Bohulibá snaha a sporný zákaz
Ve sněmovně se rodí další pokus o zákaz tabákové reklamy. A opět jsou jeho iniciátory lidovečtí poslanci. Zatímco v minulých letech podobný návrh už čtyřikrát neprošel, tentokrát se zdá, že by mohl mít naději na úspěch. Zdeněk Vališ ale soudí, že pouhý zákaz reklamy jen těžko sníží počet kuřáků.
Stejně jako v minulosti zaznívá z jedné strany, že reklama na tabák je odporný byznys se zdravím, na což druhá strana odpovídá bojovým voláním, že zákaz reklamy je levičácký pokus znásilňovat svobodně uvažující lidi. Jedni označují druhé za lobbyistické poskoky tabákových firem. Ti druzí, převážně z řad poslanecké pravice, naopak vyzývají, aby se ve sněmovně nehrálo divadlo; auta přece také zabíjejí a nikdo reklamu na ně nezakazuje.
Ještě emocionálnější diskuse než mezi zákonodárci probíhá třeba na internetu. Tam už byli odpůrci tabákové reklamy označeni přímo za následníky Adolfa Hitlera, otce potlačování kuřáctví v Třetí říši. I když se ale pokusíme oprostit od podobných úsměvných tvrzení, přesto se asi skutečně nezbavíme pocitu, že smysl navrhovaného zákazu je sporný. A to hned z několika důvodů. Iniciátoři zákona opírají svůj návrh o čísla ze zemí Evropské unie, kde byla tabáková reklama zakázána, a tvrdí, že tam došlo k poklesu spotřeby cigaret až o několik desítek procent. Potíž je v tom, že si vybírají pouze ty země, kde k poklesu opravdu došlo, protože v jiných zemích se zákazem reklamy tabáku naopak prodej cigaret stoupl. Decentně řečeno, to není zrovna korektní přístup k celé problematice. Navíc je hodně pravděpodobné, že prudký pokles spotřeby v těch ostatních zemích má zčásti na svědomí pašování levnějších cigaret ze zahraničí, které oficiální statistika samozřejmě nezaznamená.
A ještě na jednu podstatnou věc zapomínají ve své bohulibé aktivitě čeští tabákobijci. V některých zemích bezesporu došlo k reálnému poklesu spotřeby cigaret i počtu kuřáků. To je ovšem spíše důsledek nemalých investic do rozsáhlých a promyšlených kampaní s cílem "odlegitimizovat" zlozvyk kouření. Podíl zákazu tabákové reklamy na takovém úspěchu nebyl nikde jednoznačně dokázán. Jen tak mimochodem, třeba Spojené státy mohou sloužit jako vzor země, kde se úspěšně bojuje s nikotinem, a reklama na tabák je tam přitom povolena.
Mávnout rukou nelze ani nad oblíbeným argumentem českých pravicových poslanců, který je někdy pejorativně označován za pseudoliberální frázi, že totiž každý takový zákaz je zásahem do systému volné hospodářské soutěže. Vždyť jediný, kdo by paradoxně na zákazu tabákové reklamy vydělal, je největší producent cigaret v Česku, kutnohorská společnost Philip Morris. Tím, že dodává na domácí trh pět nejprodávanějších značek cigaret, by jí zákaz jen pomohl proti snahám konkurence uplatnit se na trhu. Jako dominantnímu výrobci by se společnosti Philip Morris odbyt nijak zvlášť nesnížil a ještě by ušetřila za reklamu i za sponzoring.
Ve prospěch zákazu tabákové reklamy hovoří vlastně jediný, i když opravdu pádný argument; reklama je ve své podstatě směřována hlavně na děti a mladistvé. Dospělý člověk, pokud je normální a při smyslech, se při dnes dostupných informacích o následcích kouření těžko stane novým, začínajícím kuřákem. Na druhé straně ale všichni vidí jaký efekt přinesl slavně neslavný protidrogový zákon, a tak se lze oprávněně domnívat, že i v případě pouhého zákazu tabákové reklamy by nula od nuly pošla.
