Petr Macek: Na hřbitově si uvědomíte, jak je ebola reálná
Epidemie eboly v západní Africe navzdory některým pozitivním údajům neustupuje a stále není pod kontrolou. Zmírnit následky této choroby se na místě snažili i dva Češi. V hlavním městě Guineje působila několik týdnů dobrovolnice Lékařů bez hranic Pavlína Kozelková, na severu Libérie byl Petr Macek. Měl na starosti výjezdový tým, který se zabýval převozem pacientů do center. Distribuovali zdravotnické pomůcky a školili zdravotnický personál, který tam byl ponechán bez jakýchkoliv ochranných pomůcek.
Kolikátá vaše mise to byla?
"Já to ani nepočítám. Za osm let jsem měl delší mise, které byly šest až osm měsíců a potom byly kratší mise, které trvaly pár týdnů, takže ten počet je veliký."
Jaká byla vaše motivace začít spolupracovat s Lékaři bez hranic?
"Než jsem se přidal k Lékařům bez hranic, tak jsem působil v organizaci, která poskytuje asistenční služby klientům v zahraničí. Když jste pojištěni a něco se vám stane, tak se ta společnost o vás stará. A já jsem měl na starosti právě organizaci té pomoci. Po několika letech jsem chtěl pracovat v něčem podobném, ale na nekomerční bázi. Mám na starosti logistiku, mám technické vzdělání."
Vy jste byl v této oblasti dvakrát? Co vás překvapilo?"V Libérii se sice mluví anglicky, ale člověk si musí zvyknout na velice silný přízvuk. Já jsem v prvních chvílích vůbec nepochopil, jestli se mluví anglicky. Nevěděl jsem, jestli je to francouzština nebo něco jiného. Další věcí, která mě překvapila, byla jejich mentalita. Jsou velice blízce spojeni s USA. Jejich mentalita je tak dost odlišná od okolních zemí, které byly koloniemi. V Libérii je to takové volnější."
Jak dlouho jste tam byl poprvé a jak dlouho teď, v souvislosti s ebolou?
"Poprvé to bylo osm měsíců, když se stavěla nemocnice a teď to bylo osm týdnů. Organizace na základě zkušeností z minula rozhodla držet pracovníky na místě maximálně šest až osm týdnů vzhledem k náročnosti práce."
Co pro vás bylo nejnáročnější?"Nejnáročnější byly případy, kdy se jednalo o malé děti. Děti do věku pěti let měly opravdu nízkou šanci na přežití. Ve chvíli, kdy jsme z vesnice převáželi do toho centra dítě, tak to samozřejmě mělo velký dopad na psychiku."
Viděli jsme tu ukázku obleku. Kdy jste ho měl poprvé na sobě? Jak dlouho jste v něm vydržel a kolik vydržíte teď?
"Poprvé jsem ho měl na sobě v roce 2009. To bylo v souvislosti s ebolou, intervence v Kongu. Ta trvala necelých pět týdnů a měli jsme pouhé dva pacienty, takže se to nedá srovnat. Pamatuji si, že jsem to měl na sobě asi 25 minut a připadalo mi, že se v tom nedá déle vydržet. V dnešní době se ten čas pohybuje od hodiny do hodiny a půl."
Kolik prošlo vaším centrem pacientů?
"Kolem čtyřiceti příjmů na začátku během týdne. Ale to číslo se týden od týdne měnilo."
Jaké byly vztahy, jak vás přijímali?"V týmu zahraničních pracovníků to bylo absolutně bez problémů. Na rozdíl od jiných misí, ale nemáte jakýkoliv fyzický kontakt. Poklepání na rameno nebo potřesení ruky, to úplně odpadá. Udržujete si odstup i od vlastních kolegů. Hlavně na začátku se na to těžce zvyká. Těžší to bylo v těch vesnicích, kdy záleží na vzdělanosti populace. Když je to vzdělání velice nízké, tak mnohem snadněji podléhají různým poplašným zprávám, které se potom těžce vyvracejí, jako například, že nemoc ebola byla zavlečena do Afriky bělochy a podobně."
Stalo se vám někdy, že jste se nějakou nemocí nakazil na misi?
"Já jsem se nakazil jednou. To bylo na Haiti, při zásahu po zemětřesení. Po několika týdnech jsem dostal horečku dengue, která patří do stejné rodiny jako ebola. Tehdy jsem byl evakuovaný helikoptérou do Dominikánské republiky na intenzívní jednotku."
Nemají o vás doma strach?
"Tehdy to bylo docela obtížné, ale za ty roky už si trošičku zvykli."