Nedefinované státní zájmy

Konvent Evropské unie, který se poprvé sešel poslední den v únoru, má do roka vypracovat návrh reforem, které změní unii a Evropský kontinent vůbec od základů. Česká republika, jako kandidátská země, nebude mít v konventu právo veta, ale její hlas by měl být slyšen. Jak uvádí Zdeněk Vališ, otázkou je, jaký hlas by to měl být.

Od konventu se očekává, že jakýmsi božským vnuknutím rozluští všechno, co nemohly rozlousknout všechny předchozí summity Evropské unie dohromady. Na prvním místě otázku, jaká má být vlastně role unie, kolik má být integrace a jak rychle, jak se rozdělí pravomoci mezi unii a její členy a v neposlední řadě, jak se bude vykonávat moc v unii, aby to bylo pro lidi srozumitelné a přijatelné. V podstatě se v konventu střetnou na jedné straně proudy, jež mají větší sympatie k federálnímu uspořádání unie až po vytvoření evropského superstátu.

Na straně druhé pak budou stát ti, kdo federalizaci odmítají a kloní se spíše k unii suverénních národních států. Někteří účastníci místo takto definované příslušnosti k tomu či onomu táboru určitě vytyčí dělící čáru jinými slovy. A tak se setkáme se zastánci větší jednoty a vyšší harmonizace a naopak s přívrženci větší různorodosti a většího respektu ke kulturní a historické totožnosti. Českou republiku zastupují na Konventu tři muži, kteří si tak či onak dělají nárok na titul ministra zahraničí. Senátor Josef Zieleniec zastupující dvoukoalici jím byl, ministr Jan Kavan jím je a poslanec ODS Jan Zahradil se jím chce stát. Pravda, tři hlasy ze sto pěti nejsou mnoho, navíc když nejsou plnoprávné. Aby ale mohly být alespoň slyšitelné, měli by se tři čeští zástupci shodnout na společném postoji a postupu ve státním zájmu.

Jenže jaký vůbec je ten státní zájem, kdo ho definoval? Je ve státním zájmu federace s malými kompetencemi národních států, v níž rozhoduje tzv. kvalifikovaná většina, nebo naopak společenství suverénních států s právem veta? Není žádným tajemstvím, že v české delegaci mají převahu federalisté Kavan a Zieleniec, což ovšem vůbec nedává odpověď na otázku, co je vlastně státním zájmem. Klausova ODS, zastoupená Janem Zahradilem, se zase domnívá, že federalizace Evropy to určitě není. Zatím jediným styčným bodem, na kterém se všichni tři členové delegace zdánlivě paradoxně shodují, je prosazovat v Konventu zvýšení role národních parlamentů. Ty totiž ztratily v procesu evropské integrace nejvíce. Říká se, že až dvě třetiny svých pravomocí už přenesly na Brusel. A tam vládnou nikým nezvolení zástupci vlád členských zemí. To vadí federalistům, kteří usilují o decentralizaci, i odpůrcům federalizace, kteří se bouří proti všem projevům prohlubování evropské integrace. Jaká další společná témata se ještě mohou v české delegaci objevit, je ve hvězdách. Pravděpodobnější je, že největší roli bude u jednotlivých členů hrát stranická příslušnost.

Sociální demokraté se tak spíše shodnou s evropským sociálnědemokratickým proudem než třeba s ODS. Ta si zase bude lépe rozumět třeba s britskými konzervativci. Nelze ovšem vyloučit ani alternativu, že ideologie půjde stranou a nastoupí spíše pragmatické hledání spojenců. A opět je hvězdách, kde by je česká delegace hledala? Zda mezi malými státy nebo jako satelit někoho mocnějšího a v tomto případě koho?

V poslední době se objevily spekulace, že nedávno podepsaná smlouva o liberalizaci některých segmentů trhu mezi Velkou Británií, Itálií a Španělskem může předznamenat vznik nové evropské osy, která by byla reakcí na francouzsko-německou hegemonii. V této souvislosti se upozorňuje na společnou proamerickou orientace zmíněných tří zemí. A to by prý dávalo Česku možnost další zahraničněpolitické volby. Ale vždyť o možné orientaci na Spojené státy se zmiňoval už Manifest eurorealismu, který Klausova ODS zveřejnila před rokem. A jaký závěr z toho plyne? O zítřku Evropské unie budou jednat lidé zvyklí na moc a usilující o moc. Nelze proto vyloučit, že celoroční práce Konventu povede ve skutečnosti k novému rozdání mocenských karet. I na tuto možnost by mělo být Česko připraveno.