Byl Jan Žižka skutečně slepý?

Žižka jako hrubián, ale i jako renesanční rytíř. Původní meč, i zbytek husitské píšťaly. I takové exponáty nabízí Husitské muzeum v Táboře, které má od podzimu 2010 novou expozici věnovanou husitství.

Foto: autorka

Do muzea vcházíte impozantním gotickým sálem radnice. Vévodí mu Žižka na koni. Pak je návštěvník vtažen do atmosféry končícího středověku filmem, který přibližuje situaci před vypuknutím husitských bouří. Mimochodem, získal ocenění jako nejlepší muzejní film. V deseti sálech muzea se pak odehrává příběh husitství. V expozici zůstaly jen některé významné původní exponáty, například obrovský unikátní model jedné z bitev. Mění se i příběh husitství, uvedla Klára Smolíková:

"Mění se nejen důrazy a interpretace, ale mění se i ta jednoznačnost. Autoři nové expozice, především doktor Vybíral, historik Husitského muzea, přišel až s takovým relativismem: může to být tak nebo tak, nevíme. Trošku nám to dělá problémy s dětskými návštěvníky, protože dítě potřebuje vědět, jak to bylo. Ale dole máme místnost, kde se převlékneme za husity, složíme si puzzle ve tvaru husitské pavézy, postavíme si vozovou hradbu a 'víme'."

Děti se s klíčovými pojmy husitství seznámí i prostřednictvím komiksových panelů. V tajných zásuvkách tu na ně čekají úkoly a v kukátkách vtipné výjevy. Mohou si vyzkoušet, jak se sedí na královském trůně nebo obléct kroužkovou košili, která váží 12 kilogramů. Původní expozice husitů byla komentovaná, průvodce šel s návštěvníky z místnosti do místnosti. Teď je zcela záměrně nekomentovaná a získala ocenění Gloria musaealis 2011 v kategorii muzejní výstava roku.

"Nemáme mnoho artefaktů. Nic se nezachovalo. Často nám říkají: kde máte ty originály? Prostě neexistují. Máme jeden zbytek píšťaly, jeden meč. Tak to je. Nicméně je tam hodně pracováno se zvukem, s pocity. Hned tady je ovál, kam vám doporučuji zajít a poslechnout si slova reformních kazatelů, jak to asi na ty lidi před internetem, televizí a novinami působilo, když navštívili ten chrám Boží a tam slyšeli reformního kazatele."

Klára Smolíková, foto: autorka

Dá se říct, že husité zcela změnili středověký způsob boje. Brnění tehdejšího rytíře vážilo 50 či 60 kilogramů. Navíc si všichni jistě vybavíme obrázky z učebnic dějepisu, jak vysazovali rytíře na koně speciálním jeřábem.

"To byl jak obrněný tank i s tím koněm. Husité pravidla hry, kdy proti sobě jedou rytíři na koních, změnili tím, že sami neměli tolik koňů a vybavení, tak využívali vozových hradeb. Vozy jim umožnily být ve stejné výšce jako rytíř. Přidali k tomu to, co je na husitském válečnictví to nejpodstatnější, střelné zbraně, ať už jsou to děla typu houfnic nebo tarasnic nebo píšťaly. Celý svět zná slovo pistole, což je z českého píšťala. Tehdy se rytíř, který byl do té doby naprosto nezranitelný, najednou stává hromadou železa, která spadne z koně a ani se nepostaví, zvlášť, když je na vypuštěném rybníku jako v bitvě u Sudoměře."

Husitské muzeum v Táboře|Foto: Martina Schneibergová, Radio Prague International

V muzeu stojí i vůz. Jak husitské vozy vypadaly, zachovaly se?

"Nezachovaly se. Ale je třeba si uvědomit, že to byly běžné formanské vozy. To byly vozy, které se používaly k transportu prasat, sena, obilí. Ony se jenom využívaly v rámci té bitvy. Víme z kronik, že se dohromady svazovaly řetězy kolo na kolo. Jsou tu repliky, stejně jako většina zbraní, co tady máme. Jsou to repliky z 19. století, kdy v Táboře objevovali husitství. Pořádali ty Žižkovy tahy a vyráběli si repliky zbraní. Ale na druhou stranu, na okovaném cepu, co na tom vymyslíte? Takže nám to nevadí."

