Centrum pro exilová studia v Olomouci oslaví deset let činnosti
Zahraničně politické priority nového českého prezidenta Václava Klause i deset let činnosti Centra pro československá exilová studia při Palackého univerzitě v Olomouci, takový je alespoň rámcový scénář naší dnešní krajanské rubriky.
"Já jsem si plně vědom našich zahraničně politických závazků, naší geografické polohy, souvislostí, ve kterých se nacházíme. Čili pro mne jsou to na prvním místě čtyři sousední země, protože s někým v daleké cizině se dohodnout můžeme nebo nemusíme. Čili čtyři sousední země jsou moje evidentní priorita. Jsme v Evropě, usilujeme o vstup do Evropské unie - priorita číslo dvě. Pro nás je významnou věcí transatlantická koperace s USA - třetí velká entita. A konečně čtvrtá věc - nemyslím si, že bychom měli být uzavřeni v Evropě, musíme být otevřeni celému světu a proto si myslím, že máme maximálně aktivně spolupracovat i s dalšími zeměmi Asie, Latinské Ameriky, Afriky."
Tento týden se už také ujasnilo, kam povede první zahraniční cesta Václava Klause. Stejně jako jeho předchůdce Václav Havel zamíří na Slovensko. Na první oficiální cestu do Bratislavy pojede Klaus 18. března. Bratislava byla také symbolicky cílem poslední zahraniční cesty Václava Havla.
A nyní jen krátce: před časem jsme Vás informovali o tom, že Češka Dana Horáková se stala vysoce postavenou političkou v německém Hamburku. Už přes rok vede v této spolkové zemi odbor kultury, což se v tamní vládě fakticky rovná ministerskému postu. Nyní má však tato bývalá novinářka problémy. Její odpůrci ostře napadli způsob, jak kulturu ve druhém největším německém městě řídí. Rozpory vedly tak daleko, že na své místo rezignoval generální hudební ředitel hamburské opery a kritiky se dočkala i od ředitele Německé činohry. V souvislosti s jejím výkonem funkce padají tvrdé výrazy jako "kulturní zubožování" nebo "horror" pro Hamburk. Za rozpory zřejmě stojí financování kulturních institucí. Dana Horáková pochází původně z česko - německé rodiny a do Německa z Prahy odešla v roce 1979 se svým tehdejším manželem, filmovým scénáristou Pavlem Juráčkem. K jejím přátelům v Česku patřila řada chartistů a disidentů. Po odchodu získala významné pozice v německém tisku, v 90. letech vedla například kulturní rubriku nejčtenějšího listu Bild.
A teď se vydejme do Olomouce. Na tamní Palackého univerzitě už totiž deset let pracuje Centrum pro exilová studia, které se zabývá výzkumem českých krajanů v zahraničí. Centrum, které spadá pod katedru historie, vzniklo v květnu roku 1993.
"Vlastně podnět k založení dali mimo jiné studenti, kteří měli první zájezd do Spojených států a tam navázali spolupráci nebo přišli do kontaktu s řadou osobností československého exilu, které tam v té době žily."
Upřesnil Tomáš Motlíček, který na olomoucké katedře historie působí. Centrum je podle něj jediné vysokoškolské pracoviště v Česku, které se výzkumem krajanů soustavně zabývá. Soustředí se nejen na politické, ale i kulturní a společenské aspekty českého a slovenského exilu:
"Přitom Centrum se zaobírá hlavně problematikou po roce 1948, kdy probíhaly jednotlivé vlny odchodu československých občanů do zahraničí, hlavně tedy těmi dvěma vlnami po roce 48 a 68."
Vedle samotné badatelské činnosti se Centru daří již řadu let získávat i archivní materiály. Do archívu, který při Centru vzniká, darují své soukromé písemnosti i dokumenty o činnosti spolků nejčastěji sami krajané.
"V podstatě nejrozsáhlejší fond, který tady máme, je fond Rady svobodného Československa, který sem věnoval poslední předseda této organizace profesor Mojmír Povolný."
