Můj národ, můj stát

Každé výročí vzniku státu, jehož jsme obyvateli, vzbuzuje u mnohých lidí potřebu zamyslet se nad svou podstatou, nad svými kořeny, původem, nad fungováním státu, v němž žijí. Nad tím, co vlastně spojuje jednotlivce žijící ve stejné zemi, proč a jak se se svým národem a státem identifikují.

Co je to vlastně ta identifikace se státem? Především je třeba zdůraznit, že stát není bez národa. Všechny evropské státy jsou národní státy, což znamená, že identifikace se státem předpokládá předchozí identifikaci s národem. Ve všeobecném povědomí je pojem národa spojován s atributy mateřské řeči, kultury, náboženství, společného území a kontinuity dějin. A ta identifikace obecně, jako vůbec identita, je založena na společném zážitku, ať už pozitivním nebo negativním. Podstatné je, aby byl společný, soudí mimo jiné politolog Jiří Pehe:

"Řekl bych, že ten společný příběh je velmi důležitý identifikační faktor. K tomu bych přidal kulturu a jazyk. Společný jazyk je samozřejmě do určité míry to, co vytváří i ten společný příběh, protože ten příběh je vyprávěn v tom společném jazyku. Takže to jsou ty tři základní prvky. A je to samozřejmě obvykle dlouhý historický proces. Pokud jde o národní identitu i o tu státní, řekněme československou, tak já vidím jeden výrazný prvek v tom, že se ta česká, později československá státní identita formovala jakoby proti něčemu, spíše negativně než pozitivně. My jsme zatím vlastně ve své historii měli velmi málo příležitostí k tomu, aby se naše identita - jak národní, tak státní - formovala jakoby pozitivně, sama ze sebe. Vždy to bylo proti něčemu, proti Němcům, proti Habsburkům, proti koneckonců i sovětské okupaci. Takže to je, myslím, jeden výrazný prvek a je to spíše taková identita obranná než pozitivní."

Stupeň ztotožnění občanů se svým státem v jistém smyslu podmiňuje sílu vlastenectví. Nejen u nás, ale i v zahraničí se občas objevují hlasy, že vlastenectví Čechů má jisté rezervy. Ze slušnosti říkají, že Češi jsou příliš pragmatičtí, ale myslí tím přizpůsobiví.

"Já bych řekl, že do určité míry je to pravda. Ta přizpůsobivost vyplývá z toho, že české země byly po staletí součásti jiných celků. Ten střet mocenské gravitace byl po většinu naši historie někde mimo naše území, buď ve Vídni, nebo v Berlíně, nebo v Moskvě, a my jsme byli provincií někoho jiného. To má několik důsledků - určitý český provincionalismus, zároveň také určitou slabost politických elit a to samozřejmě pak přispívá k určité slabosti identifikace se státem. Jestliže v tom státě nejsou zdravé, silné politické elity, tak občané ten stát vidí často velmi skepticky, protože na své vlastní politické elity nespoléhají. Musím ale zároveň říci, že to tak úplně není chyba těch politických

elit samotných. Spočívá to trochu v tom, že ty politické elity neměly vlastně v naši historii nikdy dost času jakoby sebevědomě se vyvinout a rozvinout. České dějiny jsou takovou směsí přizpůsobování, oportunismu, ale zároveň určitého mesianismu a schopnosti bojovat proti přesile. U malého národa, který žije v tak složitém geografickém a politickém prostředí, je možná přirozené bojovat pomocí myšlenky, ducha. To přece není jenom reformace. Koneckonců i Pražské jaro bylo pokusem o něco, co v té době nemělo v komunistické táboře obdobu a nakonec Češi byli okupováni, přizpůsobili se, ale ty samé myšlenky o dvacet let později rozložily Sovětský svaz. Perestrojka a glasnosť byly založeny na myšlenkách Pražského jara. Je to podobné, jako s tou reformací,"říká Jiří Pehe. Zároveň připouští, že v českém národě existuje jistý oportunismus a otázka přežití za každou cenu, například po krachu Pražského jara 1968.

"To se nevylučuje s tím, co jsem řekl před chvíli, ta směs oportunismu, přizpůsobivosti a zároveň jakéhosi mesianismu či boje s pomocí myšlenek. To všechno je jeden celek, protože ten národ má jistou historickou zkušenost a ví, že když se svými myšlenkami narazí, s obrodným procesem toho či onoho typu, tak je lépe rychle se vrátit do toho zákrytu. Já si nemyslím, že ti lidé opustili myšlenky Pražského jara, že na ně zapomněli. Oni prostě uznali v té chvíli, že pro ně, a můžeme to odsoudit, je lepší zaujmout pozici mrtvého brouka. Věděli totiž, že proti té přesile by jinak špatně dopadli. Z tou přesilou bylo třeba v české kotlině vždy počítat, bylo vždy zakódováno v národním vědomí, že můžeme špatně dopadnout, pokud půjdeme o ten krok dál. To koneckonců byla i situace okolo Mnichova, kdy se to dilema řešilo v celé nahotě. Myslím si, že to v tom národě je zakódováno. Každý na to máme asi jiný osobní názor, ale nakonec otázka přežití je strašně důležitá. Otázka přežití národa, který se nachází mezi dvěma největšími evropskými velmocemi. To je přece svým způsobem základní dilema tohoto národa - na jedné straně obrovský německý národ, na druhé straně Rus. Víme přece, že po rozpadu Rakousko-Uherska, když se ve středu Evropy vytvořilo určité mocenské vakuum, jsme skutečně byli po celý zbytek dvacátého století buď v zajetí jedné z těch říší nebo té druhé."

Nabízí se otázka, jaké jsou šance na to, že se občané České republiky ztotožní se soustátím zvaným Evropská unie?

"Češi s tím nebudou mít vůbec velký problém. Právě proto, že ta naše identita se vytváří spíše na národní bázi, než na státní bázi, protože jsme v historii málokdy měli svůj vlastní stát, vždy ten národ byl součástí nějakých větších celků. Ta historie se táhne tisíc let zpět. Pro Čechy je spíše důležitější, ta identita národní, než státní. Pokud ten stát evropský bude rozumný, bude rozumně spravovat věci veřejné, tak si nemyslím, že by s tím Češi měli velký problém. Bude to ale záležet především na tom, zda-li Evropská unie bude vnímána jako něco, co funguje racionálně, demokraticky, něco, co neomezuje naši národní identitu," soudí politolog Jiří Pehe.