Nemá smysl čekat, až se klášter opraví, důležité je v nich něco dělat

Monasterio de Broumov, foto: Anton Kajmakov

Jsou tady stovky let. Za jejich zdmi se odehrávaly tisíce lidských osudů. Kláštery byly ve středověku středisky vzdělanosti. V posledních desetiletích stojí před novou výzvou. Jak se stále více otevírat světu? A kde vzít peníze na údržbu komplexů několik století starých budov? Vydáme se do kláštera v Bromově, kde je kopie turínského plátna i středověké skriptorium.

Broumovský klášter, foto: Anton Kajmakov
Tento problém řeší i v Broumově, v klášteře, který má 300 místností, a najdete ho na severu u polských hranic. Vydejme se tedy na cestu za historií, současností i budoucností českých klášterů.

Nejvíc klášterů vznikalo ve středověku. Do jejich života výrazně zasáhl Josef II. Panovník, který roku 1781 vydal Toleranční patent, a ukončil tak pronásledování evangelíků v Rakousku. Jeho reformy však tvrdě dopadly na kláštery. Mnohé z nich totiž považoval za neužitečné. Jak uvedl historik Jaroslav Šebek, zrušil přes 700 klášterů.

"Byly rušeny především ty kláštery, které z pohledu Josefa II. byly neefektivní. Byly to vesměs kláštery, které se koncentrovaly na duchovní život, takže z tohoto hlediska neprodukovaly ekonomický efekt. Zvláště řeholnice se pak mohly rozhodnout, jestli chtějí pokračovat v nějaké podobě zasvěceného života, nebo odejdou do sekulární sféry. Obecně se osvícenství snažilo o to, aby došlo k osvobození člověka od řádů, které je nějakým způsobem svazovaly. Nakonec se vyzývalo k tomu, aby jeptišky začaly žít ten "plnohodnotný" život ve společnosti."

Broumovský klášter, foto: Anton Kajmakov
V Čechách byly dokonce zakázány poutě na místa spjatá s českou historií, jako je Stará Boleslav, Hostýn či Svatá Hora. Největší vzbouření však vyvolalo nařízení o pohřbech. Každá farnost měla mít jedinou obecní rakev, ve které se měl nebožtík donést na hřbitov, a do hrobu uložit v plátně. Císař nakonec rozmrzen tím, jak je lid málo osvícen, nařízení odvolal.

19. století pak přineslo, i jako reakci na josefínskou reformu, razantní rozvoj ženských řeholí. Nejednalo se však už o staré typy klášterů, ale vznikaly například řeholní domy, které se věnovaly vzdělávání a sociální péči.

Po válce byli do Broumova pozváni Čechoameričané z Chicaga

Jak dodala Dana Černotová z broumovského kláštera, po druhé světové válce se zdálo, že se do kláštera opět vrací život.

Dana Černotová, foto: Anton Kajmakov
"Po druhé světové válce, protože byli němečtí benediktýni odsunuti, a nebyla komunita, která by tu mohla sídlit, tak byli pozváni z Chicaga Čechoameričani. Působili tu asi dva roky. Když se v únoru 1948 změnily poměry, tak byli nuceni zase odejít zpátky do Ameriky. Pak zůstal klášter krátce opuštěn, ale v roce 1950, když byla akce K, tak sem byli jako do internačního tábora shromážděni řeholníci různých řádů z České republiky. Od roku 1951 je vystřídaly řeholnice. Říká se, že tu řádových sester bylo vězněno až 600. V klášteře, který byl původně postaven pro 50 či 60 mnichů."

V době komunismu byla většina klášterů využitá pro zcela neduchovní, a mnohé i pro zcela nekulturní věci. Z kláštera v Teplé se stala vojenská kasárna, stejně tak v Broumově, z některých se staly sklady, z jiných školy či sloužily jako sociální zařízení, dodává historik Jaroslav Šebek.

