Moderní a srozumitelná kniha o českých panovnících vyšla v Pasece
Přední historikové seznamují veřejnost populární formou s kořeny české státnosti. Kniha Čeští králové předkládá základní fakta o všech korunovaných vladařích v Království českém od roku 1085 do roku 1918. Pojďme otevřít knihu, na níž se podílelo třicet odborníků všech generací a dejme slovo editorovi, Petru Vorlovi. promluví i přední historik nejzkušenější generace Josef Petráň. Co všechno v knize najdeme? Čím se liší od dřívějších pojednání? Jaký je vlastně úkol historika v dnešní době? Jakou zodpovědnost na sebe popularizátor historie bere?
"Není sporu o tom, že knížka, kterou tady dneska představujeme, má své místo na našem knižním trhu. O panovnících je v poslední době literatury poměrně dost, jsou to kuriozity ze života osobností panovníků a podobně. Toto je významné v tom smyslu, že především kromě toho, že je tady shrnutí všeho podstatného, co bylo doposud v bádání o určitých osobnostech na trůně připraveno, a ti autoři, kteří jsou tu zastopupeni, se sami tématikou řadu let zabývali, to je totiž důležité..."
V prostorách Národního muzea v Praze promlouvá historik Josef Petráň o 600 stránkové publikaci z nakladatelství Paseka Čeští králové. Je sice jejím spoluautorem, ale vzhledem k tomu, že se věnoval na malé ploše méně významnému lotrinskému panovníkovi Leopoldu II, cítí se spíše jako čtenář knihy. Tým 30 historiků vedli Petr Vorel a Marie Ryantová. Petr Vorel přijal pozvání do studia.
"Kniha vznikla z myšlenky dát tištěnou podobu jednomu přednáškovému cyklu, který probíhal tři roky v budově Národního muzea v Praze. Byl to cyklus věnovaný českým králům a byl zajímavý tím, že to byly přednášky našich významných historiků, kteří se zabývají dobou toho panovníka nebo jeho konkrétní osobou a připravili popularizační přednášku spíše pro veřejnost. Takže ta kniha je na pomezí textu odborného a populárního."
Myslíte, že by ji mohli číst i středoškoláci?
"Já myslím, že i základoškoláci. Ta kniha je právě zajímavá tím, že úkolem historiků bylo napsat svoji kapitolu čtivě. Jsou to jednotlivé kapitoly věnované jednotlivým panovníkům. A ono je samozřejmě znát, když když takový populární text píše člověk, který tomu svému období a panovníkovi rozumí, a něco jiného je, když takový text čtete v knize, jejíž autor si přečetl jinou chytřejší knihu a potom volně fabuluje na téma třeba tajemství českých králů."
Jakou generaci historiků jste oslovoval?
"To se nedá vztáhnout jen na mne, já jsem nebyl jediným pachatelem této knihy. Jako editoři jsme uvedeni dva, ještě docentka Ryantová, takže to je naše týmová práce. Spolu jsme připravovali jednak ten přednáškový cyklus, tam jsme se pokoušeli oslovovat pochopitelně nejprve ty nejvýznamnější z našich historiků, to znamená nejprve tu generaci pokročilého věku, kteří mají už za sebou nějaké zkušenosti, ale nakonec to dopadlo zajímavě a to věkové spektrum autorů je v knize široké. Samozřejmě tam nechybí nejvýznamnější osobnosti naší české historiografie, prof. Šmahel, prof. Petráň, a k úplně nejmladším patří Mgr. Robert Antonín, k mladší generaci patří i Markéta Marková, Milada Sekyrková, Petra Vokáčová..."
A jak je to s těmi králi? Kteří tam jsou, to asi jmenovat nebudeme, to bychom tu byli dlouho.
"Můžeme to říct jednoduše: jsou tam všichni. To byl právě záměr té knihy, udělat ten přehled panovníků takhle kompletní, akorát v některých případech jsme si nebyli jisti, jestli tam toho krále zařadit nebo nezařadit. Protože v českých dějinách je to trošku složitější. V některých obdobích jsme žádného krále neměli, jindy jsme měli třeba současně králů víc a někdy jsme měli krále, kterého jsme ani nechtěli. Ovšem při přípravě té knihy se ukázalo, že někteří panovníci jsou třeba předmětem velmi intenzivního zájmu historiků, třeba panovníci doby lucemburské, tam jsme měli velmi těžkou úlohu zvážit, komu z našich předních odborníků nabídnout to téma, aby ho napsal. Protože máme několik velmi významných historiků, kteří se tím obdobím zabývají, a v některách případech jsme zase velmi těžko hledali. A nakonec jsme zjistili, že není nikdo, kdo by se některými panovníky speciálně zabýval. Jk jsem tady zmiňoval prof. Petráně, tak zrovna jeho kapitola o Leopoldovi II. je myslím velmi zajímavá a velice přínosná právě proto, že to je panovník, který jakoby zmizel z dějin. Vládl krátce, ale přitom reformy, které připravoval a jeho vládní koncepce je velmi zajímavá. Stejně tak se u některých dalších panovníků ukázalo, že se velmi výrazně rozcházíme s jinými historiografiemi. Třeba tam kde jsme měli třeba panovníka společného s jinými dnešními zeměmi. Je třeba diametrálně odlišný pohled na Přemysla Otakara II v historiografii české a rakouské. Nebo Matyáš Korvín, no to je téma samozřejmě zcela odlišné, když ho vidíte z Budapešti a když ho vidíte z Prahy, to je naprosto odlišný člověk. O Zimundovi Lucemburském nemluvím, tam to známe všichni."
