Nejdřív zmizela osmička, pak celý Masaryk (příběh sochaře Jaroslava Šlezingera)

Socha a její tvůrce. Příběh obou skončil tragicky. Kopie sochy T. G. Masaryka stojí dnes na téměř na stejném místě. Sochař Jaroslav Šlezinger byl odsouzen na dvacet pět let těžkého žaláře, a umírá v roce 1955 na nemoc z ozáření. Na místě původní sochy před jihlavským gymnáziem se dnes tyčí kamenná stéla. Lidé, kteří ji denně míjí, možná netuší, jaký příběh se za ní skrývá.

Marie Bohuňovská vedle sochy T. G. Masaryka, foto: Martina Kachlíková

"Socha Masaryka pochází od Jaroslava Šlezingera, akademického sochaře, který ji tam instaloval ke dni výročí Masarykova úmrtí, takže se tam objevila 12. září roku 1948. To už byla doba, kdy se všude Masarykové odstraňovali. Nebo když některé město objednalo sochu, tak ji už ani neodebralo. Tehdy byla velká demonstrace za svobodu při odhalování sochy, protože lidé už tady cítili ten vliv komunistů."

Jak k tomu došlo, že tu socha byla povolená i takto dlouho po únoru?

"Bylo to osobností akademického sochaře, protože to byl člověk, který se vrátil z koncentráku, přežil. Udělal pro Jihlavu Zaváté šlépěje na hřbitov, a založil spolek, kde se zasadil o to, aby tu sochu Jihlava koupila, zaplatila a instalovala. Neudělal ji samozřejmě za rok, mezitím se změnily poměry, ale ta osobnost sochaře už nedovolila komunistům zakázat dodělání a instalaci sochy. Jihlaváci na to čekali, chodili k němu do ateliéru a dívali se, jak vzniká," začala vyprávění Marie Bohuňovská, která stála v čele iniciativy za návrat Masarykovy sochy.

O životním příběhu Jaroslava Šlezingera napsala v roce 2006 i knihu Zaváté šlépěje.

"Když jsme s grafičkou dodělaly knihu, tak jsme ji vzali a jeli do Uherského Brodu, kde tenkrát paní Šlezingerová bydlela. Bylo jí 98 let. Tento příběh nedojímal jen nás dvě, co jsme na té knize pracovaly, ale dojímal lidi, kteří ten příběh slyšeli. Paní Šlezingerová byla opravdu dáma, byla načesaná, navoněná, mluvila krásnou češtinou, dokonce nám zahrála i na klavír. Já jsem držela tu knihu, na titulní stránce je portrét pana Šlezingera. Jak ho uviděla, tak říkala: jé Jarek! On se konečně dočkal! Ona si knihu vzala jako miminko do náruče a prakticky se s ní mazlila. Můžu říct, že to byla scéna, která mě dodneška dojímá."

Životní lásku potkal v Dačicích

Marie Šlezingerová se synem, foto repro Zaváté šlépěje, Marie Bohuňovská

Vydejme se tedy po stopách, které sochař Jaroslav Šlezinger v Jihlavě zanechal. Narodil se v Jemnici, a už jako dítě modeloval z hlíny. Jako samouk postavil pomník padlým v Chotěbudicích. Když to viděl jeho učitel, půjčil mu peníze na sochařskou a kamenickou školu v Hořicích. Další cesta vedla na Akademii výtvarných umění v Praze, a do sochařského ateliéru prof. Bohumila Kafky.

Zakázky měl už jako student. Modelem mu seděli přátelé, spolužáci, sousedé. Používal i vlastní kombinaci materiálů. Pak začal učit na Umělecko-průmyslové škole v Brně.

Před druhou světovou válkou se zamiloval. Životní láskou se stala Marie Čížková z Uherského Brodu.

"Dělal v Dačicích sochu jednoho dítěte, a když tak sochal, tak na nedalekém tenisovém kurtu hrála krásná mladá dívka. Byla to sestra manželky starosty Dačic. On se do této dámy zakoukal a vyzval ji dopisem na schůzku, a tam začala celoživotní láska."

