Na misích je důležité respektovat místní zvyky, říká parazitolog Václav Pech. S Lékaři bez hranic byl v Libanonu, Kambodži a Ukrajině
Mnoho projektů Lékařů bez hranic se zaměřuje na infekční choroby, a proto je důležité, aby jejich součástí byl i někdo se znalostmi z parazitologie. A tím je parazitolog Václav Pech.
Mezi jeho hlavní úkoly během misí patřilo zaškolení místních zaměstnanců laboratoře, aby po jeho odjezdu mohli pracovat samostatně. Jak sám říká, často se personál musel vše naučit během extrémně krátkého termínu, a to i v řádu pár týdnů.
Místa působení - Libanon, Ukrajina, Kambodža
Jaké aspekty, ať už z profesní nebo osobní stránky, Vás během misí nejvíce překvapily? Myslím tím třeba odlišné místní zvyky a tradice nebo jiný pracovní přístup…
„Určitě se našlo pár kulturních rozdílů, které mi utkvěly v hlavě. Když jsem například v Libanonu sháněl své kolegy - Libanonce, tak jsem je nakonec našel, jak se v laboratoři modlí, což se mi z hygienických důvodů moc nezamlouvalo. Samozřejmě jsem jim ale nezakazoval se modlit, vždy musíte respektovat místní zvyky. Nelíbilo se mi ale třeba to, že když byl zrovna nějaký svátek, tak během pracovní doby naskákali do auta a odjeli do mešity, aniž by mi o tom řekli. O tom jsme si pak museli vždy promluvit.
Řekl bych, že v Česku jsme dost vycepovaní naším školstvím. Pokud mě někdo něco učí, jsem zvyklý si psát poznámky. V Libanonu jsem např. něco vysvětloval a po patnácti minutách se zeptal, jestli si to všichni pamatují, když si nic nepíšou. A oni odpověděli, že ne. Tak jsem jim pak rozdal tužky a papíry a už si to psali.
Na Ukrajině jsem si připadal jako v Čechách. Všichni jsou zodpovědní a strašně tvrdě pracují.
V Kambodži se zase všichni usmívají a jsou strašně milí, což je pro mě, vzhledem k tomu, že pocházím z českého prostředí, docela zvláštnost. Na Ukrajině jsem si připadal jako v Čechách. Všichni jsou zodpovědní a strašně tvrdě pracují. Vůbec neřeší, jestli už pracují osm hodin a chtějí domů. Jakmile jsme měli problém například s tím, že bychom museli skartovat některé chemikálie, protože by nám u určitých diagnostických kitů hrozila expirace, tak se nabídli, že budou pracovat déle, jen aby se nic nevyhodilo. Byli strašně ochotní a moc vděční.“
Vzpomenete si na nějaký konkrétní příběh, konkrétního pacienta, který se Vám zapsal do paměti?
„Určitě. Například v Libanonu mi v paměti utkvěli dva pacienti. První z nich čekal, až mu oznámíme diagnostické výsledky. V zemi byla stále znát přítomnost vojáků a nad námi zrovna přiletěl vrtulník. On se okamžitě běžel schovat pod stůl, protože na trzích v Sýrii bylo běžné, že Asadova armáda na tržiště s lidmi shazovala barely s výbušninami nebo jednoduše něčím, co při dopadu působilo zranění. On z toho měl trauma.
Vybavuji si také asi 17letého kluka. Vyprávěl mi, že ze Sýrie emigroval a převaděčům zaplatil v přepočtu asi 200 tisíc korun, což bylo veškeré jeho jmění, jen aby ho dostali přes hranici. Měl diabetes. Říkal mi, že nemoc mu ničí tělo tak, že ani není schopný pracovat a vlastně vůbec neví, co bude dělat.“
Musí být velmi těžké se vyrovnat s tím, že vidíte osudy různých lidí a zároveň víte, že jim sice díky své profesi a v rámci času, který na dané misi máte, můžete nějakým způsobem pomoci, ale ne vždy jim asi lze pomoct i celkově do života…
Pomáhá říkat si, že děláte vše, co je ve vašich silách. Zbytek už na vás není.
„S tím se musí člověk tak nějak vnitřně srovnat. Myslím, že pomůže, když si budete říkat, že děláte maximum toho, co je ve vašich silách a zbytek už na vás není.