Do Centra se tak postupně dostávají materiály z Austrálie, Spojených států, Švýcarska, Rakouska a dalších zemí. Je zde uložen například archív Petra Hrubého z Austrálie, materiály, které se týkají československé sociální demokracie v Rakousku, Československého ústavu zahraničního v exilu, nebo dokumenty o exilovém novináři Jostenovi, který v Londýně vydával Čechoslováka. Studuje se tu ale i exil jihoamerický, naši krajané na Balkáně nebo ve Skandinávii. Centrum má po deseti letech existence i řadu "výstupů":
"Vzniklo už několik diplomových prací na problematiku exilu, katedra historie má pochopitelně i doktoranty, kteří se zabývají exilem, takže připravují disertační práce, a Centrum vydává i vlastní publikace. Připravilo například jednu z podob vzpomínek Petra Zenkla. My tady jedny máme v originále, takže ty se podařilo vydat. Teď bude Centrum vydávat sborník prací studentů historie, který by měl vyjít někdy v dubnu nebo v květnu, kde budou příspěvky k problematice, kterou se zabývají. Bude tam zastoupena například problematika skandinávských zemí a podobně."
Studenti olomoucké univerzity o krajanskou problematiku tedy zájem zjevně mají. Vedoucího Centra profesora Miloše Trapla jsem se však zeptala, jestli se o své původní kořeny zajímají i samotné děti českých krajanů v zahraničí a jaká je podle něj vůbec budoucnost krajanských komunit ve světě v příštích generacích:
"Já myslím, že to bude záležet skutečně na mnoha a mnoha okolnostech, které já si netroufám předvídat. V té příští generaci myslím jistý zájem bude, proto mnoho krajanů opravdu vede své děti. Ale velká většina potomků této řekl bych velmi agilní generace je už spíš naturalizovaná, nebo se vrátila do Československa. Je to těžko odhadnout."
Jak se profesor Trapl pochlubil, Centrum pro exilová studia v Olomouci bude spolupořádat příští kongres Společnosti pro vědy a umění, která sdružuje Čechy žijící v Americe a v řadě západoevropských zemí. Posledního kongresu v Plzni v roce 2002 se zúčastnily stovky zahraničních Čechů. Centrum spolupracovalo i na nedávno otevřené brněnské výstavě o českém a slovenském exilu, kam zapůjčilo řadu exponátů.
Tato výstava se podle jejích organizátorů však bohužel nesetkala s takovým zájmem, jaký očekávali. Od zahájení všech čtyř částí v brněnských výstavních sálech ji navštívily jen necelé tři tisíce diváků. Autoři jsou nízkou návštěvností zklamáni. Přičítají ji tomu, že výstavy o exilu oslovují jen malou část populace, zpravidla jen starší generace. Výstava přibližuje český a slovenský exil v první polovině 20. století. V Moravské zemské knihovně mohou návštěvníci zhlédnout fotografie Pavla Hrocha, přibližující život české enklávy v rumunském Banátu. Expozice Moravského zemského muzea se zabývá exilovou poštou v letech 1900 až 1948. S životem slovenských exulantů seznamuje expozice v Paláci šlechtičen a naopak českým exulantům je věnována nejrozsáhlejší část expozice v Domě umění města Brna.
Součástí výstavní akce o českém a slovenském exilu je i přehlídka exilových filmů, která probíhá v Brně v těchto dnech. Promítané filmy přiblíží exil po Mnichovu 1938. Diváci uvidí zahraniční snímky českých filmařů, kteří před nacistickou hrozbou odešli do exilu, například film Jiřího Weisse z roku 1941 John Smith se probouzí nebo filmy s Hugo Hassem. V příštím roce bude přehlídka pokračovat filmy, které mapují exil po únoru 1948, a na jaře roku 2006 proběhne poslední část tohoto filmového festivalu, která se má věnovat emigrační vlně po sovětské okupaci v srpnu 1968. Akci pořádá společnost K2001 ve spolupráci s kinem Art, Národním filmovým archivem, Českou televizí, Ústavem filmu a audiovizuální kultury filosofické fakulty Masarykovy univerzity a Slovenskou národní knihovnou.