Do koncentračního tábora byl uvězněn krátce po seznámení?

"Šlezinger byl zatčen prakticky hned na začátku války po demonstraci studentů 17. listopadu. Nacisté zabírali Kounicovy koleje a on tam se svými studenty bydlel. Byl tam až do roku 1942, kdy tehdejšíí protektorátní prezident Hácha u samotného Hitlera intervenoval za propuštění české inteligence. Takže se zase dostal s těmi propuštěnými ven. Byl jeden z posledních, které propustili a rovnou z vězení spěchal za svou milovanou Maňulkou, jak se ta dáma jmenovala, aby ji požádal o ruku."

Inspirací Zavátých šlépějí byl dopis z domova

Sousoší Zaváté šlépěje, foto: Markéta Kachlíková

V koncentračním táboře Oranienburg-Sachsenhausen strávil Jaroslav Šlezinger tři roky. Tvořil i tady. Vymodeloval hlavu Krista nebo umírajícího vězně. Díky dopisům matky a snoubenky tu vzniklo i jeho zřejmě nejznámější sousoší věnované válečným obětem Zaváté šlépěje. S Marií Bohuňovskou proto míříme na jihlavský hřbitov.

"Zaváté šlépěje vznikly v koncentráku, kde modeloval z chleba. Vězňové mu nechávali chleba, ačkoliv byl hlad. Oni ho rozžvýkali a plivali do nádoby, a Šlezinger z toho pak modeloval. Zaváté šlépěje vymodeloval na základě dopisu z domova, kde mu snoubenka Maňulka a jeho maminka ochraňovaly v Jemnici v ateliéru jeho věci. Psaly mu, že je tam bez něj smutno, že tam slunce nesvítí, všechno je zasypané prachem, a po nich zůstávají na zemi šlépěje. V té věznici vytvořil sochu, která je velice zvláštní. Prolínají se tu dvě postavy. Když se na to sousoší podíváte, tak oběma dámám kus chybí. Jsou vzájemně prolnuty. Mají přes sebe přehozené smuteční roušky a hábit. Aby na toto sousoší vydělal, tak v manufaktuře udělal malý model. Měl třináct zaměstnanců, a ti dělníci vyráběli půlmetrová sousoší. Šlezinger to pak osobně dodělal. Ta sousoší měla různou povrchovou úpravu, a pak je podepisoval. Prodávala se, a za utržené peníze koupil pískovec, a udělal tuto sochu. 1. listopadu 1946 na Dušičky byla slavnostně odhalena. Má to být symbolický pomník všech, kteří padli ve válkách, ztratili se, nemají hroby, aby měli lidé kam jít a a vzpomínat na ně."

Chodil do spolků, hrál na basu, a byla s ním legrace

Jaroslav Šlezinger, foto: ČT

V roce 1944 se Jaroslavu Šlezingerovi podařilo získat byt v Jihlavě ve Fibichově ulici. Byl ve vile po židovské rodině odvlečené do koncentračního tábora. Bývalý majitel Otto Kohn vlastnil před zatčením i malou manufakturu na hračky.

"Šlezinger tehdy šel německé úřady požádat, aby to mohl zprovoznit. Nejdříve dostal zakázku na opravu symbolu jihlavských havířských průvodů, takového permoníka, což bylo divné, na to, že to byl Čech a navíc propuštěný člověk. Když zakázku zadarmo splnil, a ukázal dobrou vůli, byl mu pronajat byt v té vile po židovském obchodníkovi Kohnovi. V ateliéru najal lidi a začal vyrábět také hračky."

Říkala jste, že byl sochař Šlezinger oblíbený. Jak se zúčastňoval zdejšího společenského života?

