Pohledy do očí objevují hodnoty lidí
Desítky galerií v Praze, a další stovky po celé České republice vystavují tzv. "umělecké" fotografie. Zájem veřejnosti o tento druh výtvarného umění roste nejen v Česku ale i v zahraničí. Je to totiž nejlevnější, nejrychlejší a nejčastější estetický doplněk v naší společnosti. Sešli jsme se s fotografem Štěpánem Honem a historikem fotografie Robertem Silveriem, abychom se jich zeptali, jakou úlohu ve společnosti vlastně fotografie hraje?
V pražském Rudolfínu probíhá výstava uměleckých fotografií čínských autorů, také začíná prestižní výstava a soutěž Czech Press Photo, v každé prodejní galerii v republice naleznete expozici fotografií. Prostě všude kam se podíváte, jsou fotografie. Na ulicích slouží jako reklama, v novinách jako ilustrace a v galeriích jako "umělecká" fotografie. Proč takový důraz na slovo "umělecká"? Nikdo totiž přesně neví, jak taková umělecká fotografie vlastně vypadá. Podle fotografa Štěpána Hona, nositele zvláštní ceny poroty v soutěži Czech Press Photo, je nejdůležitější fotit tak, aby ve výsledku měla fotografie svojí hloubku a nadčasovou hodnotu, a to je, podle něj, umění.
"Fotografie se umístila jako rovnoprávná složka výtvarného umění během 20. století. Je těžké hodnotit, co je a není součást umělecké fotografie. Dokumentární fotografie je svým způsobem umělecká fotografie, protože nepopisuje svět jenom reportážním způsobem, ale snaží se najít různé estetické posuny, hledá estetický pohled na svět. Fotografie, ač jsou třeba na výstavě nebo publikované v časopise, nemají ukazovat jen to, jak se žije, ale důležitým aspektem je, jakým způsobem to popisují."
Jaká jsou vaše oblíbená témata a co v nich hledáte?
"Já používám fotografii jako svědectví o životě lidí. Tak přistupuji k tomu, co dělám. Hodně jezdím na Ukrajinu, už jsem tam byl desetkrát, dvanáctkrát, už jsem to přestal počítat. Tam se snažím vstoupit do života lidí, zachytit to, jak žijí teď, život, který je jiný než žijeme my tady v Praze, Evropě. Hledám hodnoty. Možná to zní příliš pateticky, uměle, ale je to tak. Hledám jiné hodnoty v lidském životě právě prostřednictvím fotografie."
Říká Štěpán Hon, který svojí fotografickou sérií "Pohledy do očí", která prošla řadou galerií, oslovil mnohé odborníky, ale i laickou veřejnost. Ačkoliv sedmadvacetiletý fotograf Štěpán Hon dosud nedostudoval Filmovou akademii múzických umění, tři roky učil studenty jedné novinářské školy základy fotografie. Vždyť kolik vynikajících fotografů nemělo žádné umělecké školy a přesto ve svém oboru vynikli. Spíše naopak, lze vůbec fotografování naučit?
"Mám pocit, že mnohému se naučit dá. A to jak po technické stránce, tak i po estetické stránce. Ale samozřejmě pakliže chce být člověk výjimečnou osobností v oboru fotografie, tak musí mít dar, s kterým se narodí, nebo který se objeví v průběhu mládí. Lidé, jako jsou Koudelka, Sudek a mnoho dalších, tak ač bez škol, ukázali světu daleko víc než absolventi FAMU, kteří ten dar třeba nemají."
Štěpán Hon se fotografováním zabývá profesionálně. Jeho fotografie naleznete nejen na výstavách, fotografických soutěží, ale i v různých časopisech, dnes například pracuje jako dvorní fotograf prezidentské kanceláře. Nejvíce ho však baví vyrážet na cesty, ze kterých přiváží stovky pozoruhodných fotografických portrétů lidí, kteří s naším "civilizovaným" nebo lépe řečeno městským způsobem života nemají mnoho společného.
"Fotografie má kouzlo, protože je z reálného života a při tom působí až nereálně. Ač žijeme ve světě digitální technologie, tak pořád na zdi může vyset jen plošný obraz. Fotografie navíc nese kouslo svědka minulosti."
Jak jste se dostal k fotografování a kdy vám došlo, že byste se tím chtěl živit?
"Tak jako k mnoha věcem, tak i k fotografování jsem se dostal přes cestování. V sedmnácti, osmnácti letech jsem vyrazil s kamarádem na půl roku do Indie. V té době jsem ještě nevěděl, co je fotografie. Tenkrát sebou měl kamarád starou Praktiku a měli jsme velmi limitovaný počet filmů. Proto mě nechtěl nechat fotit, že bych mu snímky pokazil. Byla to moje ješitnost, říkal jsem si, když může on, tak proč ne já. Byla to touha zaznamenat, co se tam děje, a potom moci ukázat kamarádům, co všechno jsme viděli a zažili. Nevládnu štětcem ani perem, abych si věci dokázal nakreslit, v zásadě jsem člověk nezručný, a tak je pro mě fotografie úžasná, protože stačí zmáčknout "čudlík" a je to tam."
Vypráví o svých začátcích fotograf Štěpán Hon. Česká škola fotografie je podle odborníků o něco konzervativnější než jinde v Evropě nebo Americe, ale v posledním desetiletí se rozdíly spíše srovnávají, říká znalec dějin fotografie Robert Silverio. Je o výstavy fotografií v České republice zájem?
"Fotografie na okraji rozhodně není. Za posledních 25 let se stala fotografie stala zájmem galerií a muzeí. Záleží však na jednotlivých autorech, kteří mají výstavy. Největší zájem je pochopitelně o celebrity. To jsou například Jan Saudek, Tono Stano, a podobně. O výstavy fotografií například české avantgardy, je taktéž zájem. O výstavy jednotlivých český současných tvůrců, kteří nejsou celebrity, zájem nikdy nebude takový. Obrovský zájem byl například o výstavu Jana Koudelky, ale to je skutečně legendární postava. To znamená, že zájem tady je, ale zájem širší veřejnosti spíše výjimečný, i když ve světě tomu tak není."
Tvrdí pedagog z FAMU Robert Silverio. Česká fotografie má dlouholetou tradici ať už výtvarná nebo dokumentární. Zájem o ní je ze zahraničí podle Roberta Silveria, velký. Tento zájem lze s nadsázkou změřit prý na stránky. Nedávno vyšla v zahraničí publikace New history of photography (v překladu Nová historie fotografie), kde je české fotografii věnovaná celá sedmistránková kapitola a to je podle odborníků velmi slušné.