A vykládáte ty osobnosti taky odlišně od toho, jak se dříve vykládaly u nás? přicházejí autoři s novou interpretací?
"Ano, to byl účel. I toho přednáškového cyklu. V každém období si čtenář najde něco nového, co neznal. Asi nejvýraznější posun nastal v případě zmiňovaného Zikmunda Lucemburského. Ale v zásadě posun najdeme u každého z těch králů."
Vraťme se ještě jednou na prezentaci knihy do Národního muzea:
"Řekl bych především, že je to oproštěno od těch nacionalistických reliktů, které tu vždycky strašily. Další zajímavá věc je, že autoři přihlédli i k jiným a někdy rozporným hodnocením a výkladům. Což je důležité zvlášť proto, že když se dnes podíváte například na učebnice jednotlivých zemí, tak tam ty rozpory pramenící zejména z nacionálních ohledů jsou přítomné. A toto je myslím cesta, která asi bude velmi důležitá. Osobnosti politiků, státníků jsou posuzovány podle jejich schopností diplomatických a samozřejmě je to pohled z hlediska jakou polohu zaujímají v diplomacii, v té evropské státnické rovině," řekl Josef Petráň.
"Myslím, že zvláště dnešní doba klade na historiky velmi těžké úkoly právě proto, že dneska se s prominutím cítí být historikem každý. Ono to vypadá jednoduše, vzít si nějaké téma a začít o něm vyprávět, co si myslí, jak to podle něho mohlo být. odborník to pozná, ale běžný člověk těžko rozliší, jestli ten, kdo mu něco vypráví, ať už v televizi, v rádiu, v knize, kterou si vydá vlastním nákladem, dneska je ohromná poptávka po historických spisech, takže někteří autoři chrlí tři knihy za rok, jestli má skutečné znalosti. Zodpovědnost historika je velká, protože přeci jenom on ty postavy zhmotňuje, dává jim podobu. A může velmi snadno tomu člověku z minulosti ublížit tím, že ho interpretuje odlišně. Když fyzik nebo chemik něco pokazí, tak vybuchne elektrárna nebo vyteče znečištění do řeky, ale v historii to je taky tak. Jenomže to působí na úrovní mentální. Obecné vnímání dějin je velice důležité, protože to je součást identity každého jednotlivce. I když pak žijete 50 let v Austrálii, tak vám pořád zůstává něco, co je součást vaší osobní integrity. Z toho hlediska je interpretace dějin, kterou historik předkladá veřejnosti, velice důležitá a může napáchat těžké škody. V dobách ekonomických, společenských krizí například je toto prvek, který hraje nesmírně velkou roli."
Prostě Liška Ryšavá v nás sedí a máme ji pod kůží.
"Budiž, zalíbil se vám Zimund... Ale toto je velmi důležité. Jestliže má být člověk schopen plnohodnotně přijímat cizí kultury a vnímat jejich váhu, tak si musí být jistý sám sebou, že to, z čeho on sám vyrůstá, má svoji hodnotu a váhu. Myslím, že v našich dějinách toho najdeme tolik, že takové to zlehčování a povrchní trpitelství typu: co my bychom všechno mohli, kdyby nás ti Rakušáci nebo Rusové neutiskovali, že to není na místě. Úcta k vlastním kořenům je možná to základní, co by si děti měly ze školy odnést. Konkrétní informace si už potom dokážou najít, pokud sáhnou po správných knihách, ale v zásadě to propojení přítomnosti s minulostí je to hlavní, co si nesou celý život, ať chtějí nebo nehctějí."
A pak se objeví anketa Největší Čech a on to náhodou vyhraje Karel IV., protože jste to vy historici kdysi vysvětlili takovým způsobem, že se to většinovému Čechovi zalíbilo.
"Ano, ale ten Karel si to zaslouží. V případě téhle ankety to myslím dopadlo dobře, včetně toho Járy Cimrmana. Ta anketa nakonec odrazila to, že vnímání historie je u nás pořád ještě na nějaké rozumné úrovni a že nedochází k devalvaci, jako by bylo podstatné jen to, co je dneska. Ono to není pravda."