"Sotva se sem nastěhovali, tak se jim narodil syn Petr, byl to jejich jediný syn. Byla tu různá výtvarná sdružení, do kterých Šlezinger vstoupil. Potom tady byla kapela, která hrála k tanci. Šlezinger uměl hrát na basu, takže jim tvrdil muziku. Byly tu společenské akce, kterých se vždycky zúčastnil. Později byl taky přijat do Rotary klubu, on byl zakládajícím členem. Z vyprávění pamětníků vím, že to byl člověk veselý, společenský, taky velice zbožný, ve všech spolcích se angažoval, všichni se s ním rádi bavili, rádi ho poslouchali. Byl vstřícný, vyráběl jim, co si zamanuli, nebo co potřebovali. Dělal různé dárky pro rodiny, a byla s ním prý legrace."

Ze stopaře se stal příslušník StB s namířenou pistolí

Ještě 12. září 1948 byl Jaroslav Šlezinger váženým jihlavským umělcem. Tehdy ve městě za velké slávy odhalovali jeho sochu T. G. Masaryka. Bylo několik měsíců po únoru 1948. Pomalu se však začaly stahovat mraky.

Přišlo 7. září 1949. Jaroslav Šlezinger byl zatčen. Vila, ke které směřujeme s Marií Bohuňovskou, stojí v nenápadné ulici, asi deset minut chůze z centra Jihlavy.

Vila Šlezinger, foto: Markéta Kachlíková

"Dnes se jmenuje Vila Šlezinger. Pojmenoval ji tak majitel, který vilu koupil. Dokonce tu na své náklady nechal udělat pamětní desku. Šlezingerovi bydleli dole v jednom bytě, vila jim nepatřila. Když si zajdete do archivu, tak zjistíte, že někde naproti museli bydlet nějací estébáci, protože tady bylo pořád hlášení, kdo k němu přišel, kdo od Šlezingera odešel, co nesl sem, co nesl ven, jak dlouho tam byl. Bohužel jsem nezjistila, kdo to byl, ale muselo být tady z těchto oken. Když zatýkali Šlezingera, tak přijala dvě auta. Najela tak, aby nebylo moc vidět, co se děje, došli dovnitř, a řekli, že má jet na nějakou akci, že od něj budou chtít nějaké dílo. Syn za ním vyběhl, že pojede taky. Po cestě přibrali někoho, kdo vypadal, jako stopař. Řidič auta řekl, že je to jeho známý, že ho kousek svezou. Jak vyjeli na helenínský kopec, tak ten jakoby známý namířil na Šlezingera zezadu pistolí. Auto zastavilo, Šlezingera položili dozadu na sedačky, přikryli ho dekou, a pak ho odvezli do Hluboké ulice, kde byla vyšetřovna StB. Když ho tam dovezli, tak doma ve vile ještě nikdo nevěděl, co se stalo. Až druhý den poslali nějakou soudružku, která přišla paní Šlezingerovou uklidnit, že manžel musel jet do Brna, že tam byl pozván, aby vytvořil nějaké dílo. Paní Šlezingerová, protože netušila, že už ho prakticky neuvidí, tak jediná její starost byla, jestli byl vhodně oblečený."

Hlavní osobou procesu byl žalobce Státního soudu JUDr. Kepák. Mnozí obvinění ho znali ze Sokola. Nestačili se divit, jak je zesměšňoval, a označoval za zrádce a teroristy. Záminkou k procesu byly letáky, jejichž autorem byl lékař z Luk nad Jihlavou Jiří Motýl. Upozorňoval v nich na diktátorský režim Stalina, koncentrační tábory a popravy.

"Vznikla skupina, která tiskla letáky. Chtěla, aby proběhly svobodné volby, které by měly být pod dohledem OSN. Skupinu obvinili z rozšiřování letáků. Některým přitížilo, že prý údajně chtěli zabít tajemníka OV KSČ, který se jmenoval Dobrovolný. V rozsudku bylo absurdně uvedeno, že mu chtěli otrávit mléko a další nesmyslné věci. Dobrovolnému se nic nestalo. Dva profesoři z gymnázia byli souzeni za to, že pořídili cyankáli z chemického kabinetu, a že ho dali Šlezingerovi. Tomu pak mělo být dáváno za vinu, že měl provést vraždu otrávením. Ale Šlezinger to cyankáli chtěl pro sebe, kdyby byl vyslýchán, protože už znal ty vyslýchací metody. To cyankáli se ale hned druhý den do chemického kabinetu vrátilo, protože Šlezinger byl také člověk hluboce věřící, a spáchat sebevraždu se neslučovalo s jeho přesvědčením. Skupina těch lidí se poprvé viděla u soudu. Proces byl velice krátký a padly v něm vysoké rozsudky, včetně tří trestů smrti."