"Z kláštera v Želivě byla psychiatrická léčebna, z kláštera na Velehradě byl ústav pro handicapované děti. Některé řeholnice tu mohly pokračovat v sociální péči, protože nikdo z jiných zaměstnanců sociálních služeb neměl o tuto práci zájem. Ale v 70. a 80. letech i tato práce pomalu končí. Postupně se komunistický režim snažil jejich počet snižovat, a nahrazovat je civilním zdravotním personálem. Co je zajímavé, řeholní společenství mohla během pražského jara nabírat i nové členky, ale u řeholníků toto nikdy nenastalo. Řeholníci během celé existence komunistického režimu, od přepadení klášterů v roce 1950, nesměli ani vystupovat v řeholních oděvech, což se mění až na konci 80. let."

Broumovský klášter, foto: Anton Kajmakov
Přišel rok 1989, mnohé kláštery se vrátily řádům. O komplexy budov se však někde starají třeba jen čtyři mniši.

"To je problém, který se zatím nevyřešil dodnes. Je evidentní, že existuje krize povolání k duchovnímu životu v celé západní Evropě. U nás je to ještě znásobeno tou postkomunistickou zkušeností, takže v tomto směru je velice obtížné obnovovat přerušenou kontinuitu řeholního života. Ale myslím si, že v některých případech se to daří."

Zúčastnil jste se někdy pobytu v klášteře?

"V klášterech jsem žil pouze, když jsem tu přednášel, a poznal je tak jenom letmo. Ale mám dobrou zkušenost z klášterů v Německu, v Bavorsku a Porýní, kde jsem tu komunitu poznal trošku víc do hloubky. A viděl jsem, že to může člověku velice pomoci, aby se zrekreoval po psychické stránce, protože doba, kterou žijeme, je velice hektická. Myslím, že ten klášterní řád, který je velice přísný, a vyžaduje pravidla, která se musí dodržovat, vede člověka k tomu, že se vnitřně zklidní."

Jednou z možností, jak život v klášterech oživit, je otevřít ho lidem, říká historik Jaroslav Šebek.

Jaroslav Šebek, foto: Jakub Wojtovič, ČRo
"To je rozhodně cesta, kterou bych schvaloval. Kláštery nabízí i možnost ubytování v lukrativních turistických destinacích, připomněl bych třeba Králíky. A to je přesně to, kde se může klášter znovu vrátit k původnímu ekonomickému významu, protože těch řeholníků je malé množství, a musí více využívat civilních zaměstnanců. A to je příležitost k tomu, jak ekonomicky prospět regionu, ve kterém se klášter nachází. Mnohé kláštery, jako třeba Broumov se nachází v bývalých Sudetech. Tam může klášter opravdu oživit krajinu jak kulturně, tak ekonomicky, a prospět rozvoji celého regionu."

Jak vidíte budoucnost klášterů, hlavně z hlediska duchovní stránky?

"Současná doba nějak podvědomě touží po tom hledat nějaké duchovní zakotvení, duchovní zklidnění, což zákonitě vůbec neznamená, že to je příklon k nějaké institucionální podobě církve, k duchovnímu povolání. Ale nabízí se prostor k tomu, aby se kláštery staly místem dialogu mezi lidmi, kteří se hlásí k víře, i k těm, kteří se prohlašují za ateisty, ale mohou nějakým způsobem cestu k duchovním hodnotám hledat. Myslím, že kláštery mohou fungovat v tomto směru jako prostory dialogu i do budoucnosti."

Lákadlem pro turisty se v Broumově stává středověké skriptorium

Jeden z klášterů, který se otevřel veřejnosti, je například klášter v Broumově. Mniši v klášteře nejsou, zato tady najdete zajímavé exponáty jako například kopii turínského plátna. Je tu i jediné skriptorium v Česku. Můžete si tu, podobně jako ve středověku, zkusit psát husím brkem nebo míchat barvy. A jak se přesvědčíte, napsat něco brkem, není vůbec jednoduché. Do skriptoria nás pozvala Martina Junková.

