Nejlepší doba pro výuku češtiny je v předškolním věku

Jak nejlépe učit česky děti, žijící trvale v cizině? Kdy začít? Není třeba se bát, že děti budou mít ve škole potíže s jazykem země pobytu? Co dělat, když děti začínají češtinu odmítat? Těmito otázkami se zabývá Anna Paap na svém webu, věnovaném výuce češtiny. Podobné otázky jsme ji kladli i ve studiu Radia Praha.

„Důležité je, aby si rodiče byli vědomi toho, jestli a jak a do jaké míry chtějí češtinu udržet, aby u toho udělali nějaké vědomé rozhodnutí: chceme, aby naše dítě bylo plně bilingvní, aby ovládalo češtinu i písmem. Nebo nám stačí, když se domluví s prarodiči, když bude rozumět. A na základě toho potom postupují. Když opravdu chtějí, aby to dítě bylo plně bilingvní, tak tomu musí věnovat hodně času…“

Tedy začít s dítětem mluvit hned od narození česky?

„Určitě, protože čím více je dítě vystavené češtině, tím spíš si ji osvojí. Když je jeden rodič Čech, jeden cizinec, tak je samozřejmě vhodnější ta metoda, že každý mluví na dítě svým mateřským jazykem. Když jsou oba dva rodiče Češi, tak bych řekla, že je nejvhodnější, když oba dva mluví česky. Protože nejpozději, když jde dítě do školy, tak už je obklopené jenom tím druhým jazykem a čeština má vlastně minimální prostor.“

Když budou oba rodiče mluvit česky, nebude potom dítě do jisté míry diskvalifikováno, když půjde do školy s tím, že přece jen jazyk země pobytu bude znát špatně?

„Určitě bude mít nějakou přechodnou fázi, kde bude s tím druhým jazykem trošku bojovat. Otázka je, co ti jeho rodiče chtějí. Zda aby měl co nejjednodušší přechod do školy, tím pádem se mohou rozhodnout, že jeden na něj bude mluvit třeba německy, jeden česky, nebo jestli chtějí, aby čeština byla i v budoucnu na dobré úrovni. Protože tohle předškolní období je vlastně jediná možnost, jak tu češtinu opravdu dobře upevnit. Děti mají blízký vztah k rodičům, potom už budou více s kamarády právě z té cizí země. Nikdy nebude na češtinu víc času, než před školní docházkou.“

Nejčastější případ asi je, že jeden rodič je Čech, v praxi obvykle maminka, a otec je cizinec. V téhle situaci doporučujete, aby maminka mluvila s dítětem česky a tatínek tím svým jazykem. A jak mají rodiče komunikovat mezi sebou?

„To záleží na nich, samozřejmě. Nejvhodnější je to, v čem se cítí dobře. Protože když budou tlačit na pilu, tak to dítě samozřejmě pozná. Nejlepší pro bilingvní vývoj dítěte je, aby, pokud oba ovládají jazyk jeden druhého, aby mluvili tím jazykem, který je méně zastoupen ve všedním dni toho dítěte. Takže v praxi češtinou. Protože to dítě bude mít angličtiny, němčiny, francouzštiny dost... Pokud ovládají oba aspoň pasivně, což je případ mé vlastní rodiny, tak já se snažím mluvit vždy na děti i na partnera česky. Ale on mě odpovídá vždy německy, protože není schopný aktivně komunikovat česky. No anebo tím jazykem jiným, který oba samozřejmě ovládají tak, aby si spolu mohli povídat. Ale čím víc to dítě uslyší i v interakci češtinu, tím větší má šanci na to, že bude mít širší slovní zásobu, bude to pro něj přirozené.“

A co dělat ještě v komplikovanějším případě, kdy je tam těch národností ještě víc. To znamená, že žijete dejme tomu v Německu, vy jste Češka a dejme tomu byste měla manžela třeba Španěla nebo Itala.

„Já myslím, že už to není o tolik jiné, a naopak se mi zdá, že často je ten vývoj šťastnější, protože ty jazyky mají trošku rovnocennější postavení, ani jeden z rodičů není zároveň nositelem jazyka většinové společnosti. Každý by měl mluvit na dítě svým jazykem, jak jinak.“

Nemůže se stát, že to dítě v tom bude mít trošku zmatek? Nebo že začne mluvit výrazně později, než mluví jiné děti?

