Nedivím se, že kanadští krajané jsou k nám kritičtí, říká senátor Tomáš Grulich

Koncem letošního září podnikli členové tzv. krajanské komise Senátu ČR cestu do Spojených států a Kanady. Setkání s tamními Čechy se zúčastnil i senátor Tomáš Grulich. Milena Štráfeldová se ho zeptala na podrobnosti:

Senátor Tomáš Grulich, foto: ČTK

"Nejprve jsme byli v Chicagu, kde jsme navštívili Moravský den a zároveň i český Národní hřbitov..."

Tady by asi stálo za to připomenout, že Chicago bylo třetím největším českým městem na začátku 20. století, pokud jde o počet Čechů, a mělo jich tam být sto až sto padesát tisíc.

"To byla statistika z roku 1900, která byla neoficiální. První byla Praha, druhá byla Vídeň a třetí Chicago. A pak teprve následovaly Brno a Plzeň. Chicago bylo skutečně velkou a silnou baštou krajanské komunity ve Spojených státech. Tam byly spolky už od poloviny 19. století, Sokol vznikl v Chicagu dva roky po vzniku pražského Sokola. A je docela logické, že to bylo i jedno z velkých středisek, kam se během první světové války Masaryk a Beneš obraceli o pomoc tehdejšímu budoucímu Československu. Takže pro mne to byla taková téměř srdeční záležitost se do Chicaga dostat."

Setkali jste se tam i s nějakou památkou na českého starostu Chicaga Čermáka?

"Ano, spolu s americkými krajany jsme položili věnec k hrobu pana Čermáka, nebo jak tam říkají Cermaka."

Kladenského rodáka!

"Kladenského rodáka, samozřejmě. A bohužel také člověka, který padl kulkou atentátníka při atentátu na amerického prezidenta. Doteď se neví, jestli měli zastřelit prezidenta nebo starostu Cermaka, který stál proti tehdejším gangsterům ve Spojených státech, hlavně proti Al Caponovi."

Říká se, že měl přímo osobní zásluhu, že se Al Capone ocitl ve vězení... Vy jste se tam setkali i se současnými českými krajany. Jak kompaktní je ta česká komunita?

Chicago

"Já nemohu soudit z jedné návštěvy, byli jsme hlavně na tom Moravském dnu. To bylo docela zajímavé, protože tam byl průřez všemi krajanskými skupinami - jak potomků, kteří se narodili lidem, kteří odešli do Spojených států třeba na konci 19. století, tak tam byli Češi, kteří tam přišli po roce 1993. Mne velmi potěšilo, že je tam celá tato široká škála, a jsem velmi rád, že se tam objevili i ti noví lidé, kteří přišli do Ameriky vlastně za prací a kteří si najednou uvědomují, že i když opustili Česko na čas, nacházejí i k té původní česko-americké komunitě nějaký vztah. A samozřejmě tam přinášejí i určitou pomoc a nový prvek. To mne velmi potěšilo."

Vy jste potom zamířili přes hranici, do Kanady, do Toronta. Jaký byl Váš tamní program?

"My jsme jeden den navštívili české vysílání a já jsem velmi rád, že tam takovéto televizní vysílání vůbec existuje. My jsme s nimi hned navázali kontakt pro festival Mene Tekel, který bude probíhat příští rok, a jedna část tohoto festivalu bude věnována krajanům v zahraničí."

Já bych tu jen upozornila, že to je festival, který se věnuje politickým vězňům...

Festival Mene Tekel, foto: Martina Schneibergová

"... a který probíhal v letošním roce. Já jsem se na něm taky celkem aktivně účastnil, měl jsem tam asi čtyři přednášky, a právě proto, že znám lidi, kteří tento festival organizují, tak jsme se domluvili, že naše komise se vezme patronát nad jednou částí tohoto festivalu, abychom ji věnovali krajanům. A s tou televizí jsme se domluvili, že bychom eventuálně udělali i nějaký internetový most, aby někteří krajané mohli vstupovat do této akce z Kanady až do Prahy."

Vy jste navštívili také Masaryktown. Jak dnes vypadá?

"Pro mne to byla zase osobní záležitost. Měl jsem velice pěknou sbírku krajanských novin a vždy, když jsem četl v Novém domově - vydáno v Masaryktownu, Toronto, Scarborough, vždycky jsem si říkal, tam já se v životě nedostanu. A najednou jsem na tomto místě stál, s určitou úctou, co krajani dokázali. Kanada, co se týče krajanského hnutí, není tak úplně doceněná. Kanada sehrála velice důležitou roli jak za první, tak za druhé světové války. V době, kdy třeba Spojené státy ještě nevstoupily do války, řada českých krajanů ze Spojených států přecházela do Kanady jako dobrovolníci. Mohli vstoupit do kanadské nebo anglické armády a bojovat."

V Kanadě se například taky cvičili českoslovenští piloti, kteří potom létali ve Velké Británii...

"Ano. A v roce 1938, když Beneš odešel do emigrace, vedly jeho první kroky do Chicaga, což je docela logické, ale z Chicaga dělali on i jeho bratr ty spanilé jízdy po krajanech a samozřejmě jedna z prvních vedla do Toronta. Česko - kanadská společnost pomáhala jak vzniku Československa, tak i za druhé světové války při jeho osvobozování. Je potom zcela logické, že i po roce 1948 a po roce 1968 se stala centrem, které udržovalo demokratickou kulturu, centrem určité historické paměti. Já si vzpomínám na Otu Horu, když člověk četl ty jeho přefocené vzpomínky, samozřejmě zase s razítkem Toronta, které je vydalo... Pro mne to mělo až symbolický význam."

Vím, že zvláště kanadští exulanti bývají docela kritičtí vůči České republice a současné české politice. Zazněly tam podobné výhrady ze strany krajanů?

"Zazněly, a já bych řekl, že to nebylo překvapení. Jsou to věci, které se táhnou od roku 1989 a které nejsou vyřešeny. Člověku se o tom špatně hovoří, když patří k reprezentaci České republiky, že jsme to neudělali. Když jsem si prošel všechny zápisy z komise pro krajany a člověk vidí, jak se ty věci pořád opakují, opakují, opakují... tak se vůbec nedivím, že kritické hlasy v Kanadě zaznívají. Závěr, který já si dělám, je dotahovat věci do konce. Nedivím se rozladěnosti těchto lidí, na druhé straně to ale pro mne bylo inspirující, i to, že jsem na ta místa mohl přijet, že jsem s těmi lidmi mohl mluvit. A i ty jejich negativní reakce jsou pro samozřejmě impulsem, abychom pracovali lépe, abychom neměli jenom vůli, ale ty věci se pokoušeli dotáhnout."

---