"Skriptorium je tu asi dva roky, a to díky podpoře Státního fondu životního prostředí. Skriptorium kdysi sloužilo jako středověká písárna, kde mniši opisovali texty a knihy. V Broumově skriptorium nebylo, i když se tady našly dva či tři pulpity. To jsou stolečky, u kterých se opisují knihy. Domníváme se, že sloužily k opisování zpěvníků pro broumovské kostely. V našem skriptoriu máme nejenom středověkou písárnu, ale i dvě další profese, které ve středověku byly. A to iluminátor a knihvazač. Máme tu i pergameníka, a přelomový vynález knihtisk. Chodí sem většinou školní kolektivy. Kreslí pomocí husích brků. Máme to tady zaměřené buď na herbář, nebo na bestiář. Děti si tu taky můžou zkusit napsat své jméno jako třeba v roce 1740."

Martina Junková, foto: Anton Kajmakov
Stolečky ve zdejším skriptoriu vypadají velmi staře. Je to napodobenina?

"Ano, to je schválně. Mají vypadat jako replika."

Profesi středověkého písaře jsem si na místě vyzkoušela, a myslím, že by se mnou příliš spokojeni nebyli. "To se vypiluje," uklidňovala mě Martina Junková.

Do skriptoria může přijít najednou maximálně 30 dětí. "Máme tu deset oboustranných pulpitů. Většinou třídu rozdělíme. Jedna má program ve skriptoriu, a druhá u knihtisku. Chodí sem děti mateřské školy, až po střední."

Jak vznikl nápad vytvořit v broumovském klášteře skriptorium?

"To byl nápad mé bývalé kolegyně Jitky Klímové. Skriptorium je založené na herbáři, na floře Broumovska."

Barvy tu vyrábějí jako středověcí alchymisté

Abyste napsali třeba jedno písmeno, musíte brk i několikrát namočit v inkoustu. Ale tím to nekončí. Na řadu přichází iluminace. Jak předvedla Martina Junková, v Broumově si míchají i vlastní barvy.

Foto: kateřina Ostradecká, Skriptorium kláštera Broumov
"Barvy děláme podle středověkých postupů, přesně tak, jak to míchali mniši. Používáme přírodní materiály. Mícháme tu barvy z hlíny, nebo vaříme rostliny, děláme vodové barvy. Do těch už si ale pigmenty kupujeme. Základem pro vodové barvy je arabská guma (pryskyřice), kterou rozdrtíme na prášek. Ve spojení s vodou se udělá hmota, do ní se přidá pigment, a vznikne vodová barva. Děláme i temperové barvy. Základem je vajíčko, ocet, voda a pigment. Rostliny si tu na barvy pěstujeme, sbíráme, sušíme. Hlínu máme taky svoji."

Jak dlouho trvá vyrobit barvu?

"Základní vodová asi pět minut, když už máme připravenou rozdrcenou arabskou gumu."

Opravdu to není složité, stačí k tomu přísady, miska a vše třecí paličkou pořádně rozetřít. Zelený pigment vypadal při přípravě trošku jako japonský zelený čaj, a barva byla hodně tekoucí. A jak dlouho vydrží?

"My jsme zkoušeli trvanlivost barvy. Mniši nejdřív museli vychytat ty podíly, aby barva byla nejenom kvalitní, a dlouho vydržela na pergamenu nebo papíru, ale také, aby ji mohli následně znovu použít. Vodové barvy vydrží asi půl roku, a tempera z vajíčka nám vydržela v lednici týden." V Broumově si návštěvníci mohou vyrobit i papír nebo se podívat, jak se vyrábí pergamen.

Turínské plátno se skrývalo za dvířky nad kaplí

Broumovský klášter, který vznikl na začátku 13. století, je otevřený turistům. Ty sem láká i kopie turínského plátna z roku 1651, uvedla Dana Černotová.

"Nad kapli je zlatý věnec s modrou stuhou, na které je latinsky napsáno 'svatá látka'. A za tímto věncem bylo až do roku 1999 schována v dřevěné skříňce kopie turínského plátna. Už ten název na věnci napovídá, že tam něco je."

Replika Turínského plátna, foto: Anton Kajmakov
Kdo se podívá pozorně, zjistí, že stejná skříňka je i na protější straně kostela.

