Československo od února 1948 do listopadu 1989 opustily statisíce občanů
Konfederace politických vězňů České republiky udělila začátkem května na pražském Žofíně městům Vídeň, Traiskirchen, Norimberk a Curych pamětní medaile jako poděkování za to, že v letech 1948 až 1989 přijímala české uprchlíky. Nejen této události, ale také dvěma největším emigračním vlnám, které směřovaly z Československa, se věnuje v následující rubrice Eva Petržílková.
"Rakousko mělo štěstí, že v krátké době po druhé světové válce opět nabylo své suverenity a svobody, že zůstalo ušetřeno komunistického režimu. Přijali jsme z vaší vlasti na 165.000 lidí. Nabídli jsme pomoc i signatářům Charty 77. Mezi nejznámější vídeňské exulanty patří spisovatel Pavel Kohout a herec Pavel Landovský."
Řekl při převzetí ocenění pan Wendelin Wanka - zástupce Vídně, která poskytla uprchlíkům v době totalitního režimu v Československu ubytování i finanční pomoc. Do roku 1989 emigrovalo na západ statisíce lidí. A to ve dvou velkých vlnách: po komunistickém puči v roce 1948 a v období po srpnových událostech v roce 1968. Podle předsedy Konfederace politických vězňů Stanislava Drobného se jednalo o nejmasovější projevy nesouhlasu s komunistickým režimem: V zahraničí, především v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Kanadě a Spojených státech se snažili exulanti vytvořit protikomunistické zázemí. Kromě střešní organizace - Rady svobodného Československa vznikla řada zájmových organizací československého exilu - např. Ústředí Československého sokolstva a Československá společnost pro vědy. Začaly vysílat rozhlasové stanice Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, byl založen spolek politických vězňů "231": Jak pan Stanislav Drobný připomněl, kromě manželů Škvoreckých opustila v první exilové vlně tehdejší Československo řada dalších významných osobností - mezi nimi byli Ferdinand Peroutka, Pavel Tigrid, filosof Erazim Kohák, dirigent Rafael Kubelík či klavírista Rudolf Firkušný. Patřil k nim i novinář Zdeněk Šedivý... Po třech letech v Luxembourgu byl Zdeněk Šedivý pozván do Mnichova, aby pomohl organizovat československé vysílání stanice Svobodná Evropa. V roce 1956 odešel do Spojených států, kde nejdříve působil v Krajanských listech a poté 30 let v rozhlasové stanici Hlas Ameriky, kde byl posledních několik let také ředitelem československého vysílání... Tolik o svém odchodu do zahraničí pan Zdeněk Šedivý - jeden z těch, kteří odešli v tzv. první exilové vlně. Mnozí z nich odcházeli s iluzí, která se opírala o zkušenost z 1. a 2. světové války, že v zahraničí bude vytvořen III. odboj a že vývoj v Československu bude zvrácen. Jejich začátky v exilu ale byly mnohdy velmi obtížné. Během jednoho až dvou let se však zařadili do života západní civilizace, stali se mnohdy špičkovými odborníky ve svých profesích a dodnes dělají dobré jméno své vlasti.
