Zemřel rozhlasový dramatik Jaromír Ptáček
Před Vánocemi zemřel v Praze ve věku 78 let rozhlasový dramatik Jaromír Ptáček. Byla to jedna z nejdůležitějších postav historie české rozhlasové hry. Jako autor více než 40 původních her vytvořil už v 60. letech výrazný autorský rukopis, ceněný zejména v Západním Německu, kde byly mnohé z jeho her uváděny. Současně působil po celá léta jako dramaturg. Ohlédnutí za osobou Jaromíra Ptáčka připravil Vilém Faltýnek.
Jaromír Ptáček se narodil 17. prosince 1925 v Německém na Moravě (dnes Sněžné). Začínal jako knižní grafik a po studiu divadelní vědy nastoupil v roce 1952 do dramaturgie Československého rozhlasu. Po několika přípravných dramatizacích přišel v roce 1962 poprvé s vlastní hrou Pět nemístných historií. V rychlém sledu pokračoval tituly Tři směrem k tichu, Dívej se k černému nebi, Kladení do hrobu, A kdo by chtěl opustit město babylonské..., Pláč pro pana Jeremiáše a další. V polovině 70. let se musel odmlčet, řada jeho nejpodstatnějších her byla z rozhlasového archivu smazána. V té době zprostředkovával pro zakázané autory psaní na cizí jméno. V období před Listopadem 1989 se do rozhlasu vracel jako autor a později i jako dramaturg redakce rozhlasového experimentu Audio studio. Od poloviny 90. let žil v ústraní. Mezi dalšími autory, které Ptáček do rozhlasu přivedl jako dramaturg, byli Ivan Vyskočil, Zdeněk Urbánek a Václav Havel.
Přestože Ptáček prožil celý tvůrčí život v Praze v těsném sepětí s rozhlasem, zůstaval zároveň spojen s rodnou Vysočinou: "Já jsem se na té Vysočině narodil a je to v jistém slova smyslu moje kotviště. Ale ne tak jako pro Františka Halase. Já si myslím, že pro mě je Vysočina souhrnem osudů, kterých jsem se dotkl a které se protnuly do mě,"řekl před dvěma lety. Jedním z Ptáčkových hlavních témat byla situace člověka v obklíčení totalitním systémem. "Když se podívám na tu dráhu, kterou jsem už urazil, tak myslím, že ve středu mých zájmů byl člověk, který se ocitá ve střetu se současnými totalitními společenskými zřízeními, ať už to zakusili tady v této zemi nebo museli odejít mimo ni."
Ve společnosti devastované komunistickou nadvládou představovaly Ptáčkovy hry vzácný prvek morální sebereflexe. Platilo to po celá desetiletí a platí to i v dnešní postkomunistické situaci.
Rozhlasový režisér Josef Melč, který natočil řadu nejlepších Ptáčkových her, na první setkání s Ptáčkem začátkem 60. let vzpomínal: "Od prvního momentu to byl pro mě objev. Nejen marciální postava, ale vyzařovala z něj veliká osobní vekorysost, veliká všeobecná vzdělanost a veliká rozhlasová profesionalita."
Jako autor s širokým vzdělanostním zázemím přinášel Ptáček do českého prostředí vlivy absurdního dramatu a moderní literatury, zejména díla Beckettova, Joyceova, Maastersova, Eichova, inspiroval se také filmem a soudobým výtvarným uměním. Jaromír Ptáček vytvořil svébytný dramatickoepický styl oproštěný od popisnosti a realistického dialogu. V jeho hrách nacházíme četné abstrakce a vizualizující popisy prostoru. Teatroložka Věra Ptáčková charakterizuje talent svého muže jako kombinaci výtvarného a literárního nadání:
"Jeho vlastní výtvarnost nepotřebovala vizuální médium. Výtvarný prvek se stal součástí jeho dramatického rukopisu o to výrazněji, že byl neviditelný," napsala Ptáčková. O rozhlasu se někdy říká, že je nejvizuálnějším z médií. Tím, že nedává žádné konkrétní zrakové podněty, provokuje vizuální představivost nejsilněji. Jaromír Ptáček tuto rozhlasovou kvalitu objevil a díky vlastním dispozicím dovedl k maximálnímu využití. V dějinách české rozhlasové hry nenajdeme podobného autora.
Následující ukázka je z Ptáčkovy hry Bez názvu z roku 1992.