Socha spravedlnosti měla na jednom oku zvednutou pásku

Naše další cesta po Jihlavě vedla k bývalému soudu.

Jihlava, foto: Markéta Kachlíková

"V 50. letech se tady odehrávaly politické procesy, soudily se v budově, ke které jdeme. Tento soud vynesl i rozsudky smrti ve věcech, které tady vůbec neměly být souzeny. Neměl k tomu pověření. Ale vynášely se tu rozsudky, a také se tu popravovalo. My se zastavíme u kamene, kde jsou napsána jména popravených. V této budově byla také vazební věznice. Vězňové byli také voděni po městě a lidé se s nimi nesměli stýkat. Mělo to vzbudit strach. Šlezinger tu jednou musel vytvořit sochu spravedlnosti, a protože byl vězněn nespravedlivě, tak té soše zvedl pásku na jednom oku, jako že na tu nespravedlnost kouká. Tenkrát byl velice zbit a pak ho převezli do Mírova na těžší trest.... Jsme u soudní budovy, a okénka, která vidíme, to už byly cely, kde byli vězni. Dole byla dílna, kde pracovali. A za zdí, na kterou se díváme, v rohu bylo popraviště. Tady je umístěn pomník, kde jsou napsaní ti popravení. Jména Rod, Tuček a Veselý, to byl jeden z těch prvních procesů, kde tito tři pánové byli odsouzeni k smrti. A do této skupiny patřil i sochař Šlezinger, který měl také navržený trest smrti. Ten mu byl později změněn na 25 let a ztrátu majetku. Vysoká škola, která tu dnes sídlí, to tu postupně upravuje, a chce tu udělat nějaké pamětní místo."

Paní Šlezingerová netušila, za co byl zatčen, nevěděla, proč nemá přístup k penězům v bance. Nemohla mu říct, že musela zavřít výrobu hraček, že dostali výpověď z bytu, a stěhují se do Jemnice.

Věděl, že vstupuje do zóny smrti

Tábor Vykmanov - jeden z deseti táborů na Jáchymovsku. Na intenzívní těžbu uranové rudy začali být od března 1949 nasazováni trestanci. V dubnu 1949 jich bylo 753, v roce 1953 už 14 tisíc. Soudy měly pokyn odesílat odsouzené do Ostrova ještě dřív, než trest nabyde právní moci, později už rovnou z vyšetřovací vazby. Vykmanov se stal osudným i Jaroslavu Šlezingerovi.

Vykmanov, foto: Jiří Paclík, Public Domain

"Šlezinger byl nejdřív na Mírově. Nikdo nevěděl, kde je, samozřejmě kromě těch, co ho tam poslali. Rodina nic nevěděla, nesměl odtud ani psát. Po roce na Mírově byl přidělen na Vykmanov, což je věznice u Ostrova, a tam pracoval v uranových dolech. Byl v tak zvané věži smrti, kde se uran cpal do takových bedýnek, bylo to velice těžké. Prach z uranové rudy se chytal do takových lapačů. Jednou se ten lapač rozbil a musel být vyčištěn a opraven. Když určovali, kdo by ho měl opravit, tak přišel na řadu právě sochař Šlezinger. Když z toho onemocněl nemocí z ozáření, tak se dostal do nemocnice, a všechny své pocity vypsal v deníčku, který poslal manželce. Je tam napsáno, jak věděl, na co je posílán, že se pomodlil k bohu a vstoupil do té budky s prachem, a jak to na něj působilo, že to ani nebylo cítit, ani to nehřálo, ale on věděl, že tam je smrt. Když už byl nemocen, tak mu nebyla poskytnuta lékařská péče."

