Česko, svět a Evropa. Díl druhý: česko-anglické vztahy II.
Jaké byly vztahy mezi českými zeměmi a Velkou Británií v 19. a 20. století? Pojem "méněcenné rasy" si všichni spojují s rasismem, případně nacismem, nicméně toto slovní spojení se objevilo také v britském hodnocení českého národa v polovině 19. století. V pravidelné historické rubrice Herberta Bryndy se dozvíte, do jaké míry ovlivnila britská politická kultura a novinářská tradice české prostředí, je-li možné považovat Mnichovskou dohodu ze strany Británie za zradu, je-li možné srovnávat Čechy s Iry, ale také to, které období vzájemných vztahů považuje český velvyslanec ve Spojeném království za hodné připomenutí.
Česko-britské vztahy počátku 19. století neměly jen pedagogicko-studentský rozměr, důležitá byla také dimenze podnikatelská: čeští podnikatelé 19. století často viděli vzor v hospodářských poměrech ostrovní kapitalistické velmoci. Proto kontakty, které v této době navázali, měly pro české prostředí neopominutelný význam. Přesto - jak je pro české země charakteristické - nejsilnější a nejvýznamnější byly vzájemné kulturní vztahy. Připomeňme, že dvě vlivné české politické osobnosti 19. století, Karel Havlíček Borovský a František Ladislav Rieger, byly britským prostředím silně inspirovány. A šlo především o vliv v oblasti žurnalistiky. Na to, jakou konkrétní podobu měla česko-britská kulturní výměna v 19. století jsem se zeptal docenta Martina Kováře z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy:
"To jakým způsobem se dělala britská žurnalistika, troufnu si říci, že v 19. století bezpochyby nejlepší na světe, mělo pro Riegra a Havlíčka velký smysl, takže se v rámci možností pokoušeli přenést ducha britské žurnalistiky do českých zemí. I když to je trochu sporné, protože třeba způsob, jakým referovali britští novináři o dění v revolučním roce 1848, novináři Timesů, již tehdy prestižních novin, rozladil české politické prostředí natolik, že se mnozí dušovali, že s Británií nechtějí mít nic společného. Články a slova o méněcenné rase, která si není schopna vládnout, "doufejme, že zhůvěřilý neklid v Praze se rakouským úřadům podaří zvládnout" a tak dále. Zkrátka ještě v polovině 19. století je daleko doba, kdy William Ewart Gladstone prohlásí: ukažte mi proboha na mapě jediné místo, kde Rakousko udělalo něco dobrého. Ten pohled na Rakousko a na Rakousko-Uhersko z britské strany, jakož i podpora malým národům, tedy i Čechům, přijde až na konci 19. století."
"Zatímco vrcholem české obstrukce nebo opozice vůči Rakousku je pasivní rezistence, odmítnutí docházet na zasedání Říšské rady, případně na konci století nacionalistické potyčky mezi Čechy a Němci, tak v Irsku vlastně už od druhé poloviny 19. století začíná skutečný zápas, heroický zápas za svobodu. Ten probíhá jak na úrovni politické, to znamená na úrovni britského parlamentu a jednání politických stran a nejrůznějších seskupení, tak v rovině bojovné, to znamená: politické atentáty, vydírání, vznik nejrůznějších ozbrojených organizací a podobně. Jistá podobnost a jistá paralela existuje, ale oba malé národy šly tak odlišně svou cestou, že pokud mluvíme o těchto podrobnostech, musíme být velmi opatrní, abychom posluchače nebo čtenáře nevedli zavádějícím směrem," připomíná Martin Kovář.
"V první řadě bych řekl, že skutečnost, že Češi, občané Československa i českoslovenští politici přeceňovali význam toho, že Británie garantovala vznik československého státu. Ono se to neprojevilo poprvé v roce 1938 v Mnichově, to není zdaleka záležitost appeasementu. Už v Locarnu v roce 1925 tehdejší britský ministr zahraničních věcí a bratr pozdějšího premiéra Nevilla Chamberlaina, Austin Chamberlain jasně prohlásil, že pro Británii končí Evropa na Rýnu a dál je to nezajímá. Jestliže byl tehdy dr. Beneš v Locarnu přítomen, stejně jako polský ministr zahraničí Skrziňski, tak nad tím prostě nemohli zavírat oči. Takových signálů se dostalo české nebo československé politické reprezentaci mezi válkami několik. Proto si troufnu říci, že nazíráno z tohoto úhlu pohledu, jednání Britů v předvečer Mnichova nejenže není nelogické, ale naopak má z jejich pohledu jakousi vnitřní logiku."
"Britové jistě udělali hodně proto, aby Francie nešla do války pro Československo, protože sama Británie byla vázána smlouvou s Francií, ale pokud bychom měli být korektní, hovořili bychom v souvislosti s rokem 1938 o francouzské zradě a o britské zradě morální, nebo podle mého názoru - v lepším případě - o britské lhostejnosti."
Vždyť již o rok později, v září 1939, šla Velká Británie do války pro Polsko, které - na rozdíl od Československa - spojeneckou smlouvu s Británií mělo. Za 2. světové války nachází opět československý exil útočiště v Británii a to v míře mnohem větší než tomu bylo během první světové války. Británie opět dovedla Čechy a Slováky ke svobodě, na únor 1948 ale Británie reagovala v kontextu počínající studené války:
Britské ostrovy se pak staly jedním z míst, kam odcházela česká poúnorová emigrace, ale nebyly hlavním evropským centrem a už vůbec ne hlavním centrem české a slovenské emigrace. Do kontextu akceptace bipolárního světa patří i tiché přijetí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy ze strany Velké Británie v srpnu 1968. Ojedinělé výkřiky, které zazněly z Francie nebo zčásti i z Británie, nepatřily britským politikům, ale spíše intelektuálům, novinářům a některým učitelům na univerzitách, byť i oni ve své podstatě respektovali status quo a respektovali to, že Československo patří do sovětské sféry vlivu.
"Je určitě jedno specifické období, které každému, kdo přijede do Velké Británie a chvíli tady pracuje, připadá velmi významné pro formování česko-britských vztahů. Tím obdobím je účast našich vojáků v 2. světové válce v britských ozbrojených silách, formování zárodků našich jednotek a i fungování naší exilové vlády tady ve Velké Británii. S vojáky, kteří působili ve Velké Británii se ještě dnes setkáváme a snažíme se jim nějak nahradit ta desetiletí nezájmu ze strany českých oficiálních míst."
Příště se budeme věnovat českým a československým vztahům s mladším, zato silnějším "bratrem" Velké Británie - Spojenými státy.
