Současné české osídlení na Volyni
Minulý týden jsme si připomínali počátky českého osídlení na Ukrajině. Rok 2003 bude pro Volyňské Čechy dvojím výročím: uplyne 140 let od založení první české vesnice Luthardovky a zároveň 60 let od vypálení Českého Malína nacisty. Výročí vzniku i zmaru současně. V minulém pořadu jsme také procházeli expozicí o historii českého osídlení. V dubenském zámku ji k tomuto výročí vytvořili ti, kteří se dodnes hlásí ke svým českým kořenům. Předměty denní potřeby ze začátku 20. století doplňují kuriozity:
"To je koule," vysvětluje Marie Suldaťjuková, " která přiletěla sem k nám. Z Čech. A je na ní napsáno, odkud je. To byl balón plněný heliem. V roce 1951 přiletěl do Dubna, my jsme ho schovali, až přišel jeho čas." Paní Ponomarenková probírá nesčetné stužky na splasklém balónu: "Se Sovětským časem na věčné časy! Jsme pro mír, bráníme svět míru!" Obec Klučenice, Bránice... Klisinec... je jich tu hodně... Cesta míru - jeden směr... obec Podolí... To je pro naši světnici v muzeu moc příjemný dárek."
Krajané vytvářejí obraz dávného domova z toho, co zkrátka mají k dispozici. Že náhoda vybírá často kuriózním způsobem, je samozřejmé. Tak také může být jediným pojítkem s českou kulturou třeba dětská básnička Skákal pes přes oves, kterou se ředitel muzea Smolin naučil jako pětiletý v olomoucké školce a která je dnes to jediné, co si v češtině pamatuje.
Minulost je slavná, Češi byli v 19. století nositeli pokroku na Ukrajině. Z Čech si přinesli vyspělé zemědělství, pracovitost, schopnost společně se bavit. Současnost - to už je velmi útržkovitý vztah k vlasti svých prarodičů. Zcela základní roli pro udržení českého povědomí, pro vztah k češství, představuje jazyk, o tom není třeba diskutovat. Udržovat češtinu patřilo k úkolům českých krajanských časopisů. Jak je to dnes? Mají dnes dubenští svůj časopis?
"Nemáme svůj český, ale spolupracujeme s místními novináři. Máme rubriku ke 140. Výročí přesídlení Čechů na Volyň. Jednou měsíčně mi tam dávají materiály,"
říká Marie Suldaťjuková. České časopisy vydávané pro Čechy na Volyni si už na začátku 20. století stěžovaly na úpadek českého ducha. Kritizovaly kolonisty za malý zájem o čtení českých knih a za to, že češství se jim omezuje na tancovačky třikrát do roka a pití piva. Kolonisté druhé generace se nemají dost zájem o výuku češtiny. Co by asi psaly dnes? Asimilace neodvratně pokračuje. Po válce v roce 1947 z odhadovaného počtu 50 tisíc Čechů reemigrovalo 33 tisíc zpátky do Čech. Jak to tu potom vypadalo?
"Vypadalo to tu obyčejně, protože na ta místa, do těch českých bytů se nastěhovali Slováci ze Slovenska. Ovšem byl to trochu jiný národ. Zase teď se Slováci odstěhovali na Slovensko."
Tak teď je tam prázdno? ptám se Marie Suldaťjukové.
"Není. Zase ne. Někdo to prodal, někdo to nechal dětem..."
Paní Věra Pochalčuková žije v jiném důležitém centru krajanského života - ve Zdolbunově. Na místní škole se česky učilo, ale po roce 1947 čeština z rozvrhu mizí.
"Těm lidem, kteří se učili v té škole, je 80 let. Třicátá léta, to asi tak byla česká škola. Ono se jí tak i říká: česká škola."
A jako co to dnes slouží?
"Byla to ruská škola, a dnes je to ukrajinské gymnázium. Vyučuje se tam angličtina, polština, měla být i čeština, ale že učitele češtiny nenašli, je tam zatím jen polština a angličtina."
"Jako dítě jsem přijela ve čtyřicátým sedmým roce, že jo, bylo mně 12 let. Tatínek byl Ukrajinec, maminka byla Češka. A maminka tady zemřela. A moje sestra s dcerou i se synem odjela teď do Čech."
Asimilaci se Češi na Ukrajině, jako i jinde, brání i sdružováním. Jaroslava Kostašová vypráví o vzniku Stromovky:
"Naše společnost vznikla v roce 1991, nazvali jsme ji Stromovka." Antonina Ponomarenková doplňuje: "V Praze je moc hezký park, jmenuje se Stromovka. Tak my jsme ty stromy, co tady rostou na Ukrajině, a pořád pamatujeme na tu Stromovku z Prahy. Tak jak naši předkové, kteří přišli z okolí Prahy, pamatovali na vlast."
"Bohužel těch stromů zůstalo tady málo, těch starých stromů, no jak jsou staří naši členové?, obrací se Kostašová na Ponomarenkovou. "Sirotkinová je dvanáctý ročník, ta bude nejstarší. A nejmladšímu je šest let!"
Jaká jsou vůbec pravidla členství?
"Někdo z rodiny musí mít český původ. Musí pocházet z české rodiny.
A co je to, paní Kostašová, česká rodina?
"Česká rodina, jak já to chápu, to je česká řeč v rodině, česká kuchyně, české tradice, česká kultura, něco, co se liší od ukrajinské. Samozřejmě k asimilaci už došlo, ale já myslím, že kdo chce na Ukrajině zůstat Čechem, ten zůstane!"
Máte za člena někoho, kdo svým původem nemá s Čechami společného nic, ale přijali jste ho kvůli zájmu o českou kulturu?
"Ano, jsou takoví. Jsou takoví, kteří mají zájem o český jazyk a kulturu. Čeština a ukrajinština mají hodně společného, jsou to slovanské jazyky a dá se rozumět, takže ano, jsou takoví."
Jedním z nezastíraných důvodů existence Stromovky je ovšem také snaha pomáhat při přesídlení do České republiky. Stromovka vznikla v roce 1991, v době, kdy se rýsovaly vstřícné kroky Československé vlády. Tehdy byli ovšem přesídleni krajané více postižení černobylskou havárií, a dubenským se tato pomoc vyhnula, přestože i tady se záření dodnes zle podepisuje na zdraví krajanů. Jen někteří odjeli v devadesátých letech k příbuzným, jako například sestra Věry Pochalčukové. "Jsme jako stromy, ale moc nás už nezbývá," říká Antonina Ponomarenková.
"Těžko říct. Kdyby mohli mít mladí víc styků s vlastí, a třeba děvčata by se mohla provdávat sem nebo do Čech, tak by se to ještě zachránilo. Jinak... Je to těžké. Už není tolik poločeských rodin, aby se mládež ženila a vdávala navzájem. Ale maminky Češky se drží českého jazyka, českých zvyků... ovšem člověk se musí nechat ovlivňovat prostředím, ve kterém žije, jinak to nejde."
A myslíte, že by mladí Češi a Češky měli důvod sem přicházet?
"Ale oni nepřijdou. Víte u nás to je... no vždyť to vidíte sám! Oni sem nepřijdou..."