Jak ta píšťala fungovala?

"Ano, tady je ta úplně nejprimitivnější zbraň - husitská píšťala. Dřevěná násada, železná hlaveň, do které se nacpal střelný prach a koule obalená koudelí. Střelný prach se zapálil, vystřelilo to, nedalo se s tím moc mířit. Ale to nebylo to nejpodstatnější, udělalo to strašný zmatek na druhé straně. My jsme si tady chtěli ten černý střelný prach i vystavit, ale říkali nám: vy jste se zbláznili, to vám tady bouchne. Tak tady máme jen prvočinitele: ledek, síra, dřevěné uhlí. Hákovnice a píšťaly se zapalovaly doutnákem, tarasnice nebo houfnice už rozžhaveným želízkem."

Jan Žižka|Foto: Martina Schneibergová, Radio Prague International

Na videu se právě střelci podařilo z repliky úspěšně vystřelit. Velký prostor je v muzeu věnován samotnému Žižkovi. Je zde i obří torzo z jeho pomníku.

"Tohle je Myslbekova socha z roku 1877, která stála na náměstí. Ten postavec tam stále stojí, socha ne. Šetřivý Jihočech v závěru řekl, že ušetří a nechali tu bronzovou sochu odlít v nějaké nejlevnější dílně a ona se po roce zhroutila. Myslbek z toho měl takové trauma, že když dělal sv. Václava, tak nespal a od té sochy se nehnul, dokud nebyla ulitá. Řešíme tu i otázku, které oko měl Žižka zakryté. My nevíme. Zřejmě něco s okem měl, protože se jmenuje Žižka a Žižka nebo Šiška je přízvisko pro někoho, kdo má něco s očima. Mohlo to být třeba šilnání. Často je zobrazován takto s páskou přes obě oči. Určitě si pamatujete, jak jsme jako děti řešily otázku, jak vedl bitvu, když neviděl. Ale jedna z interpretací je, že byl zaslepený tou vírou, že to vůbec nic nemá společného s tím, které oko má zakryté. Myslbek dává přednost uměleckému působení, než věrohodnosti."

Žižka byl velitelem hradní stráže už v době, kdy Jan Hus kázal v Betlémské kapli. Žižka, který tam docházel, měl v té době dva domy, vdanou dceru. Spekuluje se proto, proč se do bojů pouštěl.

"Kromě toho, že si chtěl něco dokázat, tak ten důvod je asi duchovní. Pořád se bádá, jestli opravdu je to ten Žižka, o kterém máme data, protože by mu bylo v době husitských válek šedesát. To byl kmet. Jak vypadal, samozřejmě nevíme, ale protože jsme Husitské muzeum, tak sbíráme všechna možná zobrazení. Takže ho tu máme jako hrubiána, ale také jako renesančního rytíře, i téměř jako Jana Křtitele."

Foto: autorka

Muzeum vlastní i originál dvířek rozštípaného kališnického oltáře. Husitské muzeum samozřejmě prodává i suvenýry. Víte, který je nejoblíbenější? Napadaly mě malé palcáty, cepy, figurky Žižky. Ale samá voda.

"Nejúspěšnější suvenýr je páska přes oko. Mysleli jsme, že pro děti. Nejvíc se jich ale prodá dospělým. Máme tam i komiskovou linii. I taková slova jako je papež dnešní dítě používá pouze pasivně. Na otázku, kdo je papež, vzniká obrovská vzrušená debata a po deseti minutách se dozvíte nějakou úžasnost. Ty komiksy nejsou s příběhem, jsou slovníkem těch slov, bez kterých tomu není rozumět. Trošku jsme si tím naběhli, všichni si komiksy chtějí lidé koupit. Tak jsem se teď domluvila s nakladatelstvím, že to doplním do knížky a měla by vyjít na podzim,"

skončila své vyprávění Klára Smolíková. My v Táboře zůstaneme i příští týden. Navštívíme táborské podzemí a poklad.