Čeští emigranti vybudovali v Lokti unikátní muzeum knižní vazby
V dnešním vydání naší rubriky Češi v zahraničí Vám Milena Štráfeldová představí nového předsedu senátní komise pro krajany Jana Hadravu a pozveme Vás také do Muzea knižní vazby v Lokti, které po svém návratu z exilu vybudovali manželé Sobotovi.
"Příležitost jsme měl při některých zahraničních cestách, především v Kanadě, kde jsme byli sice s jiným výborem, přesto ale byli krajané v našem programu. Můj předchůdce paní senátorka Seitlová mi neustále doplňuje informace o krajanské problematice a já bych chtěl na tu její veskrze kladnou činnost navázat. Myslím, že nebudu lepší, to bych si netroufal, ale chtěl bych udržet laťku alespoň tak vysoko, kam ji dala. Myslím, že udělala hodně práce."
V čem vidíte priority své práce pro příští dva roky?
"Myslím, že musíme více propagovat mezi českou veřejností to, že zde jsou Češi, kteří žijí v zahraničí, jsou to významní a zajímaví lidé a mají vztah k České republice. Čili chtěli bychom rušit určité bariéry, které tu snad jsou. A potom v legislativní sféře iniciovat zákony, jako je volební zákon a zákon o občanství, aby byly vstřícné ke krajanům."
Senátní návrh zákona o korespondenčních volbách pro krajany bohužel neprošel. Budete v této iniciativě nějak pokračovat?
"Určitě, musíme to překlopit na politickou rovinu, abychom přesvědčovali předsedy stran a předsedy politických klubů o tom, že tato problematika není nic okrajového. Vypovídá o České republice, jaká je demokracie v Čechách, jaká je tu tolerance a jaký je zájem České republiky o krajany."
Češi žijící v zahraničí, zejména v zámoří, hodně kritizují fakt, že tu dosud není zákon o korespondenčních volbách a kritizují i celkový postoj českého státu vůči krajanům. Jak se k tomu stavíte?
"Myslím, že Senát a tato komise je tou, která ukazuje krajanům, že jsou zde lidé a jsou zde politici, kteří mají zájem o krajany. Vím, že paní senátorka Seitlová oslovila pana ministra /vnitra/, že se tato problematika řeší."
Chystáte se také na nějaké cesty za krajany?
"Ano, my jsme zvažovali různé možnosti a země. Tradičně to jsou Spojené státy, také Jižní Amerika, Brazílie a Argentina. Chceme jet na Ukrajinu, což je i z jiných hledisek v tuto chvíli velice zajímavá země, do Rumunska a do Irska. Chceme se inspirovat tím, jak se Irská republika chová ke svým zahraničním Irům."
Také vás potěší pohled na krásně umělecky vázanou knihu? Toto umění ovládají manželé Jarmila a Jan Sobotovi. Do České republiky se vrátili po patnácti letech emigrace a ve městečku Loket vybudovali Muzem knižní vazby. Přitom jim mimochodem pomohl právě senátor Jan Hadrava. Více uslyšíte od Zdeňky Kuchyňové.
Manželé Sobotovi odešli z České republiky v roce 1982. Nejprve do Švýcarska. Po dvou letech dostali vízum do Ameriky. Zpět do vlasti se vrátili před 8 lety a díky kontaktům v oboru, ve kterém jsou oba mistři, se jim podařilo vybudovat naprosto unikátní Muzeum knižní vazby.
"Muzeum se nám podařilo vybudovat nejen jako české unikum, ale unikum na světě, protože umělecká knihařina je velice náročný obor a málo známý. Těch pár lidí na světě, co to dělá, ti se navzájem znají. Nám se podařilo muzeum vybudovat proto, že jsme v první řadě odešli zpoza železné opony a tudíž jsme mohli cestovat a seznamovat se osobně s těmi špičkovými knihaři na světě. Když se tady v Lokti objevily prostory a bývalý starosta, nyní senátor Jan Hadrava nám navrhl, že bychom mohli udělat něco jako muzeum, tak my jsme souhlasili a požádali jsme všechny naše přátele v Čechách i v cizině, v podstatě jsme prosili o sponzorské dary,"
říká Jarmila Sobotová. Díky popularitě Sobotových mezi českými knihaři a sběrateli se podařilo získat přes 90 procent všech exponátů zdarma. V muzeu je vystaveno na 70 uměleckých vazeb z mnoha států světa. Původně sice začali získávat jen knihy českých uměleckých knihařů, ale pak sbírku rozšířili i na zahraničí.
