Těžké nalézání společné řeči
Někteří analytici mohou konstatovat, že Ústavní soud v krátké době dvakrát vrazil klín do vládní koalice. Minulý týden, jak známo, vyhověl senátorům někdejší čtyřkoalice a zpochybnil regulaci nájemného. Tuto středu pro změnu zrušil rovněž z iniciativy senátorů KDU-ČSL a Unie svobody některé pasáže církevního zákona. Něco takového Česko ještě nezažilo: u soudu proti sobě zasedly dvě části téže vlády, které rozděluje pohled na vztah církve a státu. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, v tomto případě může mít verdikt Ústavního soudu ještě nepříjemné pokračování v Parlamentu.
Podřízenost církve státu prosadil už císař Josef II.. V Rakousku-Uhersku mohly například probíhat volby církevních hodnostářů jen se souhlasem státu. Teprve Listina základních práv a svobod, přijatá v roce 1991, církve od státního dohledu osvobodila. Ostrý spor mezi poslanci a především katolickou církví se ale už tehdy rozpoutal o výklad ustanovení, že církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti nezávisle na státních orgánech. Církve si příslušný článek vyložily tak, že všechny organizace, které si zřídí, budou podléhat výhradně kanonickému právu a nebudou se muset podřizovat státnímu právu.
Poslanci naopak uváděli, že ve státě, jehož ústředním principem je suverenita lidu, se příslušné ustanovení Listiny může vztahovat pouze na vnitřní chod církve. Ta si může volit své představené podle libosti, stejně tak si může dle libosti zřizovat třeba řeholní řády. Jakmile ale církve založí organizaci, která vstupuje do právních vztahů navenek, třeba charitu, pak se tato organizace musí řídit právním řádem jako každá jiná. Pokud by se církví založené organizace měly řídit výhradně kanonickým právem a nemusely by se podřizovat státnímu právu, mohla by si církev podle tohoto výkladu například zřídit svoji armádu. A to je samozřejmě nesmysl.
Také církevní zákon, který vstoupil v platnost loni, vycházel přirozeně z principu, že v právním státě nemůže existovat dvojí právo. Původně měl uvolnit prostor pro pluralitu vyznání při působení církví ve školství, zdravotnictví, armádě a vězeňství. S ohledem na evropské tradice si ale zákon zároveň kladl za cíl ochránit společnost před nevhodným působením pseudonáboženských organizací a různých sekt. Jinými slovy, v Evropě - na rozdíl třeba od Spojených států - se stát snaží poskytnout občanům jisté garance, že ty organizace, které se deklarují jako církve, jimi skutečně jsou, a nezneužívají statutu církve nebo náboženství k zakrytí jiných, někdy dosti nekalých úmyslů.
Proti takovému záměru církevního zákona by asi tradiční české církve nic nenamítaly. Pěkně je ale napružilo hodně pochybné ustanovení, které zakazovalo používat zisk z výdělečné činnosti k čemukoli jinému než k naplnění cílů činnosti církve. V zákoně se tento článek ocitl zřejmě kvůli obavám z ekonomických praktik různých sekt. V podstatě by ovšem jeho naplnění znamenalo, že by církve vlastně nemohly vůbec podnikat. Jaké by to ale bylo třeba vlastnictví lesa, kdyby církev nemohla zisk z lesa použít například na investice do pily? Nebo ještě větší nesmysl. Výnosy z pronájmu nemovitosti by fakticky nebylo možné využít k její rekonstrukci. Jako logický lze proto pochopit verdikt Ústavního soudu, který ve středu ustanovení o zisku v církevním zákoně zrušil.
Silné rozpaky ovšem vyvolává jiné rozhodnutí soudu, podle kterého stát nesmí omezovat církve ve způsobu, jakým ze svých institucí dělají právnické osoby. To se dá skutečně interpretovat tak, že Ústavní soud vlastně legalizoval dvojí režim zřizování právnických osob v Česku. Už také zazněly hlasy, že Ústavní soud se povýšil na zákonodárný orgán a určuje právní prostředí. Problém je v tom, že církevní zákon se měl stát fundamentem, na který budou navazovat další kroky reformy vztahů státu a církví, tedy dořešení restitucí, smlouva s Vatikánem a nový systém financování církví. Nyní je, bohužel, docela pravděpodobné, že většina poslanců může zanedlouho jaksi na truc katolické církvi hlasovat proti smlouvě s Vatikánem.
