nechci Zlín shazovat. My jsme vyhráli sérii 4:0, ale možná pro nás byla výhoda, že jsme začínali ve Zlíně, protože na ně byl tlak a my jsme to dokázali u nich dvakrát využít. U nás ale hrál Zlín určitě výborně a my jsme někdy měli štěstí, takže jsme moc rádi, že jsme to zvládli. Nebylo to jednoduché."

Pro Jiřího Dopitu je to už sedmý mistrovský titul v nejvyšší domácí soutěži. Kam ho zařadí?

"Na rovinu těm předešlým. Na každý titul se člověk asi stejně nadře, je to stejné. Tento titul je možná trošičku jiný tím, že je v Pardubicích, kde jsem působil dva roky a je tu po dlouhých šestnácti letech. O to je ta radost možná trošičku větší. Letos to bylo specifické také tím, že se do všech celků vrátili kluci z NHL, a o to to bylo možná zajímavější a vyrovnanější. Já ale tento titul ani nenavyšuji, ani nesnižuji. Jsem hrozně moc rád, že jsme to vyhráli."

A jak hodnotí poslední zápas i celé play off trenér Vladimír Martinec?

"My jsme se trošinku začali bát o výsledek, ale díky obětavosti a nasazení všech hráčů, kteří na ledě byli, jsme to zvládli. Nejhorší bylo přejít přes čtvrtfinále. To bylo hrozně důležité a kluci se toho báli, všichni se tady báli. Když nám toto vyšlo, tak spadla ta největší hrůza a pak už to bylo v pohodě. To nejhorší z hráčů spadlo, byli schopni hrát a předvádět výkony, které předváděli. Myslím, že to byla velice slušná série."


Václav Sůra,  foto: ČTK
Jak jsme slíbili minulý týden, budeme pokračovat v rozhovoru s českými polárníky, kteří v těchto dnech směřují k severnímu pólu. Miroslav Jakeš stanul na severní točně jako první Čech v roce 1993 a pak ještě dvakrát, Václav Sůra se tam vydává poprvé. Oba jsou součástí mezinárodní expedice a čeká je více než 100 kilometrů ledovým terénem. Ten i nejzkušenější polárníci a horolezci považují za nejnáročnější na světě. Svoji výstroj si Václav Sůra vyzkoušel před pár dny, když nocoval v mrazírnách. Jeho boty by ho totiž měly ochránit dokonce před mrazem minus 84 stupňů Celsia. Ve svých zavazadlech veze i kresbu, která se jako první česká dostane na nejsevernější místo zeměkoule. V soutěži dětí v Jirnech, kde vyprávěl o svých zážitcích, nejvíc zaujal obrázek Anny Šulákové. Ta namalovala polárníka s vyděšeným výrazem ve tváři, který odhazuje hůlky a před ním stojí medvěd. Setkali se už polárníci s ledním medvědem?

"Ani po tom moc netoužím. Mirek už na něj ale narazil. - Já jsem viděl lední medvědy, ale ne tady u severního pólu. Bylo to na Špicberkách. Jinak samozřejmě můžeme potkat cestou k severnímu pólu medvěda. Máme zbraň, rakety, zaplašovací dělbuchy a spray proti medvědům, takže jsme na to připraveni. Mě se stalo, že ten spray jsem měl ve vaku na saních a nějak mi to tam vystříklo a nemohl jsem se toho pak zbavit. Měl jsem to v jídle, všechno opepřené. Bylo to nepříjemné."

Miroslav Jakeš a Václav Sůra mají batohy i sáně, kde vezou těžší věci. Každý den je čeká dlouhý pochod. A protože kry, po nichž se pohybují, plavou, proud je často vychýlí od vytyčeného směru. Některé trhliny v ledu nelze překročit a musí se třeba půl dne obcházet. Co ale dělají polárníci po vém celodenním sportovním výkonu? Jak vypadá večer a co si s sebou na pól vozí?

"Postaví se stany, spí se po dvojicích, a začne se vařit. Když máme dost paliva, můžeme si ještě chvilku přitopit, takže je tam příjemně, suší se věci. Já jsem na té poslední výpravě měl věc, kterou bych jindy nebral, myslím kdyby šlo o extrémní expedice. Měl jsem malou kytaru. Takže jsme si tam večer i hráli. Jeden z účastníků, Brit, měl narozeniny, pozval jsem je do svého stanu, udělali jsme mejdan, objevilo se tam i nějaké cukroví a strávili jsme příjemný večer. - Když jsme byli s Mirkem na společných cestách, tak Mirek vždycky, když nebyla kytara, tak byla aspoň foukací harmonika a i když s ním člověk není v jednom stanu, tak přes ty plachty je to slyšet ze stanu do stanu, takže vždycky nám Čechům zpříjemňoval čas nějakou hrou. Je velice příjemné slyšet to v té pustině. Já sázím už na moderní techniku. Už jsme to měli s dcerou v Grónsku. Beru si MP3 přehrávač, kam si nahraji několik svých oblíbených skladeb, které bude poslouchat i během denního pochodu."

Jakou největší zimu jste zažili?

"Pro mě jedna z největších zim je, když chodíme přespávat do mrazáku a zkoušet výstroj, kde je těch minus 30, jinak já jsem se v takových extrémech ještě nepohyboval. - Já ten teploměr moc nenosím. Měl jsem ho třeba v Grónsku. Tam byly velké mrazy na ledovci, třeba minus 40, ale chtěl bych podotknout, dá se snést zima, ale horší je potom, když fouká vítr, který tu zimu vlastně zvětšuje. Radši to ani neměřím. - Jinak nejnižší teplota, která se blížila skoro minus 90 byla naměřena v Antarktidě, takže na jižní polokouli."

Severní pól by měla výprava dosáhnout kolem 20. dubna a protože se kry pohybují, musí pól hledat pomocí navigačního přístroje GPS. Na pól se s nimi podívá i půl litru domácí moravské slivovice, aby bylo čím připít, až doputují k cíli. A jaké jsou plány do budoucna? Jak říká Václav Sůra, existuje přece ještě jeden pól.