Koaliční krize: příčiny a východiska
Koaliční krize se vleče už řadu týdnů a byť se už několikrát zdálo, že řešení je na spadnutí, k dohodě politiků nedošlo. Odhlédneme-li od bezprostředních důvodů, které krizi vyvolaly, se stále více objevuje otázka: co je příčinou krize? A jaká jsou možná řešení? To zjišťoval Jaromír Marek.
"V tuto chvíli jsou podle mně jen dvě varianty: menšinová vláda ČSSD nebo předčasné volby, které bude jistě prosazovat prezident."
Otázka : Jaká je vlastně v této situaci role prezidenta, nakolik aktivně může do vývoje zasahovat?
"Pokud se podíváme na ústavní pořádek, je zřejmé, že prezident už teď zasahuje do situace více, než by měl. Už druhý týden odmítá přijmout demise některých ministrů, nemá právo zasahovat do sestavování vlády. To je věc Sněmovny. Podle některých tím Ústavu porušuje, podle jiných jen svérázně vykládá. Kdyby byl premiér odvážnější a ministry, kteří jsou v demisi odvolal, prezidentovi nezbývá než podepsat. Prezident nyní nemůže dělat víc. Může situaci pouze zdržovat a apelovat na aktéry."
Odhlédneme-li od bezprostředních příčin, které krizi vyvolaly, zjistíme, že příčina krize je mnohem hlubší. Její podstata spočívá ve volebních výsledcích z roku 2002: na jedné straně vratká a nesourodá koalice s většinou jednoho hlasu, na druhé straně silná Komunistická strana. Protože zatím žádná politická strana s ní nechce vytvořit vládní koalici, hlasy jejích poslanců jsou umrtveny. Část sociálních demokratů ale početně silná koalice s komunisty láká. Navíc je tu Ústava, která s politickými krizemi nepočítá, což se ukázalo už před 8 lety, když se hrotila vláda Václava Klause.
"O naší Ústavě se říká, že je sice pěkná, ale není zařízená na krize. Už v roce 1997 jsme to zažili, když byla nefunkční vláda, bylo velmi obtížné vyvolat předčasné volby. Šlo to pouze obcházením Ústavy. Teď se krize opakuje a mohlo by se uvažovat, zda Ústavu nezměnit, aby se opakování krizí neumožnilo. A jak? Jsou možné změny radikální, změnit volební systém ve prospěch většinového systému, zavést kancléřský systém, který by znemožňoval vyjádření nedůvěry vládě, pokud by Sněmovna neměla k dispozici novou většinu. Jsou i menší možné změny. Například že by se Sněmovna mohla sama rozpustit nebo posílit pravomoci prezidenta a umožnit mu rozpustit Sněmovnu, pokud nemá vláda většinu a vyhlásit předčasné volby."
"Tak dramatická kritika, která jej stíhá, není obvyklá. Nebylo to ani v onom roce 1997 v případě tehdejšího premiéra Klause. Proto, co dodat? Česká politická scéna se nějak polarizuje a Gross není dostatečně silným politikem, aby nabídl nějakou středovou alternativu. Jeho selhání jsou patrná nejen v osobní oblasti, vždyť nejasné hospodaření jeho domácnosti bylo prvotní příčinou krize, ale selhává i jako politik. Nedokáže vyjednávat s politickými partnery a nechává se vést emocemi. To ukázala zmařená šance z minulého týdne. Na jeho obhajobu snad jen to, že každý premiér na jeho místě by to měl nesmírně těžké."
Vleklá krize koaliční vlády snižuje důvěru občanů v politiku i její jednotlivé aktéry. Češi ztrácejí důvěru ve vládu i koaliční polické strany. Kabinetu Stanislava Grosse nyní důvěřuje 27 procent lidí. To je nejméně od června 2004, kdy padla vláda jeho předchůdce Vladimíra Špidly. Jeho Sociálně demokratické straně věří už jen 16% lidí a klesá i ochota lidí volit.