„Ano, začne pravděpodobně mluvit později. Není to tak u každého. I u monolingvních dětí některé začne mluvit v roce, a některé ve třech letech. Takže to se nedá úplně odhadnout ani u bilingvních. Ale je pravda, že mám většinou tu zkušenost od rodin, které znám, že to dítě si to musí trošku urovnat v hlavě, takže často začíná mluvit trošku později. Z počátku to děti míchají, ale často míchají i rodiče, to je potom zřejmě problematičtější. Ale to je všechno fáze, kdy si dítě utřiďuje informace a rozhodně by se tím rodiče neměli nechat vyděsit. Když budou pokračovat v tom: já mluvím česky, on mluví francouzsky, třeba, tak to dítě bude schopné si to urovnat. Myslím, že je to jedna z nejdůležitějších věcí, které se snažím předat rodičům, aby se nenechali odradit tím zdánlivým neúspěchem. Protože často je to tak, že to dítě mnoho let odpovídá jenom v cizím jazyce, a rodiče to pak strašně snadno vzdávají. Já to chápu, protože když na mě někdo mluví německy, tak samozřejmě mám přirozený pud také mu odpovídat v němčině. Ale nenechat se odradit tím, že to dítě buď míchá, nebo odpovídá v cizím jazyce. I když na něj budu mluvit aspoň česky, tak bude mít aspoň tu pasivní znalost, a často se to může překlopit po několika letech odpovídání v cizím jazyce zase do češtiny. Děti se hrozně mění a mají fáze odmítání, mají různé fáze, ale vždycky to může dopadnout dobře. A když se to změní, tak aspoň budou mít tu pasivní znalost. Což je myslím velká výhoda.“

Když děti nechtějí mluvit česky

Asi to tak často bývá, že když jsou děti hodně malé, tak česky mluví, protože jsou doma s maminkou. Ale potom začínají chodit do školy, do školky. A tak se ta čeština stále zhoršuje, zhoršuje, oni sami vlastně nechtějí mluvit. Jak se s tím dá bojovat?

„Já bych ani nebojovala. Protože myslím, že hrozně důležitý je pozitivní přístup. Protože když to právě bude nějaký boj: Teď musíš, a přes to nejede vlak…“

No dobře, ale jak se to dá zastavit?

„Děti se odpojují od těch rodičů a napojují se na ty kamarády. To je přirozený proces. Podle mě je důležité se tomu přizpůsobit a hledat cesty pro češtinu. Například přes kamarády. Že budou mít kamarády i v Česku. Tím se vyjde dětem jakoby vstříc, „jo, už nechceš být tolik s rodiči. A co kdybychom jeli společně s kamarády na hory?“ Tam se utvoří parta s českými dětmi například. Samozřejmě, že když bydlí v Austrálii, tak je to trošku obtížnější. Tady my Evropani to takhle máme určitě v pohodě. A samozřejmě snažit se k tomu dítěti hledat cesty, utvářet ten vztah nějak dál, dělat s ním to, co ho baví. Protože i když ty děti tráví víc času s ostatními dětmi, tak pořád jsou pro ně rodiče minimálně do těch deseti, dvanácti let důležitá osoba, ke které vzhlíží, tak dělat s nimi to, co je baví. Takže když se ty děti zajímají o vlaky nebo nevím, třeba něco, co není tak sympatické, třeba o zbraně, nebo tak, tak klidně sáhnout po české knížce se zbraněmi a pídit se po tom, jak se v česku lovilo, jakými zbraněmi. Protože tím si to dítě jednoznačně utvoří k tomu vztah a bude to mít spojené s tím pozitivním. Zatímco když se bude tlačit na pilu a já nevím, třeba jen probírat vyjmenovaná slova třeba, anebo: „Když mi neodpovídáš česky, tak nepůjdeme do kina…“ tak to je fakt cesta do pekel. Určitě jít přes zájem a přes to pozitivní, to je dobrá možnost to podpořit.“

Podle vašich pozorování a zkušeností stačí, když děti přijíždějí třeba na léto do Česka, stačí to k tomu, aby se češtinu buď naučili, nebo aspoň udrželi?

„Je to určitě vždycky velká vzpruha. Protože oni z toho prostředí, kde mluví jenom ta máma, a máma stejně ovládá ten druhý jazyk a ty děti to vědí, tak najednou jsou v prostředí, kde ten jazyk má smysl. Kde ho můžou použít a mění tím věty, mění tím realitu. Ale samozřejmě když celý rok nebudou mluvit česky, ani nebudou poslouchat češtinu, tak podle mě i odmítnou na ten tábor jet. Často slyším od rodičů v zahraničí: Moje dítě nechce, ono má strach. Stydí se mluvit česky, tak nepojede na žádný tábor, kde lidé mluví jenom česky. Takže je to velká vzpruha, ale spoléhat se podle mě na to není produktivní.“

„Když děti nebudou celý rok mluvit česky, ani nebudou poslouchat češtinu, tak podle mě i odmítnou na ten tábor do Česka jet.“

Babičky, které se nedomluví s vnuky

Jak to bývá v kontaktu s prarodiči? Já znám několik případů, kdy jsou čeští prarodiče nešťastní z toho, že se nejsou schopní domluvit se svými vnuky. Nakolik je to podle vašich znalostí častý případ?

