Mumie kočky, dinosauří vejce i české umění. Unikátní sbírka lékaře a konzula Oldřicha Uttendorfského
Starověká egyptská mumie kočky vedle poválečného českého umění, dílo Federica Díaze v sousedství japonského pohřebního roucha. Galerie Magnus Art představuje výběr z rozsáhlé sbírky Oldřicha Uttendorfského - lékaře, konzula Monackého knížectví a celoživotního sběratele.
Při budování sbírky se neřídil cenou ani hranicemi mezi uměním. Výstava návštěvníky zavádí do osobitého kabinetu kuriozit, který vznikal víc než šedesát let, a jehož ústředním tématem je koloběh života. Unikátní sbírku je možné v této podobě vidět poprvé a podle záměru sběratele také naposledy.
Oldřich Uttendorfský se narodil českým rodičům v Indonésii v roce 1945 (jeho otec tu pracoval pro Baťu) a už jako malého chlapce ho víc než hračky přitahovali netopýři, ptáci, žáby a vše živé v okolní přírodě. Po přesunu do Nizozemska se na katolickém internátu přidal ke sběratelskému kroužku, kde si spolužáci místo fotbalu vyměňovali známky, sáčky cukru, mince, krabičky od sirek nebo pásky z doutníků.
Více než dvacet let působil jako porodník a gynekolog na klinikách v Nizozemsku a Spojených státech amerických. Do Česka začal pravidelně jezdit až po roce 1989, kdy se stal předsedou Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové. Zastával také pozici honorárního generálního konzula České republiky v Nizozemsku a od roku 2011 je honorárním konzulem Monackého knížectví v Praze.
Začátek sbírky založil starý fonograf
Skutečný začátek své sbírky Oldřich Uttendorfský spojuje s Edisonovým fonografem. „V prvním ročníku holandské katolické univerzity v Nijmegenu jsem si jako mladý medik zařizoval maličký byt a když jsem šel do obchodu vybrat stůl, byl na něm položený starý fonograf - kouzelný přístroj na nahrávání a reprodukci zvuku. Ten se mi tak zalíbil, že jsem domů odešel kromě stolu i s ním. A mám ho dodnes," vzpomíná sběratel.
Postupně k fonografu přidal třeba vzácný štít kmene Tuaregů, navigační mapu Marshallových ostrovů, želví krunýř nebo dinosauří vejce, ale také skleněnou plastiku Ronyho Plesla, malbu Jakuba Špaňhela či objekt Karolíny Rossí. To všechno je v Galerii Magnus Art J&T Banky nyní k vidění.
Zaujala mě opička s kaligrafií
Předměty hledal porůznu po celém světě - na bleších trzích i v galeriích. „Muselo se mi to líbit a něčím mě oslovit. A musely mi na to stačit peníze. Ani jsem nutně nepotřeboval vědět, co to je. Až potom jsem se začal ptát a zjišťovat příběh," popisuje Oldřich Uttendorfský. Součástí sběratelství je pro něj proto i nikdy nekončící studium. „Každému říkám, že ke sbírce patří knihovna a zvědavost. Spousta lidí má krásnou sbírku, ale knihovnu už ne," dodává sběratel.
Nejprve sbíral africké umění, které jej fascinovalo abstrakcí a divokým expresivním výrazem. Následovala Oceánie, později Čína a Japonsko: kaligrafie, básně, kameny učenců i kresby tuší. Do asijského umění se zamiloval během lékařské kariéry, když jako gynekolog a chirurg přednášel v Londýně a Spojených státech a volný čas trávil v tamních muzeích a galeriích.
„Na japonském a čínském umění mě přitahovala čistota. Někdy na obraze není skoro nic - vynechají celé jezero a je tam jen prázdnota a jedna opička s kaligrafií. Baví mě jejich ,Zen' a také představa, že dílo obsahuje víc věcí, než vidíme."
Po roce 1989, kdy se sběratel poprvé vrátil do Československa, rozšířil svou sbírku také o české umění, například práce Jakuba Špaňhela, Krištofa Kintery nebo Karolíny Rossí, a zároveň přírodniny, preparovaná zvířata, nejrůznější schránky, lebky a kosti. Vše samozřejmě s ověřením původu a nezbytnými dokumenty CITES.
Mlýnek za 5 eur vedle sochy za desítky tisíc
Svobodně přistupuje i k hodnotě jednotlivých předmětů. Vedle dřevěného mlýnku na olivy, který jeho zahradník našel v Portugalsku pod stromem a za nějž mu zaplatil pět eur, si doma vystavuje sochu z milánské galerie Dalton Somaré v hodnotě desítek tisíc eur. Oba předměty pro něj mají srovnatelný význam, protože v sobě uchovávají příběh a vzpomínky.
Výstava tak nabízí vhled do myšlení jednaosmdesátiletého estéta, který si celý život všímá toho, co ostatní míjejí. A u každé věci se ptá, odkud přišla, k čemu sloužila a co vypovídá.
Oldřich Uttendorfský dělí svůj čas mezi malostranský byt a jihočeskou usedlost, kam přesunul větší část své sbírky. V někdejší konírně s velkými francouzskými okny otevřenými do rozkvetlé zahrady pro ni vytvořil vlastní depozitář. Za více než šedesát let se jeho sbírka stala pojmem i mezi znalci umění po celém světě, například v Benátkách, Londýně, Paříži, Nizozemí a Belgii.
Výstava v Galerii Magnus Art může být jednou z posledních příležitostí spatřit takto rozsáhlý výběr pohromadě. Oldřich Uttendorfský pro ni totiž nemá dědice a aby se artefakty nerozeběhly zpátky po světě, hledá způsob, jak sbírce zajistit budoucnost a dostat ji do správných rukou. I kdyby šlo o její prodej.
