Z krajanského tisku
Hned několik krajanských periodik přináší výzvu ředitele Muzea českého a slovenského exilu 20. století Jana Kratochvíla, který vyzývá krajany ke spolupráci.
Krátké zamyšlení Stanislava Reiniše právě o exilu přináší Nový domov. "Často ... slyším, že vlastně nejsme politická emigrace, že kvůli politice jsme neemigrovali, ale emigrovali jsme z jiných důvodů a že jsme tedy ne exil, ale utečenci," píše autor a odporuje: "Nejsme." Politická emigrace v užším slova smyslu jsou podle něj lidé jako Jiří Pelikán, Jan Kavan a takoví, kteří se zamotali v době Pražského jara do politiky, což dle jeho mínění opravdu většina lidí nebyla. "My jsme šli ven proto, abychom se mohli narovnat, být sami sebou a sami sobě dokázat, že nejsme stádo. To je však také politický důvod emigrace. Takže vlastně jsme političtí emigranti," uzavírá Reiniš v Novém domově.
Na téže stránce se Nový domov vrací k 10. výročí exodu českých Romů do Kanady, kterým tato země, stejně jako například Belgie, poskytla status uprchlíků. Autor článku Lubomír Stejskal to označuje za kontroverzní úkaz, na který tehdy České a Slovenské Sdružení v Kanadě reagovalo dopisem federální ministryni Robillardové, názorově shodným s většinovým veřejným míněním ve staré vlasti, totiž vyjadřujícím přesvědčení, že Romům uprchlický status nenáleží. "Kdyby velká skupina českých nudistů s poukazem na údajnou diskriminaci emigrovala do Kanady, ta jim poskytla status uprchlíků - a přitom nedovolila, aby na veřejnosti chodili bez oděvu, právem bychom tomu nerozuměli," píše Stejskal a pokračuje: "Stejně tak mnozí Češi před deseti lety nechápali, proč Romové z republiky obdrželi v Kanadě uprchlický status, když obě země vyznávají v principu stejné hodnoty a patří do společného civilizačního okruhu, v němž praktický život podléhá v zásadě shodným nárokům, pravidlům a povinnostem."
Redakční dovětek k článku posléze připomíná, že existuje nespecifikovaně velká nebo malá skupinka romských jedinců, kteří se v České republice stali oběťmi rasově motivovaného násilí ze strany pravicových extrémistů, proti nimž je policie a justice nedokázaly účinně ochránit. Tito Romové mají jediní právo žádat o přijetí v jiné zemi, jako je Kanada, kde jim násilí téměř vůbec nehrozí. "Ani s přihlédnutím k jejich případům však nelze hovořit o plošné 'rasové diskriminaci České republiky vůči romskému etniku'," uzavírá redakční poznámka Nového domova.
Českému krajanovi Bohumilu Medovi, který je laureátem ceny Gratias Agit 2002 za propagaci České republiky v zahraničí, byl v září slavnostně udělen čestný titul zasloužilého profesora univerzity v Brasílii, informují České listy. Předseda kulturní společnosti Brasil-República Tcheca Bohumil Med jednou týdně vysílá na rozhlasové stanici v brazilském hlavním městě Brasília Zprávy z České republiky. Vydává měsíčník s hudebními novinkami, vlastní obchod s hudebninami, podílí se na organizování koncertů a píše umělecké kritiky.
Po příchodu do Brazílie v roce 1968 působil v symfonickém orchestru a přednášel na univerzitě UNIRIO. Šest let poté byl jmenován profesorem lesního rohu a hudební teorie na Státní univerzitě v Brasílii, od roku 2002 zastával funkci proděkana Fakulty umění. Osobou a aktivitami Bohumila Meda je v uměleckém životě Brasílie výrazně zastoupeno i jméno České republiky, píší dále České listy a připomínají, že další čeští krajané navíc působí rovněž ve filharmonii v Národním divadle i v Kvartetu Brasília.
V době nástupu Pražského jara byl Ludvík Kolín v Brně několik měsíců vězněn za pomoc při opuštění republiky, z níž pak byl sám vyhoštěn. Rehabilitace se dočkal až v roce 1991.
Na zakládajícího člena a druhého předsedu Československého ústavu zahraničního Věnceslava Švihovského, který zemřel před 50 lety, vzpomíná bulletin ústavu. Rodák z Hlinska na Volyni, kam se jeho rodiče přestěhovali od Pardubic, získal koncem 19. století základní a střední vzdělání na Ukrajině, v Paříži pak studoval politiku, práva a žurnalistiku. Již ve Francii Švihovský spolupůsobil při zakládání českých krajanských a vzdělávacích organizací, ve kterých také přednášel. Odtud také dopisoval do tří pražských časopisů a po návratu na Ukrajinu v roce 1911 se sám stal vydavatelem krajanských publikací a českých novin Čechoslovan. Angažoval se v sociální demokracii a v období I. světové války byl propagátorem Masarykovy ideje samostatného státu. Stál u zrodu České družiny, pozdějšího základu československých legií. Po válce, v roce 1919, přijel do Prahy jako člen ukrajinské diplomatické mise, o čtyři roky později se sem přestěhoval a založil novinářskou společnost Centropress. O dalších pět let později se zařadil mezi zakládající členy Československého ústavu zahraničního. Zpočátku jako zástupce volyňských Čechů, později jako volený člen vedoucích orgánů ústavu a ve 30. letech jako místopředseda.
Když po okupací vynucené šestileté přestávce bývalí členové a pracovníci ústavu obnovovali jeho činnost, nebyl již mezi živými první předseda Jan Auerhan, kterého nacisté popravili v době heydrichiády. Jeho místo zaujal Věnceslav Švihovský, už ale jen na čtyři roky. I když ho samotný únor 48 nesmetl, rok poté byl z ústavu vypoklonkován z důvodu nemoci a vysokého věku. Československý ústav zahraniční už nadále neměl demokraticky volené orgány a nikomu nebylo dovoleno mluvit do "nové koncepce práce s krajany", připomíná bulletin. Věnceslav Švihovský zemřel v Řeži u Prahy 11. října 1957 ve věku 82 let.