"Tam je stejná skříň, jako ta, ve které bylo uloženo turínské plátno. Je to také relikviář, ale zatím nebyla nic vyňato. Někdo říká, že tam je vlas Panny Marie, ale s největší pravděpodobností je to relikviář svatého kříže."

Kopie turínského plátna, kterou klášteru daroval pražský arcibiskup Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka, je vystavená v klášterní jídelně.

"Jídelnu využíváme pro vystavení vzácných rouch a kopie turínského plátna. Je to plátno, do kterého byl po sejmutí z kříže zabalen Ježíš Kristus. Originál, jak už název napovídá, je uložený v Turíně. Existuje více kopií plátna, v Evropě jich je kolem čtyřiceti. Naše je jediná ve střední Evropě. Další pak jsou v Itálii, ve Španělsku nebo v Belgii. Když se na plátno pořádně zadíváte, tak vidíte přední stranu lidského těla, obličej, ramena, nohy. Na nich rány po hřebech. Na hrudi pak vidíte ránu po kopí, na hlavě i obtisk trnové koruny. Že je to kopie, napovídá nápis, který je uprostřed plátna. Latinsky je zde napsáno 'vytaženo z originálu'. Kopie se vyráběly tak, že k originálnímu plátnu byly přikládány, aby převzaly jeho magické schopnosti, a později tam byl obrys těla dokreslen. Říká se, že i tyto kopie by měly mít léčivé účinky."

"Součástí každé jídelny, neboli refektáře je balkonek. Tam vždycky sedával při jídle jeden z bratří, a ostatním předčítal. Benediktýni zachovávají ticho. Mohou ho porušit při zvláštních příležitostech, když mají třeba návštěvu. Jinak je ticho, a poslouchají předčítání jednoho z bratří, který většinou čte historické, filozofické nebo náboženské spisy."

V jídelně byl stůl pro takových 50 nebo 60 lidí?

Foto: Anton Kajmakov
"Ano, ale nám se z původního vybavení zachovaly jen tři stoly. Bylo jich tu šest nebo sedm, a kolem nich seděli bratři. Stoly jsou neuvěřitelně těžké. Je potřeba minimálně šest chlapů, aby jeden stůl unesli."

Poklady možná skrývá i klášterní knihovna. Chystá se její katalogizace, takže se možná objeví zajímavé tisky.

"Celkem tu bylo na 70 tisíc knih. Ale velká většina po druhé světové válce, a zejména pak v době komunismu, zmizela. Nám tu zůstalo asi 17 tisíc knih. Ty nejvzácnější kusy byly odvezeny do vědecké knihovny do Prahy nebo do Hradce Králové. Některé vzácné prvotisky a rukopisy se ztratily. Část knih byla také naházena na nákladní automobily, a odvezena ke spálení. My jsme se zapojili do projektu katalogizace celé naší knihovny. Naší nejstarší knihou je výklad sv. Tomáše Akvinského z roku 1475. Kolik váží nevím, ale můžete si potěžkat Starý zákon, psaný v několika jazycích. Jedna část má dvacet kilogramů."

Jak dodala Dana Černotová, ve zdech tohoto kláštera byla uchovávána i Ďáblova bible, známý Kodex Gigas. V Broumově se vyskytoval vůbec nejdéle na území Čech. Byl tu asi 170 let.

V klášterní škole v Broumově se učil i první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic

I v Broumově byla součástí kláštera škola. Učilo se tu až do roku 1938. A studovaly tu zajímavé osobnosti, připomněl Jan Školník, zakladatel Agentury pro rozvoj Broumovska.