Stále věřil v obnovu svého procesu

"Bože Maňulko ten Petr je již veliký a jiný to není to malé dítě, co jsem ho opustil před 5 lety," píše Jaroslav Šlezinger manželce v roce 1954. "Tak rád bych byl již mezi Vámi - to loučení i když bylo poslední, bylo u srdíčka bolestné - připadá mě to vždy jako když odcházíte od moji studené hrobky a kámen se opět se světlem na mě zavalí. Ale nechci psát smutně. Říkala jsi, že ti Růženka koupila malý motůrek s pantografem na zvětšování....

Z dopisů také vyplývalo, že stále věřil v obnovu svého procesu.

"Já jsem byl v pondělí vyšetřován ohledně mé žádosti na ministerstvo, tož věřím, že po řádném vyšetření jsem měl dostat jeden a půl roku a ne takový trest snad teď na to přijdou a vše se vysvětlí v můj prospěch. Maňulko, jeden můj přítel, který byl před několika dny propuštěn, pošle Petříčkovi 2 páry holoubat na chov, tož řekni třeba Mrkvovi, aby mu udělal nějaké bedny, kde by se holubi usadili....

Socha v Ostrově má tvář Maňulky

Dům kultury v Ostrově nad Ohří, foto: Ondřej Koníček, Creative Commons 3.0

V Ostrově stojí příznačná stavba té doby, Dům kultury. V jeho průčelí jsou tři sochy v nadživotní velikosti. Sousoší je viditelné z dálky, rámované Krušnými horami. V popředí horník, druhá postava znázorňuje zřejmě studenta, třetí je žena s obilným snopem. Autor zůstával dlouho neznámý. Jen podle ústního podání, to měl být vykmanovský vězeň jménem Šlezinger z Jihlavy. Téma bylo striktně určené, píše ve své knize Marie Bohuňovská.

"V Jáchymově byl zavřený i Šlezingerův spolužák, který řekl: máte tady šikovného sochaře, dejte mu tu práci. Dostal se z vězení na práci na výzdobě Domu kultury a vytvořil tam sousoší, které dodnes stojí na průčelí. Tvář té ženy je tvář jeho milované Maňulky. Když zbývaly nějaké materiály, tak dělal malé reliéfy, třeba křížovou cestu. Dělal je ze sádry. A když se ty reliéfy otočily, tak tam vyrýval text svého života, své životní křížové cesty. Byla pak zabalena a různými neoficiálními cestami se dostala k jeho ženě, ale bohužel to už byl sochař po smrti."

Jak se rodina dozvěděla, že zemřel?

"Zemřel na základě nemoci z ozáření, zemřel dokonce v nemocnici. Soudruzi řekli Maňulce, že její manžel zemřel, a že bude zítra zpopelněn v Karlových Varech. Velice rychle jela do Ostrova, a chtěla vidět mrtvolu svého muže, aby věděla, že je skutečně mrtvý, že se nejedná o nějakou provokaci, nebo něco podobného. Ujistila se, že je to její muž, a byl v Karlových Varech zpopelněn. Ona později požádala o urnu a tu si pochovala v Uherském Brodě."

Jaroslav Šlezinger zemřel ve 44 letech 2. srpna 1955. Jaký byl další osud jeho rodiny?

Jáchymov, foto: Miloš Hlávka, Creative Commons 3.0

"Když bylo po roce 1960 po amnestiích, tak se dostavil za paní Maňulkou pán, který se představil jako spoluvězeň jejího manžela, a říkal jí, že se má o ni postarat. Sochař Šlezinger, když už věděl, že je to s ním zlé, a počítal s tím, že zemře, byť do poslední chvíle doufal, že se vynalezne nějaký nový lék, který ho zachrání, tak se s tímto spoluvězněm domluvil, že kdyby přežil, ať jde za jeho ženou a postará se o ni. Skutečně tam přišel, nabídl jí svou pomoc, a později se stali manžely. Ale paní Maňulka říkala, že vždycky pro ni byl na prvním místě ten její milovaný Jarek, a proto si nechala i jeho jméno. Nikdy se nejmenovala jinak, než Šlezingerová."

