Čeští exulanti vytvořili unikátní vědeckou společnost, říká senátor Jařab
Začátkem letošního léta proběhl v Olomouci světový kongres jedné z nejvýznamnějších organizací zahraničních Čechů - Československé společnosti pro vědy a umění. Tamní Univerzita Palackého hostila na dvě stovky vědců, lékařů, právníků, vysokoškolských pedagogů, umělců a dalších akademických osobností, které opustily Československo v době totality. Kongres byl i příležitostí k řadě setkání a diskusí například o vztahu mezi domovem a exilem. Na tyto problémy, ale i na jeho kontakty s SVU se Milena Štráfeldová zeptala bývalého rektora univerzity a současného senátora Josefa Jařaba:
"To je právě fascinující, že naše inteligence, naše akademická obec, která opustila a opouštěla Československo koncem 30. let, po roce 1948 a po roce 1968, se soustřeďovala do organizace, která podporovala rozvoj umění, vědy, prostě kultury, a to v celém světě, v celé té diaspoře. Je pravda, že velká většina těch lidí se usadila ve Spojených státech, ale mohli tu být i reprezentanti z evropských zemí, z Austrálie nebo z Nového Zélandu. Chci tím říci, že tato společnost soustředila ty inteligentní lidi, kteří opustili Československo, a to je jedinečné ve světě. Já neznám žádný jiný národ, který by se soustředil do takovéto kulturně vědecké instituce, jako je SVU."
Měla SVU nějaký význam i pro disent v době totality?
"Já si myslím, že ano. Když jsem byl v roce 1990 pozván do Toronta, abych oslovil světový kongres, tak jsem zjistil, že členem číslo jedna mimo diasporu byl Václav Havel. Takže já si myslím, že právě ten kontakt tady zprostředkovávali do značné míry právě bývalí disidenti. A potom my všichni, co jsme sledovali vývoj ve svobodnějším světě nejenom se zájmem, ale i s bolestí v srdci."
"Já nevím a moc mne to mrzí. My se chlubíme tím, že jsme restituovali více než kterákoli jiná postkomunistická země. Nicméně já si pořád myslím, že se prostě nenašlo dost politické vůle k tomu, abychom se vyrovnali s minulostí. A to nejenom že bychom potrestali ty, kteří třeba stáli v čele normalizačních snah a komunistické strany, ale nevyrovnali jsme se s ní jako občané, jako Češi. Nejsme schopni držet se toho, že co bylo ukradeno, se musí vrátit."
Já si myslím, že to primárně není ani otázka politické vůle, ale spíš veřejného mínění, na které se ta politická vůle trošku odvolává...
"To určitě ano. Řada lidí je stále připravena přijmout, že exulanti odešli, protože si chtěli ekonomicky pomoci. Což se nevylučuje, život ve svobodě je samozřejmě náročnější, ale také přináší více odměny. To je to, s čím se my pořád ještě musíme vyrovnávat. S náročnějšími podmínkami, ve kterých ti, co se opravdu snaží, mají schopnosti a tak dále, mohou také více získat. A to je pak otázka české závisti, českého velmi konzervativního postoje ke změnám, a to i majetkovým."
