Nejhezčí noc českého národa podle Jana Wericha
6. února si připomínáme 100. výročí narození Jana Wericha. Při této příležitosti jsme pro vás z rozhlasového archivu vybrali nepříliš známou Werichovu vzpomínku na 23. září 1938 - na den, kdy československá vláda odmítla Hitlerovy godesbergské požadavky a vyhlásila všeobecnou mobilizaci. Poslechněte si, jak tento den trávil Jan Werich.
"Pamatuji se, že osudného dne seděli jsme doma, byl u mne na návštěvě Gustav Schmaus a poslouchali jsme rozhlas, když přerušili program a hlásili důležitou událost: mobilizaci. Byl to jeden z nejsilnějších dojmů mého života. Můj přítel, který se zachoval velmi klidně, mne požádal, abych ho dovezl domů, že musí okamžitě narukovat. Měl jsem tenkrát takový malý vůz, otevřený, dvousedadlový, jak v té době byly, a vzadu měl dvě nouzová sedadla. Naložil jsem Gustu do vozu a jeli jsme nahoru za Smíchov, kde bydlel. Gusta objal svou ženu, vzal kufr, kde už měl připraveny všechny věci, neboť tenkrát všichni jsme byli připraveni, a já jsem s ním jel do kasáren. Když už jsme jeli, tak se Praha začínala hemžit muži, kteří nosili kufry, kteří čekali na tramvaje, muži obklopení ženami, které je objímaly, které jim dodávaly odvahy. Některé plakaly. Zkrátka, Praha mobilizovala. Něž jsme dojeli ke kasárnám, kde Gustav se měl hlásit, pobrali jsme asi deset lidí. Jak se vešli na náš vůz už nevím. Byl to hrozen lidí, kteří viseli ze všech stran na mém voze a já projížděl Prahou, lidé na mě volali, my volali na ně, a tak se stalo, že té noci jsem se proměnil v taxikáře, dobrovolného taxikáře, který sbíral lidi na ulici a dovážel je tam, kam si přáli. A ještě dodnes potkávám někdy už zestárlé brance, kteří mě zastaví na ulici a vyprávějí mě, že jsem je tenkrát vozil. Byla to noc plná očekávání, protože všichni jsme mysleli a všichni jsme byli připraveni, že němečtí fašisti udeří. Jezdil jsem až do rána. Svítalo, když jsem se vracel, už jsem neměl benzín a bylo těžké benzín sehnat, a už nevím, odkud jsem jel, buď to bylo v Košířích nebo to bylo v Nuslích, té noci jsem sjezdil Prahu křížem krážem, ale pamatuju se na věc, která na mě udělala mohutný dojem. Pamatuju se, jak tenkrát před domy stály většinou ženy jenom, staré báby i mladé, a koukaly k nebi. Koukaly k zamračenému svítajícímu nebi a čekaly, kdy se ozvou motory německých bombarďáků. Motory se neozvaly. Nu a tenkrát, místo aby si oddechly, tenkrát byly zklamány, protože měly tušení, že něco nepěkného a něco nečestného se děje. Vzpomínám si, jak jedna taková pražská bába hrozila pěstí k nebi a jak říkala: ´Ti pacholci nepřijeli, to se určitě nějaká rošťárna někde peče.´ Nu vidíte, hlas lidu, hlas boží, se říká. Ta paní měla pravdu. Pekl se Mnichov. Já nevím, jestli vás to zajímá nebo ne, ale jednu věc bych chtěl zdůraznit. Ta doba a ta noc, to byla svým způsobem nejhezčí noc tohoto národa, protože tenkrát ten národ stál jako jeden muž a jako jedna žena a nebál se."
Nedlouho po Mnichovu Jan Werich odjel do Spojených států, odkud spolu s Jiřím Voskovcem vysílali do okupované vlasti. Z porážky nacistického Německa v roce 1945 se oba upřímně radovali:
