Čekání na kočkopsa
Byly to letos výjimečné volby, protože s vládou, která z nich vzejde, a pokud nedojde k nějakému zádrhelu, by mělo Česko vstoupit do Evropské unie. Půjde o historický krok. Poprvé od vzniku Československa v roce 1918 by se Češi měli zcela dobrovolně vzdát velké části své státní suverenity. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, právě v těchto volbách se ocitla většina českých voličů před naprosto absurdní situací.
Všechny průzkumy už řadu týdnů ukazovaly, že ve volbách zvítězí buď Klausova ODS nebo Špidlova sociální demokracie a o třetí místo, že svede souboj koalice lidovců a unionistů s komunisty. Jenže politici předložili voličům skutečný rébus. Pravicový a konzervativní volič musel počítat s tím, že hlasem pro občanské demokraty dává třeba nepřímo svůj hlas také sociálním demokratům. Také pravicový a liberální volič, který volil koalici, musel počítat s tím, že zároveň dává přímo hlas středolevým lidovcům s neliberálními názory a nepřímo možná rovněž socialistům. Stejné dilema v jiném gardu ovšem řešili i voliči sociálních demokratů. Také oni šli k volebním urnám s vědomím, že dají hlasy konzervativní nebo liberální pravici, potažmo klerikálům, jak někteří z nich občas titulují lidovce. Za této situace ovšem pro dost voličů zřejmě nemělo moc velkou cenu volit podle programů, které jednotlivé strany předkládají. Bylo zcela jasné, že po volbách budou muset strany jakékoliv vládní koalice hodně, ale hodně slevit, z toho, na co lákaly voliče, a že slevovat bude nutné právě v těch bodech programu, které strany v předvolebním období nejvíce vyzdvihovaly a kterými se od sebe nejvíce odlišovaly.
Není žádným tajemstvím, že vytváření programové blízkých vlád znemožňuje volební systém, který má tendenci vytvářet už potřetí za sebou stále poměrnější výsledky. Vítěz voleb prostě nemá dostatek sil, aby sestavil vládu pravého nebo levého středu. Výsledkem jsou menšinové kabinety nebo pravolevé slepence na způsob kočkopsa. Tento stav nevytváří žádoucí konkurenci a bere politickému systému dynamiku. Ve svých důsledcích pak vede k apatickému přístupu k politice, protože vítěz voleb nemusí být vítězem voleb a poražený zase může v povolebních jednáních dosáhnout mnohem lepšího zastoupení ve vládě, než by odpovídalo jeho politické váze a volebnímu výsledku. Volič nemá v podstatě možnost podpořit svým hlasem jedny a současně potrestat druhé. Když se tento stav pokusily před dvěma roky změnit obě největší strany a vypracovaly návrh nového volebního zákona, rozpoutaly proti němu všechny ostatní politické strany za podpory prezidenta Havla, vlivných intelektuálů a prakticky všech médií nevídanou kampaň. Ústavní soud pak klíčové prvky zákona zrušil. Paradoxní je, že všichni ti, kdo se dnes děsí ideové promiskuity v důsledku očekávaných pravolevých vládních slepenců, sami pomáhali tento stav připravit.
