Na Olšanské hřbitovy přibyl nový náhrobek Voskovce a Wericha
České hřbitovy se o uplynulém víkendu rozzářily tisíci svíčkami, hroby pokryly věnce a květiny. Lidé si tak připomněli památku svých blízkých. A právě po "dušičkách", jak se tomuto svátku říká, je procházka po hřbitovech nejhezčí. Některé hřbitovy jsou totiž místa, kde se prolíná park s galerií, současnost s dávno zapomenutými osudy. A sem se dnes vypravíme v poněkud netradičním putování se Zdeňkou Kuchyňovou.
Na území Prahy je na 60 hřbitovů, přičemž největší je hřbitov Olšanský. Řada náhrobků je malým uměleckým dílem a za prostým nápisem se mnohdy skrývá zajímavý život. Vraťme se však o několik staletí zpět. Olšanský hřbitov byl založen už roku 1680, kdy v Praze řádila morová epidemie, při níž zemřelo na 30 tisíc lidí. Ti museli být pochováni mimo hradby města a tehdy koupila staroměstská obec pozemek u vesnice Wolšany, odtud tedy název hřbitova. Dodnes zde stojí kostel sv. Rocha, patrona před morovou epidemií, který však Prahu neochránil a mor se ještě několikrát vrátil. Jednotlivé náhrobky jsou uměleckým dílem. Byly to totiž jediné zakázky umělců. Šlechta se totiž na konci 18. století začala stěhovat do Vídně a jak uvedla průvodkyně Milada Racková, mizeli tak štědří mecenáši a objednavatelé umění.
"A to způsobilo úpadek českého výtvarného umění. Jediný, kdo si nadále objednával umělecká díla, byli měšťané. A ti si nezdobili ani tak své příbytky, také byly daleko jednodušší, než palácové pokoje, ale objednávali si funerální plastiku, to znamená náhrobky, za to byli ještě ochotni obětovat peníze. Takže to vlastně byly jediné zakázky tehdejších umělců."
Kdybychom chtěli projít nejzajímavější náhrobky, potřebovali bychom několik dnů, neboť hřbitov leží na 50ti hektarech. Například v jeho nejstarší části, hned u kostela sv. Rocha, bychom našli hrob malíře Františka Tkadlíka, druhého ředitele Umělecké akademie, zdobený náhrobkem Josefa Malínského. To byl právě jeden ze sochařů, kteří nedostali jinou příležitost než ukázat své mistrovstí na náhrobcích. Na Olšanech je pochována řada významných osobností - malířů, hudebníků, umělců spisovatelů a básníků jako například Karel Havlíček Borovský, který zemřel krátce po svém návratu z brixenského vyhnanství. Byl pohřben do hrobu ke své ženě, která se jeho příjezdu do Prahy nedožila.
"To byla vlastně taková národní demonstrace a Božena Němcová položila na jeho hrob věnec z mučenky, objednala i trnový věnec. To byla veliká událost, kterou řídil a organizoval Vojta Náprstek. Hrob rodiny Náprstkovy je tam rovněž, ale Vojta v něm není pochován, protože on byl vlastně první, kdo podle vlastního přání byl zpopelněn, první u nás."
Ale to už jsme u jednotlivých lidských příběhů, které se za náhrobky skrývají. I tak se dá totiž Olšanský hřbitov procházet a vzpomínat, jako třeba nad hrobem básníka Kaliny, který byl v první polovině 19. století jedním z nejproslulejších. Jeho osud byl tragický, zemřel v 35 letech na tuberkulózu.
"Ale ještě předtím se stačil tajně oženit s poněkud už obstarožní dcerou bohatého pražského lékaře. Její rodiče by nikdy nesvolili, aby si vzala toho chudého básníka, takže ona uprchla z domova a spolu odjeli do Bělehradu, kde se jich ujal básník Kolár a tam pracovali jako vychovatelé, samozřejmě za velmi nuzných podmínek a dokonce, protože to byl tajný sňatek, se nesměli k sobě hlásit. Zachovaly se jejich dopisy, jejich korespondence, ve které si oba dva na to velice stěžují. On se potom vrátil zpátky do Prahy, kde chtěl zajistit pro oba dva existenci, ale byl už těžce nemocný a v Praze zemřel."
Jeho přátelé mu potom nad hrobem vztyčili pomník. Ale na Olšanech najdeme i příběhy veselejší. Například zde odpočívá Josef Božek, proslulý profesor učení technického. První, kdo u nás sestrojil parou poháněný vůz. O předvádění parostroje a jak to celé dopadlo napsal Miroslav Holub dokonce báseň.
"Předváděl ho ve Stromovce a při té veřejné produkci se strhl liják. Nastalého zmatku kdosi využil a ukradl mu pokladnu se vstupným. Takže potom on v návalu hněvu kladivem rozbil parostroj a tím vlastně celá tato atrakce bohužel skončila."
Jak dodala Milada Racková, historie téměř současná.
A v současnosti zůstaneme, neboť od 31. října zdobí Olšany nový náhrobek a to hroby Jana Wericha a Jiřího Voskovce, které spolu sousedí. Jak uvedl Jiří Novotný z nadace Život umělce, místo posledního odpočinku zakladatelů legendárního Osvobozeného divadla připomínaly celých třináct let jen provizorní desky.
Jak jste vybírali sochaře, nebo pan Preclík už dříve nabízel tento náhrobek?
Ten nápad vznikl ještě za doby, kdy žil pan Werich a kdy pan Preclík vytvářel jeho bustu. A při těch sezeních mimo jiné pan Werich řekl: když někdo by mě měl dělat náhrobek, tak byste to měl být vy. Léta běžela, běžela, doba se měnila a proto pan Preclík přišel s tímto krásným návrhem s tou jednoduchou formou toho V a W, s tím usměvem Werich a Voskovec. Takže to byl návrh, který dlouho dlouho zrál v hlavě pana Preclíka.
Kdo všechno na ten náhrobek přispěl, koho jste oslovili a jak jste byli úspěšní?
Oslovili jsme divadla, přátelské nadace, přispěl magistrát hl. města Prahy velkou částkou 300 tisíc. Ale především také přispívali neznámí lidé, kteří posílali na konto tu 20, tu 50, 100 korun, z čehož jsem měl ohromnou radost. To znamená, že tento národ si váží svých herců, kteří již zde nejsou a to mě velmi potěšilo."