Arnošt z Pardubic, první pražský arcibiskup, foto: Packare, Wikimedia CC0 1.0
"Například Arnošt z Pardubic, první pražský arcibiskup. Jeho příběh mi přijde pro Broumov velmi důležitý. Jako dítě žil v Kladsku, později šel studovat k benediktýnům do Broumova. A protože v Čechách ještě nebyla univerzita, pokračoval ve Francii. Tam studoval práva, a seznámil se s Karlem IV. Karel pak posílá Arnošta s žádostí do Vatikánu, aby bylo zřízeno pražské arcibiskupství. Arnošt jako dobrý diplomat uspěje, a stává se prvním pražským arcibiskupem, korunuje Karla IV. českým králem. Pak pro něj připravuje založení univerzity, a stal se jejím prvním ředitelem. Já si představuju, že když v roce 1348 oslavovali založení univerzity, seděli někde u medoviny. A Karel říká: Arnošte, já jsem dostal žádost od benediktýnů z Broumova. Oni by chtěli rozsáhlá městská práva, ale to se snad zbláznili. To má jenom Hradec nebo Klodzko, naše královská města. A Arnošt na to říká: hele, já tam studoval, já je znám, těm to dej. Díky téhle přímluvě možná Broumov v roce 1348 získal relativně rozsáhlá městská práva. A pak tu studovala spousta dalších známých lidí. Například Bohuslav Balbín, a z té poslední doby třeba první československý ministr financí Alois Rašín."

Původně Jan Školník o klášteru vůbec neuvažoval. Všechno začalo tím, že hledal místo pro pořádání veřejných akcí. A protože klášter ve městě opravdu nejde přehlédnout, zeptal se, jestli by nemohl akci zorganizovat tam. Nakonec dostal nabídku, jestli by nechtěl vymyslet pro klášter další program. Podmínky tu nebyly nejlepší, na mnoha místech nebyla elektřina, netekla voda. Ale lidé začali chodit, a agentura díky tomu získala dotaci na částečnou rekonstrukci kláštera. Dnes nabízí Agentura pro rozvoj Broumovska v klášteře celou řadu akcí.

 Jan Školník, foto: Anton Kajmakov
"V rámci Centra umění provozujeme Galerii současného umění v klášterní zahradě, která každoročně přivítá tři současné tvůrce, kteří měli možnost prezentovat svoje díla po Evropě. Máme Literární domek, kde probíhají rezidenční pobyty literárních tvůrců, máme nahrávací studio. Pořádáme mezinárodní klavírní soutěž. Druhou oblastí je centrum vzdělávání, Maiwaldova akademie. Je pojmenovaná po posledním řediteli klášterního gymnázia v Broumově. Papa Vinci, jak se mu říkalo, byl oblíbený pedagog, a zároveň benediktínský mnich, vystudovaný botanik. V poslední době realizujeme v klášteře i meditační semináře. V červnu se chystáme otevřít restauraci, půjčujeme kola. Součástí je i sociální podnikání."

Takže toto je cesta, jak ty obrovské budovy kláštera zachránit?

"Na úplném začátku jsme si nepředstavovali, že bychom mohli ten klášter obnovit. Jen jsme tu chtěli něco dělat. To, že se povedla částečná oprava, je dobře, a musím říct, že ani do budoucna to bez veřejné podpory nebude možné, zvláště u národní kulturní památky takového rozměru. Ale myslíme si, že pro ten objekt je daleko důležitější, pokud žije. Nemá smysl čekat na to, až se něco opraví, abychom tam mohli začít něco dělat. Lepší je jít obráceně."

Jsou už broumovští srostlí s klášterem?

"Klášter roli, kterou hraje dnes, nikdy úplně nehrál. Nebyl veřejným prostorem, byl z velké části klauzurní, pro veřejnost nepřístupný. Mluvil jsem se spoustou pamětníků, kteří jako děti přelézali bránu klášterní zahrady, a jeptišky jim daly něco dobrého k snědku. Dneska je klášter otevřený každý den, takže ten vztah teprve vzniká. Pro spoustu lidí se ty prostory teprve odtajňují. Po rekonstrukci byla až neuvěřitelná vlna zájmu. Během dvou dnů přišlo na 5 tisíc lidí. Spousta místních evidentně klášter zná, ale nechodila do něj. Ze zahrady si ukazovali, kde kdo bydlí, nabízely se jim neznámé pohledy. Snažíme se o to, abychom byli otevření pro místní veřejnost, a myslím, že pro ten objekt a jeho budoucnost je to důležité," uvedl Jan Školník z Agentury pro rozvoj Broumovska.