Usnesení

Krajský soud v Brně rozhodl v neveřejném zasedání, konaném dne 26. 9. 1990 o rehabilitaci dle zák. č. 110/90 Sb. takto: Jaroslav Šlezinger, narozený 29. 4. 1911, v Jemnici, posl. bytem Jihlava, Fibichova 4, je účasten rehabilitace podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona číslo.....

Jaroslav Šlezinger byl rehabilitován. Rehabilitace se dožila jeho žena Marie i syn Petr. Ten už bohužel neviděl knihu Marie Bohuňovské Zaváté šlépěje. Zemřel na konci roku 2003.

Nejdřív zmizela osmička, pak celý Masaryk

Stéla na místě původní Šlezingerovy sochy, foto: Markéta Kachlíková

Tragický osud tvůrce potkal brzy i jeho sochu T. G. Masaryka. Dneska ji připomíná kamenná stéla.

"Socha skončila špatně, protože symbol svobody a demokracie v podobě prezidenta Masaryka byl všude odstraňován. V Jihlavě komunistům lezl tak na nervy, že ho prostě museli dát pryč, ale napřed sundali ten letopočet. Z letopočtu 1948, z doby té instalace odstranili osmičku, ale protože to lidé věděli, tak se rozhodli v roce 1961 odstranit Masaryka. Aby lidé neprotestovali, tak se to stalo prakticky tajně při vojenském cvičení v noci. Socha zmizela, a zůstal jenom sokl. Na tom soklu bylo stále 194, protože osmička byla pryč. Ale lidi chodili i k tomu soklu, a dávali tam květiny, takže později byl odstraněný i ten sokl."

Před pěti lety se socha do Jihlavy vrátila. Stojí v parčíku, o pár desítek metrů od té původní. A jak uvedla Marie Bohuňovská, pracovali na ní tři sochaři:

Kopie sochy T.G. Masaryka v Jihlavě, foto: Markéta Kachlíková

"Když vyšla kniha, tak se začali ozývat lidé, kteří říkali: my jsme měli v Jemnici před Sokolovnou sokola, my ho tam vrátíme. Sochu plukovníka Švece, kterou původně udělal Šlezingr taky pro Jemnici, chtěli lidé rovněž obnovit. Říkala jsem si, že se všechny sochy obnovují, jen v Jihlavě nám chyběl Masaryk. Uspořádali jsme veřejnou sbírku a uspěli jsme. Pak jsme zakoupili v Hořicích v Podkrkonoší pískovec, jeden z nejlepších. Oslovili jsme sochaře Romana Richtermoce, který tam organizoval sympozium. Protože znal tento příběh, dal se do sochání přesné kopie. Bohužel zemřel na rychlou rakovinu. Zemřel ve stejný den, kdy zemřela 102letá Marie Šlezingerová. Museli jsme oslovit někoho dalšího, kdo by sochu dodělal. Oslovili jsme jeho syna, Dominika Richtermoce, který na soše delší dobu pracoval. Měl havárii, a zranil si pravou ruku, kterou musí sochař tlouct do toho kamene. Aby se socha stihla dokončit v roce 2011, kdy uplynulo 50 let od jejího odstranění, tak ji dodělal třetí sochař Robert Musil, kterého jsme v Hořicích našli. Takže na té soše pracovali tři sochaři. Když si knihu přečetla manželka prvního sochaře Romana Richtermoce, tak zjistila, že její tatínek, tedy tchán sochaře Richtermoce byl zavřený v koncentračním táboře za války přímo se sochařem Šlezingerem."

Jakoby se uzavřel pomyslný oblouk času. Dílo podle návrhu Vladimíra Šlezingera našlo v Jihlavě znovu své místo. A Zaváté šlépěje na zdejším hřbitově připomínají jeho osud.

(V článku byly použity ukázky z knihy Marie Bohuňovské Zaváté šlépěje).