Příběhy obrazů Národní galerie
V následujících minutách navštívíme Národní galerii. Sídlí ve Šternberském paláci, nedaleko Pražského hradu a jsou tu díla takových mistrů jako byli Rembrant, El Greco, Tintoretto, Tizan, Cranach a řada dalších. Některé obrazy mají zajímavé osudy, jako například nejcennější obraz v českých státních sbírkách Dürerova Růžencová slavnost. Více už Zdeňka Kuchyňová.
Předchůdcem Národní galerie byla obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění. Byla založena v roce 1796 kolem skupiny vlastenecké šlechty, v jejímž čele stál hrabě František Šternberk-Manderscheid. Původně byla vytvořena pouze ze zápůjček svých členů, ale už tehdy byl veřejnosti představen soubor téměř 600 obrazů. Později začala Obrazárna přijímat díla do svého vlastnictví a získala celou řadu skvělých darů. Přes 300 obrazů jí věnoval roku 1844 doktor Josef Hoser, osobní lékař arcivévody Karla. Dvacet děl pak Bedřich hrabě Sylva Taroucca a řada dalších. Těsně před druhou světovou válkou byl veškerý majetek Obrazárny převeden na stát.
Dnes je v Národní galerii umístěn jeden z nejvýznamnějších obrazů v českých státních sbírkách Růžencová slavnost od Albrechta Dürera. Byl namalován v době jeho benátského pobytu pro kostel Němců, kteří byli v Benátkách usídleni. Jak dodal Stanislav Marchal, o jeho díle se však dozvěděl císař Rudolf II. a nechal ho zakoupit do svých pražských sbírek a přenést do Prahy.
"Nikoliv převézt, ale přenést. Rudolf rozhodl, že z Benátek pěšky přes Alpy, přes Rakousko až do Prahy byl ten obraz nesen. Byla vytvořena skupina několika silných mužů a vždycky čtyři z nich obraz nesli včetně té cesty přes Alpy. O to potom tragičtější osudy obrazu byly v Praze, kdy byl silně poškozen. To poškození ale mělo na druhou stranu pozitivum, že tento obraz jako jeden z mála z Rudolfinských sbírek zůstal v Praze, unikl odvozům Švédů, byl potom vydražen v té smutně proslulé Josefínské dražbě, zakoupen přes několik majitelů do Strahovského kláštera a odtud byl potom ve 30. letech 20. století prodán do státních sbírek."
Na obraze najdete i autoportrét samotného Albrechta Dürera. Až obraz uvidíte, je to muž s dopisem stojící u stromu.
Velkou zajímavostí sbírek Národní galerie jsou tzv. fajjúnské portréty. Pocházejí z 2. století našeho letopočtu a jsou malovány na dřevě. Národní galerie vystavuje dva takovéto portréty, které měly poněkud zvláštní účel.
"Tyto obrazy vnikaly na jednom jediném místě, což byla oáza Fajjún v údolí Nilu a měly velice zajímavou funkci. Znázorňovaly podobu zemřelého před tím, než byl mumifikován a uložen do rakve a na tu rakev byl uložen portrét, jak vlastně ten zesnulý vypadal."
Nesmírně cenná je také expozice tzv. cestovních oltáříků. Drtivá většina je ze sbírek Františka Ferdinanda d'Este, následníka rakousko-uherského trůnu. Jeden z oltářních obrazů s názvem Oplakávání Ježíše Krista od Lorenza Monaca visel v kapli zámku Konopiště a František Ferdinand se k němu údajně modlil před odjezdem do Sarajeva, kde na něj byl spáchán atentát. Byl to tedy poslední obraz, který na zámku před svojí smrtí viděl. V Česku zůstal z oltáře hlavní obraz, obě křídla jsou pařížském Louvru.
V obrazárně je v těchto měsících zapůjčen nejvýznamnější obraz na našem území, který je v českých soukromých sbírkách. Tím je Tizianův Apollo trestá Marsya. Tizian ho maloval téměř v 90 letech, těsně před svojí smrtí. Sám se zde i zobrazil jako král Midas.
Zajímavý je osud momumentálního obrazu Sebevražda Lukrécie. Je dílem francouzského dvorního malíře Simona Voueta a podle francouzských archivů byl ve vlastnictví samotného kardinála Mazarina.
"Vzhledem k tomu, že v žádné francouzské sbírce, ani jinde žádný takový obraz zastoupen není, tak na 90. procent je tento obraz oním obrazem, který v 17. století byl v majetku kardinála Mazarina. Ale co není vůbec jasné, je to, jak se z Francie dostal do Čech. Národní galerie v Praze tento obraz koupila od svého technického zaměstnance za první republiky. On to měl ve svém rodinném majetku, ale vůbec nevěděl, jak jeho rodina k obrazu přišla."
Nejproslulejším dílem vystaveným ve Šternberském paláci je nepochybně Učenec v pracovně. Je to jediný Rembrandtův originální obraz na našem území. Podle jedné z posledních hypotéz by mohl představovat ideální podobiznu lékaře a učence konce 16. století - Theophrasta Paracelsa. Rembrant obraz namaloval v 28 letech. Dlouho byl za Rembrandtův obraz považován také fragment Zvěstování Panny Marie.
"Tento obraz zakoupil do sbírek Národní galerie doktor Vincenc Kramář s tím, že se jedná o autentické Rembrandtovo dílo. Od počátku měl však velké spory s jiným velice významným historikem umění, kterým byl profesor V.V. Štech. Ten se vždycky vyslovoval proti Rembrandtovu autorství. Obraz byl potom restaurován a našla se autentická Rembrandtova signatura. To svědčilo pro Kramářovu teorii. Pozdějšími výzkumy se však zjistilo, že signatura je mladší než vlastní dílo. S největší pravděpodobností v době existenční nouze Rembrandt podepsal dílo některého ze svých žáků. Takže v současné době se to připisuje malíři Drostovi, ale samozřejmě to nemusí být připsání konečné."
Jak dodal Stanislav Marchal v horizontu několika let by měli milovníci umění najít na Hradčanském náměstí ještě více obrazů. Expozice umění středověku, baroka a rokoka budou umístěny ve dvou protějších palácích a tak se Hradčanské náměstí stane pravým centrem umění.