Z Libanonu si pamatuju spoustu věcí, měli jsme tam třeba jednu popálenou holčičku. Její maminka vařila a míchala jídlo v hrncích a zároveň svou dceru držela. Něčeho se při tom lekla a shodila na zem hrnce i holčičku, která utrpěla popáleniny na přibližně sedmdesáti procentech těla. Asi měsíc jsme za ní jezdili se speciálně sestaveným týmem. Při první návštěvě pořád brečela, ale při té poslední nám mávala a usmívala se na nás. Na to asi nikdy nezapomenu.“
S Lékaři bez hranic jste byl na misi doposud celkem třikrát, konkrétně v Libanonu, na Ukrajině a v Kambodže. Když tedy začneme od první mise, na co konkrétně jste se v Libanonu zaměřoval?
„Tamní projekt byl zaměřený na pomoc syrským uprchlíkům. Po zdravotní stránce se většinou potýkali se stejnými problémy, jako máme my, například s vysokým krevním tlakem nebo diabetem. V laboratořích, kde jsem působil, jsme měřili krevní tlak nebo různé krevní parametry a na jejich základě poskytovali zdravotnickou podporu. Pacientům například stačilo poskytovat inzulín, který jsme distribuovali.“
Většinu lékařů i nezdravotnických pracovníků na misích láká to, že mohou vykonávat smysluplnou a potřebnou práci a setkat se s často naprosto odlišnými pracovními podmínkami. Vás na mise také přivedly tyto důvody?
„Určitě, lákala mě smysluplná práce, jak jste říkala, a jiné podmínky samozřejmě také. Vše tam vypadalo úplně jinak, než jsme tady zvyklí. Po vysoké škole jsem pracoval v několika českých nemocnicích, abych v rámci laboratorní diagnostiky získal praxi. Překvapilo mě, jak moc technicky dolů se muselo na všech těch misích jít.“
V čem jste u tamního vybavení viděl největší nedostatky?
„Pokud jde o laboratoř, před mým příjezdem místní týmy vše připravily a mým úkolem pak bylo pro laborku vybrat vhodnou místnost, vše v ní rozmístit, nainstalovat a vyzkoušet. Poté mohl laboratoř začít používat i místní personál, a jakmile vše běželo, mohli jsme přijímat pacienty. Během tří týdnů museli pochopit, jak fungují různé přístroje. To byla strašně krátká doba, nakonec jsme to ale museli stihnout třeba jen během jednoho týdne.
Překvapilo mě, jak někteří z místních dodavatelů hned pochopili, že chceme pomáhat a snažili se nám maximálně vyhovět.
Musel jsem sehnat vše, co se nepodařilo přivézt ze skladů Lékařů bez hranic, často jsme i kontaktovali místní dodavatele. Na všechno existují směrnice a procesy, což zabralo spoustu času. Byl jsem ale překvapený, jak někteří z místních dodavatelů pochopili, že chceme pomáhat a třeba i jako jediní v regionu poskytujeme zdarma zdravotní péči. Snažili se nám maximálně vyhovět. Když mi například odešla nějaká pipeta, kterou bychom jinak museli dovézt z Francie, tak se místní dodavatelé nabídli, že druhý den nám taxíkem pošlou, co potřebujeme.“
Profesí jste parazitolog, co Vás ke studiu tohoto oboru vedlo? A proč je na některých misích důležité, aby v týmu lékařů byl přítomen i někdo s touto specializací?
Ne všechny mise Lékařů bez hranic parazitologa potřebují, ale určitě se příslušné znalosti hodí v některých tropických nebo subtropických regionech.
„Studoval jsem na Univerzitě Karlově v Praze a parazitologie byla novým oborem, který se celosvětově rozrůstal, ale u nás byl ještě v plenkách. Lákala mě samotná parazitologie jako pojem. Ne všechny mise Lékařů bez hranic parazitologa potřebují, ale určitě se příslušné znalosti hodí například v některých tropických nebo subtropických regionech. Část misí nebo projektů je zaměřená buď úplně, nebo částečně na některé z infekčních chorob. V Africe nebo Jižní Americe jde například o malárii nebo leishmaniózu.
