Muž Pražského jara Josef Špaček očima Jaroslava Šabaty

Před necelým týdnem zemřel v Brně ve věku 77 let jeden z mužů Pražského jara, Josef Špaček. Intimus Alexandra Dubčeka začal svou kariéru na jižní Moravě coby komunista a skončil tamtéž, ovšem jako sociální demokrat. Herbert Brynda požádal o osobní pohled na Špačka jeho někdejšího souputníka a pozdějšího signatáře Charty 77 Jaroslava Šabatu.

Muž Pražského jara Josef Špaček očima Jaroslava Šabaty

Jaroslav Šabata se s Josefem Špačkem seznámil v Brně na přelomu 50. a 60. let minulého století.

"On dělal vedoucího organizačně politického oddělení KV KSČ, ale tak to nebudu říkat, čímž byl de facto zástupcem prvního muže po 1. tajemníkovi, jímž byl Martin Vaculík, což byla v rámci aparátu výjimečně tolerantní postava. A od něho pak Špaček převzal takovou tu tolerantní - maje ji sám v sobě - on byl neobyčejně talentovaný diplomat, orientaci, kterou s Vaculíkem nazývali nový styl - na pozadí odlišení od toho starého, stalinského. To bylo, řekl bych oficiální stanovisko. Na tomto pozadí se v průběhu celých šedesátých let vyvíjela v Brně velmi zvláštní situace, která skončila tím, že se jednak Josef Špaček stal tajemníkem KV KSČ, když odešel Martin Vaculík, a jednak se stal členem předsednictva ÚV KSČ, když padl Novotný jako reprezentant velmi progresivního kraje. A celou dobu jsem s ním více méně komunikoval, spolupracoval a řešil otázky tak, abychom tu změnu ve straně propracovali způsobem, který by měl naději na úspěch a neskončil jako v Maďarsku," vzpomíná Šabata. Po lednu 1968 se Špaček stal členem předsednictva ÚV KSČ a brzy se stal blízkým spolupracovníkem Alexandra Dubčeka. Jak poznamenává Jaroslav Šabata, jejich souznění bylo dáno především společnou protinovotnovskou orientací.

"To je spojilo a výraz toho poměrně intimního, přátelského spojení byl ten, že když musel Jiří Hendrych odejít funkce ideologického tajemníka, vlastně druhého muže ve straně, tak byl počátkem března Špaček pověřen řízením tohoto ideologického úseku. No a v podstatě od tohoto okamžiku, i když ten úsek pak dále neřídil, protože přešel do pravomoci Čestmíra Císaře, to byla - řekl bych - relativně nejtěsnější dvojice. Dubček neměl nikdy nikoho tak rád jako Špačka, což mi řekl ještě v roce 1986, a dokonce i po listopadu 1989. On si Špačka velmi cenil jako člověka rozumného a schopného jednat s lidmi, a spolu pak byl v logice událostí odvezeni do Moskvy."

V hlavním městě Sovětského svazu Špaček spolu s dalšími podepsal tzv. moskevský protokol, v roce 1969 byl zbaven všech funkcí a o rok později vyloučen z KSČ. Tehdy již byli Jaroslav Šabata, který na jaře 1968 působil krátce jako Špačkův tajemník, a Josef Špaček takříkajíc na jiné lodi. Zatímco Šabatova protirežimní angažovanost vyústila v podpis Charty 77, Špaček zůstal programově vně opozice:

"Přísně vzato, on není nějakým typickým představitelem opozice v době normalizace. Nebo naopak, je poměrně typickým reprezentantem té části, která zvolila pozici blízkou Dubčekovi, to znamená, že zachovala jistou distanci vůči Chartě a vůbec vůči té antitotalitní opozici, která se reformním komunistům jevila jako přeci jenom příliš pravicová."

Po listopadovém převratu se Josef Špaček do vysoké politiky vrátil, ovšem už ne jako komunista, ale jako člen klubu Obroda a následně jako sociální demokrat. Špačkovu pozici vysvětluje Jaroslav Šabata:

Jaroslav Šabata, zdroj: www.listy.cz

"Kdybych to měl vyjádřit srozumitelně, on už v roce 1968, když začal Brežněv hovořit o tom, že KSČ není komunistická strana, ale sociálně demokratická, tak on řekl, tak v tom případě jsem sociální demokrat. Ne že bych se tak sám deklaroval, že bych to považoval za přesné vyjádření mého přesvědčení - jsem člověk, který usiluje o demokracii na půdě komunistického hnutí - ale je-li toto sociálně demokratická orientace, pak jsem člověk sociálně demokratické orientace. To samozřejmě znamená rozchod se všemi představami o stranách komunistického typu, které mimochodem dnešní KSČM překonány nebyly, protože KSČM se považuje za stranu komunistického typu, to znamená za stranu, na rozdíl od sociální demokracie autenticky levicovou. Kdežto on měl tuto pozici, na rozdíl dejme tomu od lidí, kteří se později angažovali na půdě Charty 77, on nebyl přesvědčen o tom, že to angažmá má samo o sobě nějakou velkou perspektivu, přesto nepopíral, že to jistý - spíše morální než politický - smysl má, ale sám chartistou nebyl a v té Obrodě - šlo o obrodu socialismu, že - se v první fázi neangažoval jako hlavní postava. Sám potom měl takovou sebekritickou poznámku na svou adresu, že asi nepochopil, jak se ten vývoj urychlil. To byl takový výkyv, který nebránil tomu, aby to, co se už v roce 1968 vnímalo jako sociálně demokratická orientace, nevzal za své, byl zvolen do České národní rady, ještě za Občanské forum, a stal se jedním ze zakladatelů klubu sociálně demokratické orientace a jako takový tady pracoval několik let než odešel do důchodu, také ze zdravotních důvodů."

Josef Špaček pak ještě působil v rámci jihomoravské sociální demokracie jako jako asistent Václava Grulicha. To tedy byla politická kariéra, ale jak Jaroslav Šabata vnímal Josefa Špačka jako člověka?

"On měl obrovský smysl pro míru, snadno odvracel konflikty, tak, kde hrozily a přitom pořád prosazoval onu antidogmatickou koncepci. On sám velmi dobře věděl, že je potřeba se rozejít se starými dogmaty, což ne vždycky znamenalo, že se vědělo, kam se jde, ale vždy se vědělo, od čeho se jde. Ta budoucnost nebyla vždy úplně jasná - k čemu - ale jasně se vědělo, s čím se je třeba rozejít a s jakým typem funkcionářů, kteří ještě na začátku roku 1965 převažovali, nelze do budoucna počítat. Proto také později vzniklo heslo, že se má nová politika dělat s novými lidmi. To bylo Špačkovo heslo na konci té novotnovské éry. Člověk mimořádně inteligentní, sečtělý, na aparátčíka v každém případě osobnost nadprůměrná,"

uzavírá politolog a Špačkův někdejší spolupracovník Jaroslav Šabata.