Debashish Chaudhuri – indický dirigent v Česku
Láska k evropské klasické hudbě ho přivedla do České republiky. V Kroměříži absolvoval dirigentské kursy a potom jako první Ind nastoupil na Pražskou konzervatoř.
Jste vůbec první indický dirigent, který vystudoval v ČR. Proč jste se rozhodl pro studium v Praze?
Žijete tu dvacet let. Určitě jste tu po svém příjezdu zažil jinou Českou republiku než dnes?
Určitě. Když se řekne Dvořák – něco jiného je se o něm jen učit na konzervatoři. Potom, když sem viděl českou přírodu, vaše lesy. To my v Indii nemáme, my máme pralesy. Tam lidi nechodí, tam by je zabil tygr. Ale co to znamená, když tady fouká vítr, jak teče Vltava. To vám hned ukáže, co ho inspirovalo. On cítil ty lístky, ne jako kokosové listy, ale lípu, dub, břízu a takové věci. Tak to mě přesměrovalo do Čech. O Praze jsem věděl. Když jsem byl malý, bylo mi asi 11 let – to bylo ještě před rokem 1989, viděl jsem v časopise fotky Prahy. Na Pražském hradě byli vojáci v zelených uniformách, to je jiné, než je teď. Ale pamatuji si to. Takže nějaké povědomí ve mě bylo. Co ale nebyla náhoda, že pražská škola dirigování je velmi slavná, významná a velmi stará. I ruskou školu dirigování založil Čech. Nápravník byl Čech, který tam emigroval. To je taková hodnota, na kterou jsem přišel až tady. Co Češi dělají, dělají velmi, velmi do hloubky. Než se ptát proč jsem sem přišel, mám radost, že jsem tady. Máte tady veliký pramen znalostí.
V současnosti vystupujete s orchestrem ze Zlína. Žijete ve Zlíně natrvalo?
Ne vůbec ne, já bydlím u Prahy. Česká republika má třináct profesionálních orchestrů, já pracuji s víc než deseti z nich. Takže já jsem stále na cestách, ale když jsem potom doma, mám takovou radost. Vypnu mobil.
Máte nějaký sen, nějaké vysněné hudebního těleso, které byste chtěl dirigovat jako stálý dirigent?
Vystupujete převážně s českými orchestry, dá se tedy říct, že je vašemu srdci blíž česká hudba, čeští skladatelé?
To je pro dirigenta těžká otázka. Pocházím ze školy, že pro mě je nejoblíbenější skladba ta, kterou právě diriguji. Jinak je těžké ostatní přesvědčit a dát víc než to, co je napsáno v notách. Ale samozřejmě čeští autoři jsou mi bližší. Tady jsem studoval, ale studoval jsem taky v Itálii. Jejich skladatelé jsou mi také blízcí, ale myslím, že mimořádným pro mě bude asi Antonín Dvořák. Protože zase úplně náhodným způsobem, jsem tady potkal před devatenácti lety jeho pravnoučata. Jsem ani nevěděl, s kým to jsem, protože to bylo mezi kamarády. A od té doby jsem blíž té rodině a jeho potomkům. Spřátelil jsem se s jeho třetím vnukem, který bohužel nedávno odešel. Ten mi třeba ukazoval pohled, který napsal jeho praděda Antonín Dvořák jeho otci Otakarovi. To jsou věci, které nevidíte v knihách nebo muzeích. Mám obrovské štěstí, že jsem viděl tu soukromou stránku Dvořákovy osobnosti. Díky tomu je mému srdci o hodně blíž, ale nechtěl bych říct, že je můj nejoblíbenějším skladatel. Dvořák sám měl veliký respekt k jiným. Ale je jasné, že díky jeho rodině a odkazu jsem s ním hodně spojený.
Už dvakrát jste absolvoval turné v Indii se zlínskou Filharmonií Bohuslava Martinů. Je známo, že česká hudba je velmi pozitivně přijímána v Japonsku, ale jak je tomu v Indii?
Budete se divit, ale v Indii nyní není profesionální filharmonie. To je největší země, která nemá žádný takový orchestr.
Jak se tedy vůbec zrodil nápad na indické turné a jak Indové vnímali vystoupení klasického symfonického orchestru?
Všichni členové orchestru se do Indie zamilovali. Naše houslistka říkala, že přes všechnu tu bídu, špínu, hluk a nedostatky, je vidět, že tam lidé mají radost ze života a ta přeskočí jinou kulturu i náboženství.