Obě dvě nemoci přenáší členovci nebo někteří komáři. S leishmaniózou jsem se poprvé setkal právě v Libanonu, předtím jsem ji viděl jen na sklíčku pod mikroskopem ve škole nebo v nemocniční laboratoři. Právě mezi uprchlíky ze Sýrie bylo několik dětí, které měly kožní vředy, jež tato nemoc způsobuje. S místními lékaři jsme se pro ně snažili vyjednat nějakou pomoc, protože jsme se zrovna v dané zemi na tento problém přímo nezaměřovali.“
Před třemi lety jste strávil několik týdnů v Kambodže, kde jste byl součástí projektu na léčbu hepatitidy C. Jak moc velký problém zde tato nemoc představovala?
„V době, kdy mě do Kambodži pozvali, jsem už s diagnostikou hepatitidy C měl zkušenosti, protože jsem se jí asi devět měsíců věnoval na Ukrajině. Pokud jde o rozkoukávání a nastudování problému, byla tak pro mě příprava do Kambodži snazší.
V Kambodži je hepatitida C velký problém. Infekce se přenáší krví například při intravenózním užívání drog, což jde ruku v ruce s HIV.
Asi si umíte představit, že nemoc v této zemi představuje dost velký problém, když je jí věnována celá mise. Infekce se přenáší krví například při intravenózním užívání drog, což jde ruku v ruce s HIV. Jak na Ukrajině, tak i v Kambodži jsme měli hodně pacientů, kteří byli infikováni oběma nemocemi. Už si přesně nevybavuji, kolik procent tamní populace nemoc postihuje, ale v jedné čtvrti jsme měli i subprojekt zaměřený na pomoc uživatelům drog, kde jsme se jim snažili vytvořit zázemí, podporovat je v tom, aby užití drog bylo alespoň trochu sterilní, a tím pádem nesdíleli injekční stříkačky a nešířili tak dál infekce.
Jak lidé v Kambodže na pomoc reagovali?
„Oproti Ukrajině, kde za námi lidé chodili sami, šlo o obrovský kontrast. Museli jsme mít úplně jiný přístup. Působil jsem v hlavním městě Phnom Penhu a v největším regionálním městě na severozápadě, Battambangu, který je víc obklopen venkovem. Tamní lidé se řídí podle místní autority, což jsou často například buddhističtí mniši, se kterými jsme také spolupracovali.
Jakmile jsme chtěli zjistit, jestli by vesničané o léčbu a diagnostiku stáli, musel nás mnich vždy doprovázet, a zároveň jsme museli přesvědčit místního starostu, že nabízíme bezpečnou a profesionální péči a nikdo se nemusí ničeho obávat. Bez toho by to asi nešlo. Kdybychom lidi léčili něčím, čemu nerozumí a nastaly by potíže, mohlo by z toho vzniknout spousta problémů.“
Jak už jste zmínil, diagnostikou a léčbou hepatitidy C u HIV pozitivních pacientů jste se zabýval už během své druhé mise na Ukrajině. Tam jste působil konkrétně kde?
„Byl jsem devět měsíců v Mykolajivě, což je ukrajinský název, ten ruský zní Nikolajev. Zároveň jsem často pobýval i v Kyjevě a asi týden strávil v Mariupolu.“
Zůstal jste po misi v kontaktu s některými z místních pracovníků?
„Určitě, to se týkalo všech misí. Jsem v kontaktu hlavně s pracovníky laboratoří, i když z osobních důvodů i s pár lidmi mimo ně. Když jsem odjel, tak se přeci jen občas objevilo něco, na co se mě chtěli zeptat, tak jsme to na dálku vyřešili.“
Víte, jak Vaši známí prožívají současný konflikt? Zůstali na Ukrajině, nebo se jim podařilo utéct?
„Pokud jde o ženy, tak těm se většinou podařilo emigrovat, nejčastěji do Polska nebo Německa. Znám i několik mužů okolo třiceti let, kteří se teď přemisťují sem tam podle toho, jak se mění oblast, kde se válčí. Myslím, že mezi nimi panují velké obavy, co se týče narukování. Znám například jednoho mladého kolegu, s nímž jsme si byli dost blízcí, a který pracuje jako ajťák. Hodně se bojí. Neumím si ho představit, jak válčí proti Rusům.“
