Vznik Rakouska

Poslední habsburský císař Karel I.

Nedávno jsme oslavili 85. výročí vzniku samostatného československého státu. Československo však nebylo jediným nástupnickým státem, který vzniknul na troskách Rakouska-Uherska. V listopadu 1918 vzniklo samostatné Maďarsko, Jugoslávie a konečně 12. listopadu byla vyhlášena Německá republika Rakousko, tehdy ještě jako součást Německa. Na otázku jaké byly okolnosti vzniku Rakouska a jakou roli při tom sehráli poslední Habsburkové, hledá odpověď Otakar Vraný.

Karel I.
V druhé polovině roku 1918 bylo pomalu jasné, že Rakousko-Uhersko ve válce skončí na straně poražených a že zřejmě tento mnohonárodnostní stát nevydrží v předválečných hranicích. Do té doby ale nebyla situace zdaleka tak jasná. Válka byla v podstatě vyrovnaná a Dohodové mocnosti integritu Rakouské monarchie nijak nezpochybňovaly. Až po odražené letní německé ofenzivě si státy Dohody uvědomily, že rozpad Rakouska bude pro další taktiku boje výhodný, jak potvrzuje docent Milan Hlavačka z Ústavu českých dějin Univerzity Karlovy.

"V tom momentu všechny odbojové složky v zahraničí, včetně československého odboje Masarykova, uznávají tuto odbojovou organizaci, toto centrum, jako budoucí politické vedení nového státu. A v tom momentu je do jisté míry osud této velké říše ve středu Evropy zpečetěn."

Rakouský císař Karel I. se v polovině října 1918 ještě pokusil zachránit soudržnost říše vydáním Manifestu, kterým proměnil Předlitavsko ve spolkový mnohonárodnostní stát. Monarchii už ale nezachránil. V říjnu začalo Německo vyjednávat o podmínkách příměří, které bylo nakonec podepsáno 11. listopadu ve francouzském Compiegne. Mezitím - 28. října - stačili Češi a Slováci vyhlásit samostatný stát. Počátkem listopadu je následovalo Maďarsko a Jugoslávie. Od Rakouska se oddělily prakticky všechny nerakouské územní celky. Den po podpisu smlouvy o příměří byla vyhlášena tzv. Republik Deutsch-Osterreich - Německá republika Rakousko. Habsburská monarchie, která v Rakousku vládla sedm set let, ztratila moc. Jakou roli při tom sehrál poslední císař Karel I. - otázka pro docenta Milana Hlavačku.

"Jestliže se podívám na osobu Karla I. jako politika, tak k tomu podle mě příliš velké předpoklady neměl; být silnou politickou osobností, zvláště v době této totální politické a vojenské krize."

Politickými schopnostmi tedy Karel I. příliš nevynikal, ale objektivně vzato, i kdyby to byl sebelepší státník, existovala možnost na udržení si byť omezené moci ? Opět docent Milan Hlavačka.

"V době, kdy válečný konflikt končí katastrofou, většinou politici a monarchové na výběr nemají. Pokud je v zemi klid, tak se s tím smíří a vládnou té zmenšené části země, nebo je čeká exil. A Karla a jeho manželku ten exil čekal, nicméně právě z těch formálních důvodů, že se nechtěl vzdát trůnu. Proto byli odsunuti do Švýcarska, ale pak se vlastně dvakrát pokusil o restauraci režimu. Nikoliv v rámci habsburské monarchie, jen na území zmenšených Uher, což se pod tlakem velmocí, ale také vnitřní politiky v Maďarsku, nepovedlo. V tuto chvíli končí tento poslední ex-císař ve vyhnanství, kde v dubnu 1922 nešťastně umírá na španělskou chřipku."

Karel I. se synem Ottou
Rakouská republika se s Habsburky vypořádala zákonem č. 209 z dubna 1919, na jehož základě byla zrušena byla všechna práva a výsady habsbursko-lotrinské dynastie, a císař s manželkou byli vypovězeni ze země. Tento zákon byl zrušen až v polovině 30. let. Císařovna Zita ani po smrti Karla I. nepřestávala snít o návratu na trůn. Pokračovatelem dynastie se měl stát prvorozený syn Ota. Zita zůstala velmi aktivní až do konce svého dlouhého života, zemřela ve věku 97 let na jaře 1989. Do pozdního věku pravidelně glosovala politický vývoj Rakouska i celé Evropy. V Rakousko-Uherské monarchii spatřovala určitý model pro sjednocení Evropy. Rakousko směla Zita poprvé navštívit až v roce 1982.

Ještě zajímavější osud měl její prvorozený syn Ota, narozený v roce 1912. Po smrti svého otce Karla I. se v exilu stal potenciálním následníkem trůnu. Po studiích na lovaňské univerzitě zasáhl Ota Habsburský do rakouských poměrů výrazněji v únoru 1938, kdy jako šestadvacetiletý vyzval kancléře Schuschnigga dopisem k abdikaci, přičemž vyjádřil ochotu stanout v čele vlády, která by se postavila Hitlerovi. Po anšlusu ale Ota znovu opouštěl zemi.

Po válce se Ota Habsburský do Rakouska vrátil, ale vzhledem k tomu, že byl obnoven zákon č. 209 roku 1919, byl Ota rakouskou vládou opět vypovězen z Rakouska. V roce 1961 se vzdal nároků na trůn a požádal o povolení k návratu. Jeho žádost ale rozdělila vládní koalici způsobí jednu z největších vládních krizí v poválečných dějinách Rakouska; většinoví lidovci byli pro návrat, socialisté naopak ostře proti. Nakonec ve prospěch Oty Habsburského rozhodl až v roce 1966 ústavní soud. Koncem října téhož roku podnikl Ota první cestu do Rakouska. Avšak až Kreiského socialistická vláda v roce 1972 povolila Otovi politickou činnost na rakouském území. A konečně, v roce 1982 byl zrušen zákon č. 209 z roku 1919, ale všechny problémy, především majetkové, nejsou zcela vyřešeny dodnes.

To už byl Ota Habsburský poslancem Evropského parlamentu za německou Křesťansko-sociální unii, kde působil plných dvacet let až do roku 1999. Dnes je spokojeným a stále poměrně čilým důchodcem, je mu 91 let, má 21 vnoučat, mluví pěti jazyky. Své zastánce má v České republice a především v Maďarsku, kde je monarchistické hnutí silnější. V roce 1989 mu tři maďarské politické strany nabídly prezidentskou kandidaturu, ale Ota odmítl.