„Já myslím, že to není vůbec tak vzácné. Také znám osobně několik případů. Obě dvě strany k sobě musí trošku naproti. Protože ti rodiče, nebo lidé v Česku si často neuvědomují, že to není tak jednoduché. Říkají: „ Jak si to mohla dopustit, že se tvoje dítě s námi nedomluví?“ Ale když žije to dítě obklopeno úplně jiným jazykem a je tam jenom máma, která navíc ten druhý jazyk ovládá taky, nebo jenom ten táta, a navíc se vídají jenom večer, plus partner nerozumí, takže to znamená, že když si spolu povídáme, vyčleňujeme trošku to okolí, takže to opravdu není jednoduché. A naopak prarodiče samozřejmě mají trošku zhoršený přístup k těm dětem. Tak ti rodiče by se měli snažit jim to usnadnit třeba přes nějaké společné komunikační body nebo zážitky. Ale je potřeba, aby ti rodiče byli vnímaní jako někdo, kdo to může změnit. Říct babičkám a dědečkům „jezděte k nám častěji, mluvte častěji s dětmi.“ Navíc, když oni neovládají ten druhý jazyk, tak jsou často pro děti tím zdůvodněním, k čemu se čeština hodí. Ale myslím, že opravdu obě strany si musí jít naproti. To není tak, že ti rodiče by se na to vybodli. To je opravdu spoustu faktorů, které to komplikují.“

„Prarodiče si často neuvědomují, že to není tak jednoduché. Říkají: „Jak si to mohla dopustit, že se tvoje dítě s námi nedomluví?“

Abychom nemluvili jenom obecně, já vím, že máte web, máte tam e-book s různými radami. Jakou radu by stálo za to tady říci pro ty maminky, které se potýkají s tím, že děti chtějí stále méně a méně mluvit česky?

„No tak rad mám spoustu.“

Čím více jich řeknete, tím lépe.

„Aby si s nimi trošku víc hrály. Já vím, že může znít tak divně- „vždyť si hrajeme“. Ale právě tím, čím jsou ty děti větší, tím víc se ten rodinný život smrskává na pokyny: tak si běžte vyčistit zuby,… Rodiče chodí do práce často na plný úvazek, taky toho mají nad hlavu. Ale skoro se z toho společného života vytratí hra. Utváří se dětský svět, do kterého rodiče nemají přístup. Kde děti mají svoje postavičky. Rodiče často k tomu nemají přístup, ani nechtějí, děti sledují nějaké videa na youtube… rodiče to nezajímá, je to otrava. Tak to chce trošku víc propojit ty světy. Ať se rodiče trošku víc zajímají o to, co ty děti zajímá, ať se s nimi podívají na to video, nebo zahrají tu počítačovou hru. Protože když takhle k nim získají přístup, budou se moci s dětmi bavit o tom, co je teď fascinuje, tak myslím, že to bude znamenat velký posun.“

Ještě mě napadá třeba stáhnout tu počítačovou hru v české verzi…

„Když je k dispozici, tak samozřejmě. Nebo stáhnout filmy a sledovat společně v českém jazyce. Když je ta rodina kompletně česká, tak se můžou všichni dívat společně, to je samozřejmě velká výhoda. A zase naopak, vtahovat to dítě i do toho svého světa. Povídat si, co třeba ten dospělý zažil v práci. Není to tak zvykem, ale když se takhle ten dětský a dospělácký svět přiblíží, tak pro ten okamžik, pro tu situaci, kdy dospělý je jediným mluvčím toho jazyka, to znamená velký posun. I třeba povídat si o kamarádech, o příbuzných, víc o té rodině, vyprávět si vzpomínky z dětství. Ty děti strašně fascinuje, když se dozví: Můj dědeček byl řezník na vesnici. Ne, ale opravdu, když se ty světy takhle přiblíží, tak to má velký vliv na vztah a i na ten jazyk.“

Soubor jazykových her na cesty od Anny Paap|foto: Anna Paap

A kromě přiblížení, napadá vás něco dalšího?

