Národní divadlo otevřelo sezónu premiérou opery Philipa Glasse "Kráska a zvíře"
Českou premiérou opery Philipa Glasse "Kráska a zvíře", která je mimořádným projektem sourozenců Formanových, synů režiséra Miloše Formana, otevřelo Národní divadlo v Praze 28. srpna svou novou sezónu. Více o nevšední inscenaci, při níž se na jevišti historické budovy objeví například i živý kůň, Evelina Himalová.
Kráska a zvíře je první pokus "zlaté kapličky" o seriálové uvádění; bude-li úspěšný, hodlá se k němu vracet. Glassova opera je druhým dílem slavného amerického skladatele uvedeným v České republice. Prvním byla v roce 1996 komorní opera "Pád domu Usherů", která zazněla ve Veletržním paláci a o tři roky později ve scénickém provedení ve Státní opeře Praha. "Kráskou a zvířetem" Národní divadlo pokračuje ve volné trilogii děl minimalistických autorů.
Projekt pro první českou scénu přes léto připravilo Divadlo bratří Formanů na farmě v Želkovicích u Berouna. Pracovat tak, jak jsou se svým divadlem zvyklí, byla podmínka jejich spolupráce s Národním divadlem. Způsob jejich práce s byl podle režiséra Petra Formana pro tým tvůrců setkáním dvou různých světů - klasického kamenného divadla a kočovných loutkářů. O přístupu ke Glassovu dílu dále řekl.
"Glass nám je známý. Známe všechny filmy, k nimž dělal muziku, ale že bychom se přímo zajímali o jeho opery, tak to ne. Nám to bylo nabídnuto, a my jsme se jenom rozhodovali, jestli ano či ne. A nebyla to jediná možnost. Byla nám nabídnuta dvě témata. Ale myslím, že od začátku se všechno klonilo k té 'Krásce', protože to je svým způsobem pro nás příběh, který je bohatý na představivost, na prostředí. Je to napůl pohádka. Je to to, co nás baví. To, čeho jsme také - když s bráchou děláme dohromady - schopni se ujmout, protože bratr jako vždy se podílí na té výtvarné stránce, i když teď si přizval také hodně výtvarníků k sobě, ale víme, že na takovéto ploše můžeme spolu krásně pracovat."
Libreto "Krásky a zvířete" není psané pro divadlo, ale pro film (známý slavný stejnojmenný Francouze Jeana Cocteaua z roku 1945), proto je plné střihů. "Rytmus situací a dialogů sleduje filmovou strukturu, což je ve velmi náročné i pro tvůrce scény," doplnil Matěj Forman.
"Ona je ta scéna udělaná takovou komplikovanější formou, protože ty proměny v tom představení jsou dané proměnami filmovými. Takže opravdu, kdyby to člověk psal jako divadlo, tak si prostě řekne: tady bude pauza, spadne opona, máme na to 15 minut, přestavíme scénu. Ale teď to nejde. Tady prostě střih, a jsme ze statku na zámku a za chvilku zase zpátky. A o tom vlastně ta práce byla. Vymyslet technicky tyhlety fígle. Není to naší touhou dělat věci veliké. Ale ono Národní divadlo je veliké divadlo, je to úžasný jevištní prostor, a tyhlety proměny, tyhlety zázraky jsme se snažili vymyslet. Takže jsme se snažili využít skoro všechno, co nám přišlo reálné vymyslet a udělat."
