Osobnosti českých dějin: Jan Žižka
Nedávno jsme si připomenuli 579. výročí smrti Jana Žižky z Trocnova. Mnozí s pietou, mnozí s neskrývaným pohoršením. Kdo vlastně Jan Žižka byl? Jak se vyvíjela jeho předhusitská a husitská kariéra? A hlavně, jakými výkyvy prošel obraz Jana Žižky? To vše v historické rubrice, tentokrát věnované české válečnické legendě.
"Po válce se vrátil do Čech, tentokrát do Prahy, stal se členem ostrahy dvora krále Václava IV. a v této funkci se dožil husitské revoluce, do níž vstoupil hned jejím prvním aktem, protože se jako organizátor podílel 30. července 1419 na organizování novoměstské defenestrace, při které byli protihusitští konšelé shozeni z oken a jinak pobiti. Získal si značný kredit, byl radikálně naladěn, odešel z Prahy do Plzně a z Plzně, když tam hrozilo katolické vítězství, potom brzy na nově budovaný Tábor. Ale ani na Táboře nebyl příliš spokojen, protože jeho vedení války se dost příčilo táborským kněžím, kteří zdůrazňovali novozákonní charakter křesťanství, takže Žižka na počátku roku 1423 odchází do východních Čech, kde si buduje vlastní východočeský husitský svaz, který má prosadit jeho pojetí husitského programu, který chce vnutit celé zemi. To se mu do určité míry daří, ale ukazuje se, že toto radikální řešení není pro českou společnost přijatelné. Takže nakonec dochází ke kompromisu, jehož výrazem je, že Žižka, uznávaný vojevůdce, který přemohl dvě křížové výpravy, se vydává v čele husitských vojsk na Moravu, kam nikdy nedojede a umírá 11. října 1424 při obležení Přibyslavi. Přičemž už za svého života se stává legendou jako nepřemožitelný válečník,"
"Problematičtější to je s hodnocením jeho politické linie a s hodnocením Žižky jako státníka. Protože zde existují dvě základní linie, jedna, která jde od Františka Palackého, a druhá, která se rozvíjí z díla Tomkova. Pro některé posluchače bude překvapením, že Palacký sice uznával Žižku jako velkého vojevůdce, ale jako politika jej příliš nectil a naopak právě jeho velmi tvrdé až bezohledné prosazování husitského programu považoval za neštěstí a Žižkův skon za událost, která v dané chvíli přinesla zemi úlevu. Toto hodnocení potom rozvinul Pekař ve svém díle Žižka a jeho doba, kde Žižku prezentoval takřka jako revolučního fanatika, který se nezastaví před ničím. A víme, že i v současnosti je toto Pekařovo hodnocení dost živé. Ta druhá linie - a je to zase trochu paradoxní - vychází od Václava Vladivoje Tomka, který byl Palackého žákem, ale jinak byl bytostným konzervativcem národního ražení, který Žižku viděl jako velkého státníka, jemuž jde o prospěch země a sjednocení husitských sil; takového jakéhosi otce národa."
"To je vždy otázka diskuse, vždy to je interpretace minulosti prostřednictvím našeho vidění problému. Myslím, že se nám teď daří přiblížit Žižku v té historické podobě, to znamená člověka, který zřejmě na Prahu stáří, stržen Husem a Husovým programem, chtěl odčinit svůj život, který opravdu příliš nebyl v souladu s Božím zákonem, ta jeho vojenská a lapkovská činnost, a dal plně síly do služeb programu, o jehož správnosti a závaznosti pro celé křesťanstvo byl přesvědčen, ale nedokázal to jinými prostředky, než jak činil dosud, to znamená tvrdou vojenskou rukou,"
říká na závěr netradičního portrétu Jana Žižky historik Petr Čornej.