„No napadá mě často, to se nestává postupně, to je taková jednorázová záležitost, ale často se to opomíjí, získat pro tu svou myšlenku i to okolí. Protože, bohužel, se stává i to, že partner je proti. Ten partner má strach, že se dítě hůř naučí místní jazyk, nebo mu vadí, že nerozumí, anebo mu vadí, že nerozumí jeho rodiče. Nebo rodičům partnera to vadí. Tak pokusit se je získat co nejdříve na svojí stranu. A vysvětlit jim, proč je to pro toho rodiče tak důležité, ta čeština. Že je to jeho jazyk, jeho emoce, a že zároveň to právě znamená i vztah k vlastní zemi. Protože často se rodiče nechají strhnout, když to není žádné vědomé rozhodnutí, opravdu, on nám nerozumí, tak vždycky, když bude doma, se budeme společně bavit tím cizím jazykem. Je to takové emotivní rozhodnutí. Ale když to není vědomě, takhle tak to nevadí, že to bude jenom pasivně. Ale stejně přitom chtějí, aby vlastně to dítě bylo plně bilingvní, tak to nebude fungovat. Tak aby se snažili získat okolí na svojí stranu, i ty prarodiče získat na svojí stranu: Ale jeho součástí je i ten cizí jazyk, my tu žijeme, on tu má kamarády, a pokusit se dělat trošku osvětu, že často jsou ty mámy docela vzdělané, ale už se to nějak stydí předávat dál. Tak klidně takhle dělat osvětu, aby to okolí tomu bylo nakloněné.“

A teď ještě taková metodická otázka: Stačí, když s tím dítětem jenom mluvíte? Anebo je důležité si pořídit nějaké učebnice? Eventuálně jaké, a jak na to?

„No tak každý další krok, každá ta schopnost v tom jazyce vlastně upevňuje ten jazyk víc. Takže když má jenom receptivní znalost, tak ten jazyk vlastně není tak upevněný. Určitě pro ty rodiče, kteří chtějí mít plně bilingvní děti, je vhodné doporučit, aby učili to dítě číst i psát. Česká škola je samozřejmě možnost, v zahraničí teď vzniká jedna škola za druhou. Rodiče teď často, když neobjeví nějakou školu, tak se rozhodnou, že založí nějaký takový spolek. Není to pro každého. U nás v Mnichově tam taky chodí jenom zlomek dětí. Protože pět dní chodit do německé školy a pak ještě celý den strávit v české škole, to je náročné pro děti i pro rodiče. Protože často mají víkendy jako jediný společný čas. Ale samozřejmě je to možnost, jak u toho zůstat. Opravdu být motivován. Mám zkušenost, že v první, druhé, třetí třídě ta škola je ještě baví, a nemají toho ještě v té jiné škole tak moc. Postupem času je třeba hledat svoje vlastní cesty. Hledat právě přes tu literaturu, co děti baví. Akorát když rodič není pedagogicky vzdělaný, tak to znamená hroznou práci i sám na sobě, a informovat se o tom, jak to dělat, a kudy to zkoušet.“

„Pět dní chodit do německé školy a pak ještě strávit sobotu v české škole, to je náročné pro děti i pro rodiče.“

Když se nezačalo s výukou češtiny od narození, má vůbec smysl začínat později?

„Učit se jazyk je možné kdykoliv, začít s češtinou je možné kdykoliv. To samozřejmě.“

„Začít s češtinou je možné kdykoliv.“

Ale pak už to je jako cizí jazyk, pak už to dítě nebude bilingvní?

„Ono je otázka, co je bilingvní. Dnes se v jazykovědě neklade otázka, zda někde je nebo není bilingvní, ale jak moc je bilingvní. Už je to spíš kontinuum. A tak je to podle mě také dobré vnímat. Samozřejmě děti mají do určitého věku schopnost mít český přízvuk, zvládnout fonetickou stránku jazyka. Do určitého věku, třeba do 6-7 let se ty děti učí trochu jinak. Spíš to nasávají, když mají k tomu přístup. A potom už se učí spíš jako dospělí, racionálně, právě rozkládat jazyk na gramatické jevy a učit se to. Ale určitě to jde. A také často to není až tak extrémní, že úplně s ním mluví jenom cizím jazykem a od pěti začnou česky. Ale často je to tak jako…no, my jim chceme usnadnit ten vstup do školky, tak teď je budeme učit trošku německy, a potom zase: No, my bychom se možná chtěli vrátit, za 5 let, a tak zase dáme větší důraz na češtinu. Takže to vlastně podle mě je takový proces, a vždycky platí, čím víc to dítě bude vystavené češtině, tím líp bude česky umět. A i když se to začne v pozdějším věku, tak pořád to znamená pokrok. Motivace dětí s věkem, myslím, klesá právě proto, že to často odmítají. Nebo je to pro ně jednou z mnoha povinností. Musí udělat domácí úkol doma do němčiny, a taky do češtiny. Zatímco když to mají v dětství, tak to berou jako hru nebo jako přirozenou součást života. Takže určitě je lepší čím dříve, tím lépe. Ale já opravdu i v těch knížkách nebo i v těch materiálech, co mám na internetu, tak se snažím ty rodiče povzbudit, aby to nevzdali. Fakt to člověk úplně má tendenci to vzdát, že to nemá cenu, ale má to cenu. Sice to dítě třeba nebude mít tak dobrou znalost, jako kdyby se začalo dřív, ale bude mít lepší, než když to nebude dělat vůbec.“