"Když se mi začaly ty knížky shromažďovat, protože já jsem nečekala, že lidi nám to opravdu takhle nezištně dají, tak jsem psala kamarádům v USA, že to tady budujeme. A kamarádka knihařka odepsala: no to je výborné, tak já taky něco věnuju. Řekla jsem: "no príma" a vyzvala ještě několik dalších knihařů z ciziny, aby nám ty svoje vazby věnovali a většina z nich to opravdu udělala. Kdybychom to přepočítávali v dolarech a librách, tak bychom si to nikdy nemohli koupit. Například Philip Smith, který patří mezi největší špičky na světě, tak ten nikdy nikomu nic nevěnoval. Ten prodává za 17 tisíc liber a podobné sumy a nám to věnoval."
Jak dlouho trvá vyrobit uměleckou vazbu knihy, protože málokdo asi tu představu má?
"Záleží na tom, jakou techniku zvolí. Míň práce dá, když se použije plátno a papír, ale také se z toho dá udělat umělecká knížka. Víc práce dá, když se použije kůže. Dobrá umělecká vazba trvá od jednoho týdne až po rok. Můj muž dělal vůbec nejslavnější objekt, který je v knihařském světě známý jako Štika. Má ji jeden český zákazník a to trvalo zhruba rok."
Dělali jste knihy i ve Spojených státech nebo jste se věnovali jinému oboru?
"Vždycky jsme dělali jenom knihy, měli jsme to štěstí, že jsme mohli."
Kde jste bydleli ve Spojených státech, v které oblasti?
"Nejprve v Clevelandu v Ohiu a tam jsme měli obrovské štěstí, protože můj manžel Honza je strašně obětavý člověk a on ještě za komunistů posílal fotky nejenom prací svých, ale i prací všech českých knihařů za hranice, takže to jeho jméno bylo známé. A když jsme utekli do Švýcarska, tak jsme všude rozeslali: Sobotovi tady jsou. Prosíme o pomoc. A ta naše výzva vyšla v knihařských časopisech a dostali jsme nabídky do Francie, do Anglie, ale my jsme chtěli do Ameriky. A ten Philip Smith, jak jsem se o něm už zmiňovala, dal výzvu do amerického časopisu a tam si to přečetli členové klubu sběratelů a ti nás sponzorovali, celou rodinu. Zaplatili nám letenky, utvořili v jedné knihovně v Clevelandu místo restaurátora a konzervátora, protože Honza kromě toho, že dělá uměleckou knihařinu, je také špičkový restaurátor. Takže on tam dostal zaměstnání hned. Málokterý Čech měl takové štěstí, aby mohl pracovat ve svém oboru. Ve Švýcarsku jsme nemohli, tam jsme různě nosili cihly. "
Jak dnes říká Jarmila Sobotová, díky zahraničním kontaktům se podařilo vybudovat velmi zajímavou sbírku. Nese název Knižní vazba v proměnách věků. Mimo jiné tu jsou i knihy od vynikajících knihařů z 19. století, které muzeu darovali jejich příbuzní.
"Když měla třeba rodina Doležalova po tatínkovi jen jednu knihu, tak se jim to moc nechtělo dát, ale nakonec to dali. Díky entuziasmu a dobrému srdci těch příbuzných jsme získali i knihy od nežijících knihařů, takže nám na to finance stačily a nebo nám to věnovali."
Sobotovi měli se svým muzeum úspěch, lidé jim posílali další cennosti, například barokní štočky, i sto let staré knihařské náčiní, díky kterému mohli vytvořit i funkční knihařskou dílnu z konce 18. a začátku 19. století. Povolání je pro Sobotovy koníčkem a jak prozradila paní Jarmila, mezi všemi vystavenými exponáty se jí nejvíc líbí vazba jejího manžela.
"Jmenuje se to Čertův kámen a je to taková skulptura, ve které je vsazena kniha, kterou napsal pan Neubauer v Čechách ještě za komunistů. Jeho vnuk, který bydlí v Michiganu, ji vytisknul, sehnal si papír z Losin. Poslal štočky Honzovi a on je použil jako dekoraci na vnější desky těch knih. Tak je to taková krásná spojitost tiskaře a knihaře."
